Gibsonová se omlouvá, ale nikdy vám s určitostí neřekne, kdy bude nová kapitola. Zavísí to na čase, postavení hvězd a planet, rychlosti větru a počtu pavouků v její skříni. Jestliže nechcete jít chytat pavouky, vytvářet za jejími okny vichřici, vraždit její profesory či sestřelovat hvězdy, zanechte komentář, povězte svůj názor. A ona se k tomu snadněji dokope. (A taky vás bude naprosto milovat.)

Krásná temnota

2. prosince 2013 v 20:00 | Elizabeth |  Harry Potter
Já ji nejprve psala po částech, vážně. V pozdních večerních hodinách vedená svým zvrhlým já. A dneska bylo dílo dokončeno. Můj první HP slash. Severus, Lucius. A 15+, i když se obávám, že i to je možná málo, ale tak... povídka pro zvrhlé duše, pokud mezi ně nepatříte, pro své vlastní zdraví vždy můžete přestat číst. Za komentáře budu nehorázně vděčná. :)

Obrázek by Nits


Kap, kap. Kdesi v rohu odkapávala na zem voda a na kamenné podlaze tvořila loužičku. Neviděl ji, ale slyšel. Vytrvalé, pravidelné plynutí času. Děsilo ho to. Temnota, nejistota z toho, co bude. Šátek na očích, díky kterému nic neviděl. Všude přítomná zima a husí kůže. Věděl, co by snad mohl čekat. Jako zrádce. Strašilo ho to v nočních můrách tolik let, ale i tak ho to na toto připravit nedokázalo. Bylo to mnohem, tisíckrát horší. Nejistota. Strach. Zima. Vědomí, že každou chvíli může někdo přijít - a skončí to vaší smrti.

Ale kdo? Bellatrix? Ach, tu ne, prosím, doufal v duchu. Kdyby přišla ona, tušil, že by zažil peklo, pomalé mučení, kdy by ho snad i svlékla z kůže či používala na něj cruciaty tak dlouho, než by sám zešílel… Tak kdo jiný? Mulciber? Yaxley? Dolohov? Carrowovi? Avery? Nott? Každý z nich měl důvod ho nenávidět. A přitom tušil, že přijde někdo naprosto jiný, někdo, kdo má více důvodů než ostatní…

Dveře se otevřely, zaskřípaly v pantech. Téměř zadržel dech, aby zaslechl kroky a poznal příchozího. A jak zjistil, ve svém odhadu se nemýlil. Přišel on. Jistý, pravidelný krok, tak hlasitý, až se rozléhal po celé místnosti.
"Víš, že zrovna od tebe bych to nečekal, Severusi?" Ledový, malfoyovský hlas. Tiše vyřčená řečnická otázka, ale stále ji slyšel moc dobře. Lucius udělal několik kroků směrem k němu. Snapeovo tělo bylo roztaženo do jednoho velkého X. Nohy připoutány k první, dolní tyči, ruce pak k horní, všechny končetiny od sebe vzdálené, tělo natažené bez možnosti pohybu, světlá pokožka přímo zářící do tmy. Pro mnohé neskutečně nádherný pohled, ale Malfoy se jím nekochal dlouho. Přešel až ke Snapeovi, a protože moc dobře tušil, že tentokrát není třeba žádných směšných hádanek, strhl mu z očí šátek.
Severus překvapeně zamrkal, ne že by teď viděl o mnoho lépe, ale ty ostře řezané rysy a blonďaté vlasy v porovnání s černočernou temnotou byly přeci jen jiné.
"Jaké to je, když víš, co se stane?" zvědavě se na něj Lucius zahleděl a dlaň přitiskl na jeho hrudník, mohl cítit rychle bijící srdce, které mu dokazovalo jediné. Severus Snape se bál. A neodpověděl, věděl, že Malfoy to vyčte sám.
"A přesto… To bude jiné, speciální." Na moment se odmlčel a užíval si toho zmateného výrazu ve tváři druhého muže. Jak snadno se člověk může změnit, zapomenout neukazovat city, jak snadno se z něj stane troska… "Abys věděl, že i my máme čest a nepoužíváme na zrádce jejich vlastní kletby." Posunul ruku níže, přejížděl po Snapeově světlé kůži, po šrámech a modřinách, které se ještě nestihly zahojit, po jizvách od všemožných kleteb. Byl tak slabý, tak zranitelný, neměl nic společného s člověkem, kterého znal předtím, hrdým a neústupným profesorem lektvarů.
"Víš, proč jsem požádal Pána o tuto čest?" pokračoval. Snape stále mlčel, jen při těchto slovech zvedl hlavu a zadíval se na něj prázdnýma černýma očima. "Protože si stále pamatuji, Severusi. Hodně lidí by tě nejradši mučilo, týralo a zabilo kvůli tomu, co všechno špatného jsi jim udělal. Jak jsi je srážel dolů, do prachu a bláta, jak jsi je shazoval před Pánem, jak ses jim vysmíval. A přitom… u mě jsi to nedělal. Neměl bych tě nenávidět jako oni. Ale i tak je má nenávist silnější než ta jejich." Vrátil ruku nahoru, na prsa, pohrával si s bradavkami a pozoroval, jak se Snapeovi obtížněji dýchal. Ale i tak jeho hlas zůstával klidný a vyrovnaný, jako kdyby si s ním teď nezačínal hrát. "Nezradil jsi jenom Pána, Severusi. Zradil jsi i mě. A za to teď zaplatíš." Stáhl ruku, a pak jí mávnul, místnost zareagovala na pohyb a myšlenku - provazy poutající muže k tyčím se uvolnily a on náhle spadl na ledovou zem.

Třásl se, ale nějak se přeci dokázal zvednout na kolena. Malfoy ho jen chvíli pozoroval, jak před ním klečí, třese se, je slabý, jak namáhavě dýchá a stále mlčí. Užíval si to. Pohled na bezmocného člověka, kterého se ještě před několika dny bálo tolik lidí. Ale nakonec tu sladkou chvíli přerušil a sklonil se k němu. Hlavu mu zatlačil dolů a odsunul mu několik pramenů mastných vlasů, čímž se mu naskytl výhled na holý, zranitelný krk. Který ale netrval dlouho, jen do doby, než mu na něj připnul obojek. Černý kožený obojek, který přesně obepínal kůži. Jen trochu kratší a Snape by se mohl začít dusit. A ještě vodítko, upevněné na malém ocelovém kroužku. Zvráceně dokonalé.

Lucius se napřímil, vodítko pevně sevřel v ruce. Pak zatahal. Ne moc, ale i tak to donutilo Snapea vstát, nebo se o to alespoň pokusit, neboť nohy ho unést nedokázaly. Malfoy to očekával, ale kdo by si nechal ujít takový pohled? Otočil se, pak trochu trhl dopředu. Ještě jednou a podruhé, aby Severuse přiměl k pohybu. Hezky po čtyřech a s nataženým krkem. Občas, ale jen na vteřinu, mu dal oddech, aby se pořádně nadechl. Byla by to škoda, kdyby se mu udusil hned na začátku.

Ta vzdálenost nebyla dlouhá, ale i tak to oběma připadala jako věčnost, než se Snapeovo tělo ocitlo na jakési dece, kterou tam předtím někdo zanechal. Jako kdyby přes ni necítil tvrdý, chladný kámen. Páchla vším možným, ale něčím přece nejvíce. Krví. Zaschlou rukou krví, která patřila už tolik lidem. A Severus moc dobře věděl, že nikdo z nich už nedýchá, že jejich srdce už nebijí. A on bude další.

Nohy se třásly, ruce se podlomily. A přitom se ještě nic nestalo. Vůbec nic. A on tu už ležel tak bezmocně. Neměl daleko k tomu, aby o tu smrt prosil. Jenže moc dobře věděl, že by ho to nezachránilo. Že Malfoy si bude hrát a bude mu jedno, kolikrát si o tu kletbu z milosti řekne. On ho zabije, až bude chtít sám.

Trhnutí vodítkem, až se jeho hlava ocitla nahoře. Lucius se na něj díval ze shora. A bavil se. Naprosto si to užíval. Viděl to na něm, ale co mohl čekat jiného? Malfoyové tím byli prosluli ještě mnohem dříve, než se vůbec Pán narodil. Mučeli, zabíjeli a kouzelnické soudy podpláceli, pokud někdo měl odvahu je vůbec za toto žalovat.
"Na čtyři," přikázal mu blonďák prostě. A Severus ani netušil, kde našel sílu k tomu, aby se opřel o ruce, dlaně položil na zašpiněnou deku a nespadl zpět na zem. Třásl se. Byla by to jen otázka okamžiku. Ale Malfoy to věděl stejně dobře jako on. Jedno tiše zamumlané kouzlo a většina jeho těla ztuhla. Jen hlava s krkem zůstala pohyblivá. Snape se děsil důvodu, proč to tak udělal…

Na okamžik mu Lucius zmizel z pohledu, ne že by stál o to, aby věděl, co bude následovat, ale vždy je lepší, když člověk alespoň tuší, co bude následovat. Zašustění látky na tyči. Ale vzápětí se vrátil zpět a Severovi bylo jasné, že jediné, co zmizelo, byl plášť. Jak dlouho to celé ještě bude trvat? Jak dlouho může? Jak dlouho to vydrží?

Vrátil se. Poznal to podle kroků i záškubu vodítka. Tahal mu hlavu dozadu, ale přitom se mu do očí nedíval. Stál za ním. Svým způsobem varování před tím, co mělo následovat. Ale Snape to nepochopil. Rozum mu už po těch dnech tady vypovídal službu a myslel jen na brzkou smrt, tak lákavou a sladkou…

Na kůži mu dopadly důtky. Zatracené důtky s háčky, které natrhly kůži. Vykřikl. Nemohl se pohnout, nemohl uhnout, celé tělo doposud ochromené kouzlem. Malfoy chvíli počkal, snad se zaposlouchal do jeho uším líbeznému zvuku, jak se výkřik rozléhal po místnosti. Pak udeřil znovu. Silněji. Několik kapiček krve se vydalo na cestu ven, stékaly ze zad a dopadaly na deku. První za dnešní večer. A zdaleka ne poslední.

Snapeovi to připadalo nekonečné. Znovu a znovu. Občas o něco silněji, pak zase slaběji. Ale stále to bolelo. Stále křičel. Stále se nemohl pohnout a první slzy si našly cestu ven. Chtěl, aby to co nejdříve skončilo, křičel, ani si neuvědomoval, že vlastně prosí. Marně. Přestalo to až v momentě, kdy už ani neměl sílu křičet, spíše jen bezmocně chraptěl. Důtky dopadly na zem.

A on se bál, snad více než předtím, i když nevěřil, že je to vůbec možné. Co mohlo přijít teď? Malfoy nebyl tak velkorysý, aby ho zabil už teď. Jedině by ho rozkrájel na kousíčky, díval se, jak se z jeho bezmocného těla řine ven krev. A pak by mu možná udělil ránu z milosti. Do srdce.

Několik kroků a Lucius se ocitl před ním. Hlavu mu zase pozvedl, tentokrát proto, aby se mu podíval do tváře. Na mokré líce od slz. Do zoufalých očí prosících o smrt.
"Brečíš jako nějaká děvka," odplivl si. Nic mu na to neodpověděl. Neměl sílu a obvyklý sarkasmus se někam vytratil. Všechno už bylo nepodstatné, musel jen to přetrpět. Pak už bude vše v pořádku. Už nebude nic.
"Co by asi říkal Brumbál na to, kdyby tě takhle viděl? Co by řekl na to, že jeho miláček tu jen tak klečí a nemůže udělat nic?" Výsměšně se na něj díval. "Co ti vlastně řekl, abys ho zabil? Nebo jsi to neudělal, oklamal si tolik lidí a lhal jsi? Zase? Chudáček Snape, který ani nikoho nezabije," pitvořil se. Za normálních okolností by se ohradil, cokoliv řekl, ale veškerá síla se vytratila, zmizela, že ani neměl sílu říci, že zabil tolik lidí. A každé té vraždy nehorázně litoval, každá mu způsobila nesnesitelnou díru hrudi. A to tolik těch mudlů ani neznal… viděl je poprvé. A naposledy.

Malfoye to přestalo bavit. Zamračil se, když se mu nedostalo ani slova, pak zase trhl vodítkem, tentokrát směrem dozadu, kam také kráčel. Několik rychlých pohybů, zvuk šustící látky, hlava zakloněná dozadu a bolavé celé tělo.
Věděl, co se stane. Tušil to od doby, kdy Lucius začal mluvit o historii. Že jemu se nikdy nevysmál. Ale zradil ho. Ty tehdejší city mezi nimi… nebyla to láska. Spíše přátelství. Silné přátelství z doby jejich studia v Bradavicích. Z doby, kdy starší Malfoy držel nad mladším Severem ochrannou ruku. Nikdo proti němu nic neměl. Pobertové, ostatní spolužáci, učitelé… Výměnou za občasný sex. Nejprve povinnost. Později vášeň. Zatraceně sladká vášeň, která se stala návykovou. Která snad i Snapea přivedla do tohoto pekla. Mezi vyvržence temnoty. Mezi smrtijedy.

Lucius poklekl na zem za něj, přitiskl se k němu zezadu. Zašeptal kouzlo pro zastavení krvácení. Třebaže rány tam stále byly, stále bolely a zatemňovaly mu přemýšlení. Ale jako by bylo pro tuto chvíli potřeba.
Malfoy se neobtěžoval s jakoukoliv přípravou. Jen mu nohy roztáhl od sebe, o něco povolil svazující kouzlo. Párkrát v ruce promnul vlastní penis. Vzápětí do něj vnikl, prudce a bolestivě. Další pro něj slastný výkřik vycházející ze Snapeových úst.

Nemělo to s vášní nic společného. Jen neskutečná bolest, která neustávala. Lucius ani nechtěl, aby se mu to líbilo, bral si ho jen pro své vlastní potěšení. Dravě, hladově, jako nějaká šelma. Užíval si toho, jak mu ubližoval, jak mu z posledních okamžiků života činil peklo. Mohl ho mučit, mít ve své moci, hlavu mu zaklonit dozadu. A pak se natáhnout přes jeho záda a nahnout se k vyprahlým, prosícím rtům. Dravě si je přivlastnil, nemilosrdně plenil. Snape se nejprve vzpíral, ale pak přeci jen blonďák ucítil, jak se podvoluje, jak i ten poslední odpor zmizel.

Zlomil Severuse Snapea.

Ještě několik posledních přírazů, pak se do něho udělal. Vodítkem přitom trhl tak mocně dozadu, že se téměř snad obával, aby jen ten pouhý pohyb nesprovodil Severuse z tohoto světa. Nestalo se tak, jako kdyby si ho ani ta milosrdná dáma v černém ještě nechtěla vzít. Vyklouzl z něj, pustil vodítko a postavil se. Pár narcistických úprav jeho zevnějšku, pak se jeho pozornost vrátila zpět ke Snapeovi.

Vše, co chtěl udělat, už vykonal. Zlomil ho. Vzal si ho. Snad mu i připomněl staré časy, ale ten zrádce si na ně ani nemusel pamatovat. Vytáhl hůlku. Mávl s ní poprvé, zrušil s ní poutající kouzlo a tělo se zhroutilo na zem, tvrdě dopadlo na potřísněnou deku a tvrdé kameny.
"Podívej se na mě," řekl pak. Trvalo to, ale on si počkal, než se Snape namáhavě přetočil na záda. Už neměl vůbec žádnou sílu. Nic, co by ho nutilo dále žít.
"Usmaž se v pekle," pověděl mu, když se mohl konečně podívat do ztrhané tváře zrádce. Jak byl slabý. A Severus se pousmál. Za celý ten život… až na úplném konci. Kdy už věděl, že jeho boj skončil, se vším je konec. Že už nemá naději, že nadešla chvíle, které se v duchu bál tolik let.

Druhé mávnutí hůlkou. Poslední kletba z milosti. Zelený oslňující paprsek. A pak už nebylo nic.

Jen krásná temnota.

 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Snapeova Snapeova | Web | 2. prosince 2013 v 20:20 | Reagovat

Je to geniální. Žádná slaďárna, právě naopak. Takový slash je fajn. A Severus a Lucius mi k sobě celkem jdou a pak ještě Drarry, ale zbytku už moc neholduju. Tohle se ti moc povedlo. Fakt se mi to líbilo ;)

2 nitts nitts | Web | 2. prosince 2013 v 20:23 | Reagovat

TAK SEŠ BLBÁ HO ZABÍT.
s kým to kamarádím.

3 Chiara Cheisseová Chiara Cheisseová | 2. prosince 2013 v 21:22 | Reagovat

Pěkně napsaný :) Hezky čtivý. Jen mi vadí, že je dáváš věkově jinak od sebe, než je skutečnost a to, že se v povídce Severus pousmál až na konci života. Protože se usmíval, i smál, několikrát, v knihách HP. Ale jinak se mi to líbí ;-)

4 Camilla Camilla | 2. prosince 2013 v 21:46 | Reagovat

Wow, úžasně napsané. Doslova jsem ten děj měla před očima. Chudák Severus, ale dočkal se a už ho nic nebolí a doslova to vzal s úsměvem na tváři. Díky :)

5 Machi96 Machi96 | E-mail | Web | 3. prosince 2013 v 17:20 | Reagovat

Ty jseš teda hustá :D
Moc dobrej slash :)
Četla jsem si ho ve škole tak jsem to četla i kámoškám :D no, drsné teda :D

6 Machi96 Machi96 | E-mail | Web | 3. prosince 2013 v 17:20 | Reagovat

Tak ty seš drsná teda :D
Moc dobrej slash ;)
četla jsem to ve škole tak sem t očetla i kámoškám :D drsné ;)

7 Bilkis Bilkis | E-mail | Web | 4. prosince 2013 v 7:26 | Reagovat

Ty, Elízko, víš, že mě děsíš?! :D Ale jako vážně. Je to napsaný moc dobře a pěkně, ale děsíš mě! Hned s první povídkou se do toho takhle opřít! :D Jdu si lízat rány někam do kouta, tohle mi zlomilo srdce.

8 Katty Katty | 4. prosince 2013 v 14:58 | Reagovat

Wow!Úplně jsi mě vtáhla do děje.HP slash by jsi mohla psávat častějc :D

9 Blangela Blangela | Web | 5. prosince 2013 v 20:47 | Reagovat

Troska? Troska? Chceš... říct,... že... v tvém podání... je Severus troska?! A nejen to, dokonce prosí?!
Je to OOC, nehorázně. A protože tu postavu miluju, mám chuť tě uškrtit. Neudělám to už jen kvůli toho pairingu.
Jen tak mimochodem, chybí ti tam slova.
Četlas Styx? Protože ta jejich minulost... přesně ji popsala ve In whisky veritas. (Jestli ne, čti, je to boží.)
Ale povoluje se psát HP slash dál...

10 Emily. Emily. | 7. prosince 2013 v 11:41 | Reagovat

[2]: Musím říct to samé!
No teda, mazec, Elíz!

Víc ze mě nedostaneš. Drsné. B|

11 Blangela Blangela | Web | 8. prosince 2013 v 15:27 | Reagovat

Nemáš zač. (Všimla jsem si, mám stejný problém.) Ano, vnímáme. Já za to nemohu, ale i v tomto případě si říkám, že není zbabělec. Má v sobě za každé okolnosti takovou zvláštní esenci, kterou jsem v tom tvém až tak neviděla. Ale každý postavu hold uchopí trochu odlišně... Nicméně i tak to bylo docela povedené. (Je to k pochopení.)
Ano, já vím, jsem perfekcionista :D
Myslela jsem si to.
Ano. Nicméně na stylu toho moc k vylepšování již není :3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama