Gibsonová se omlouvá, ale nikdy vám s určitostí neřekne, kdy bude nová kapitola. Zavísí to na čase, postavení hvězd a planet, rychlosti větru a počtu pavouků v její skříni. Jestliže nechcete jít chytat pavouky, vytvářet za jejími okny vichřici, vraždit její profesory či sestřelovat hvězdy, zanechte komentář, povězte svůj názor. A ona se k tomu snadněji dokope. (A taky vás bude naprosto milovat.)

You are mine - 8. kapitola

2. listopadu 2013 v 23:38 | Elizabeth |  You are mine
Tak jo, tenhle týden je nějaký divný. Dvě kapitoly princezny, dvě kapitoly You are mine, nějaké ty jednorázovky... Aha, my jsme vlastně šli do školy jen dva dny. I tím by se to dalo vysvětlit. Nicméně teď pro vás mám kapitolu číslo osm - a ne, nebojte se, rozhodně se neblížíme ke konci, to zdaleka ne, třebaže by se vám to na konci této kapitoly zdát mohlo. Ale to by byl dost ošklivý a otevřený konec a ty já ráda nemám, víte? :)



Přemýšlel, jak se dostal do postele. A proč stále žije, proč stále dýchá, vnímá a vidí. Proč stále může… po tom všem. Ležel na své posteli, někdo - ani netušil kdo - ho oblékl a přikryl. Jako kdyby se jednalo o malé dítě, o které se člověk musí starat, ne o číslo, které si navíc vše zavinilo samo.
Nemusel a on to moc dobře věděl. Mohl vzdorovat, nemusel se podřídit, třebaže netušil, co by následovalo. Co by mu udělal? Dráždil by ho tak dlouho, než by stejně podlehl? Nebo by ho nechal na pokoji a spočítal mu to jindy, později při lepší příležitosti? Nebo by prostě nedodržel svůj slib a vzal si ho tak jako tak?

Nevěděl to. A nedokázal říci, zda by mu na to někdo dokázal dát odpověď. Ale i tak se trápil. Vnitřní pocit, který ho sžíral, říkal mu, jak je slabý a bezmocný. Byl znechucený sám sebou. Vždyť předtím, v té stejné posteli… A on pak, i když to moc dobře věděl, tohle dovolil, nebránil se, prosil.

Schoulil se do klubíčka, aby si alespoň na okamžik připadal v bezpečí. V bezpečí před sebou samým, předtím, co vůbec dopustil. Nechal se přemoci něčím, co nikdy dříve nepoznal, jakýmsi zvláštním pocitem, snad chtíčem či vášní, třebaže mu i potom připadal cizí. Nevěděl, co to má znamenat, nikdy dříve jej nepoznal. A přitom se tím nechal ovládnout, dovolil to všechno. Přemýšlel, zda je možno nenávidět sebe, ty chatrné pocity a emoce, které odporovaly rozumu. Neznal to, mátlo ho, nikdy dříve se mu to nestalo. Nesmělo. Jinak by teď už těžko žil.

A nešlo mu právě o to? Nechtěl ho dovést k pocitu viny, nechtěl, aby se pak trápil tím, co udělal? Sám v miniaturní místnosti, kde mohl jen spát, netušil, kdy je den a kdy je noc, a občas mu někdo přinesl něco k jídlu. Ale Louis nepřišel, nikdy. Ani nenahlédl dovnitř a Harry tak nespatřil jeho tvář. Žádný výsměch, nic. Tím to bylo horší. Mohl jen ležet, přemýšlet, občas se projít těch několik málo kroků do koupelny a zase zpátky.

Mohl se postavit na židli a vykouknout oknem ven. Ale nikdy to neudělal. Bál se. Toho, co by mohl uvidět. Bál se, že by ho tak lákalo, a on by přeci jen skočil. Že by udělal přesně to, co mu Louis řekl. Že z toho okna skočí sám. Tušil, že není pevně zavřené, že by ho snadno mohl otevřít a vylézt ven. Pak udělat krok do prázdna a jednoduše skočit, propadnout se neznámo kam.

Přitáhl si deku ještě blíže k tělu. Jídlo, kterého se ani nedotkl, naplňovalo místnost ohavným zápachem, ale ani ho nevnímal. Stejně jako zapadající slunce, jehož paprsky pronikaly oknem do pokoje. Chtěl jen spát. Usnout, nechat se odnést do klidných krajin spánku, nemyslet na to, co se stalo. Jen čekat, až se něco, cokoliv samo stane. Věřil v to. Muselo. A přitom ani netušil, že něco skutečně přijde. A brzy.

-•-•-
Procházela po místnosti a tu a tam vyhlédla z okna, jako kdyby jí to mohlo pomoci v jejím rozhodování. Myslela na Harryho, myslela na svého bratra a přemýšlela o všem, co by se mohlo stát. Věděla, že Louis žádného z nich nezabil, ani jim přímo neublížil. Ale právě kvůli tomu to bylo ještě horší. Tušila, že se něco muselo stát, poznala to na jeho radosti a energii, když ho včera potkala na úřadu RSHA. Měla tam něco k zařizování, třebaže možná nebylo až tak nutné, aby tam šla osobně. Ale potřebovala záminku k tomu, aby ho mohla potkat, pozdravit a začít zdvořilý rozhovor, možná krapet osobní, ale ona byla jeho sestra, měla na to právo.

Znepokojovalo ji to. Řekla mu, ať se snaží vzdorovat, ale v té chvíli ani na okamžik nepomyslela na to, co by z toho mohlo vzejít, co by se mohlo stát. Že by to Louis nemusel dovolit, že by překazil veškerý odpor. A že by za to chlapec zaplatil velmi vysokou cenou. Kvůli ní. Bylo to zvláštní, že zrovna ji to trápilo. Většina lidí si myslela, že je jiná, podobná svému bratrovi. A přitom hrála jen jakousi hru, chovala se přesně tak, jak se od ní předpokládalo. Hrdá dcera svých rodičů, neústupná a chladná, s city, které projevovala jen ve chvílích, kdy to bylo žádoucí a nutné. Při návštěvě sirotčince, dětí rodičů, kteří zemřeli pro Říši. Musela jí tu a tam ukápnout slza, musela vykouzlit úsměv na své půvabné tváři. A přitom by všem těm dětem nejradši řekla, že jejich rodiče zemřeli pro nic. Zemřeli pro něco, co bylo tak špatné a zvrácené. A že je čeká podobný osud, možná je ve škole něco naučí, ale i tak jim to nebude nic platné. Stanou se dozorci v táborech, v továrnách, budou se snažit, aby vše fungovalo tak, jak má. Nikdo z toho nic mít nebude. Všichni budou jen hrát své role. Jen přežívat v tomhle podivném světě.

"Georgio?" zavrnělo jí cosi do ucha a vzápětí objalo. Musela se pousmát. Jako kdyby Eleanor vždy vycítila, že je cosi v nepořádku, a přišla jí pomoci. Obejmout, uklidnit. Říci jí, že je vše v pořádku, že vše se dá zvládnout. Věřila jí to, jen jí. Protože ona věděla, o čem mluví.
"Hm?" opřela se o ni, hlavu jí položila na rameno a nechala El, ať si ji hýčká, jak se jí zachce.
"Nepůjdeme do postele?" zeptala se tak sladce a nevinně. Georgia se musela pousmát, třebaže tušila, že ji svou odpovědí dvakrát nepotěší.
"Až večer, ano? Musím ještě něco zařídit." Zaslechla, jak dívka za ní smutně zabručela. A nenápadně přesunula své ruce níže, jako kdyby ji tím dokázala přemluvit.
"Ten Harry, co?" optala se, když ji pustila ze svého sevření a zadívala se do jejích hlubokých očí.
"A Louis," přisvědčila.
"Tak já na tebe počkám," pousmála se. "A až se vrátíš, najdeš mě v posteli," mrkla na ni, a pak odkráčela středem místnost, ladně a lehce. Georgia měla sto chutí se za ní vrhnout hned, na nic nečekat. Ale přitom tušila, že nesmí, že má ještě věci, které musí udělat. Povzdechla si a vydala se na opačný konec pokoje k druhým dveřím, aby vyrazila ven.

-•-•-
Tušil, že na něj bude čekat. Možná spíše předpokládal, že podobně jako minule za ním dojde až do tělocvičny, ale spletl se. Stála na ulici opřená o jeho auto a tu a tam někoho obdařila úsměvem. Už na první pohled věděl, že něco je v nepořádku. Že se něco stalo, něco zvláštního.
"Dobré odpoledne," pozdravila ho, když k ní přešel. Vykouzlila jeden ze svých krásných úsměvů, se kterým připomínala něžnou dívku, kterou mají muži tendenci chránit.
"Dobré," pokývl hlavou. Snažil se přijít na to, co tu dělá a proč. Nelíbilo se mu to, rozhodně ne, když se chovala takto a on netušil, co od ní čekat, kam tím vším míří.
"Jen jsem šla kolem a napadlo mě, že bych se stavila. Popřála hezký den a tak." Snažila se, aby zněla přesvědčivě, ale stejně jí to nevěřil. Téměř ji probodával pohledem, ale marně. Ignorovala jeho snahy a stále se jen usmívala.
"To je od tebe milé," ucedil skrz zuby. Ale ona ironii v jeho hlase nevnímala nebo spíše ignorovala.
"A víš, napadlo mě… Nechtěl by ses u mne někdy stavit? Na čaj či na oběd, jak by se ti to hodilo." To už se zarazil. Nikdy ho k sobě nezvala, ne potom, co se jednou stalo. Skutečně tu něco nehrálo a on byl rozhodnutý zjistit co.
"Georgio, o co ti jde?" obořil se na ni, ale k jeho smůle to s ní ani nehnulo.
"Musí mi o něco jít?" podívala se na něj přímo andělsky. Neodpověděl, místo toho otevřel dveře u auta a chystal se nastoupit.
"Mám to brát jako ne?" zeptala se. Už o něco vážněji, třebaže jediné, co ji prozradilo, byly její oči, už znovu vážné a tvrdé jako vždycky.
"Ano," odpověděl prostě a nasedl dovnitř. Všiml si jejího pohledu, toho, jak jí zmizel úsměv a rysy znovu nabyly svou obvyklou tvrdost. Odvrátil od ní pohled a nastartoval. Nevšímal si ji, jen chtěl odjet, protože ona… Lhal by, kdyby řekl, že ji nemá rád. A přitom na ní bylo cosi, co mu vadilo. Jakási ženská něha, jemu natolik cizí. Starost o ty, které milovala. A o Eleanor. Vždy věděl, že mezi těmi dvěma je něco víc, něco zakázaného. Ale nemohl si to ověřit, ani nechtěl, protože věděl, že by ho pak jakási část hnala k tomu, aby za to přijal odpovědnost. Aby udal svou vlastní sestru. A to udělat nemohl.

Po chvíli jízdy nechal město za sebou, jeho vysoké domy postavené v nejrůznějších architektonických stylech a přesto stále do sebe zapadající. Nechal za sebou i šedé ulice a výkladní skříně obchodů. Místo toho projížděl volnou krajinou, mezi loukami, které ale člověk nenechal jen tak. Několik dětí na nich pouštělo draky, kteří se vznášeli ve větru, pestří a barevní. Zalilo ho to jakousi dávkou melancholie, vzpomínek na dobu, kdy sám byl pouhé dítě. Kdy vše ještě bylo tak krásné, hrál si s Georgií a jejich rodiče žili, přísně je kárali, když něco provedli, a chválili, když se jim něco povedlo. Jenže ty časy byly už dávno pryč a nahradila je prázdnost dospělého člověka, který žije sám, oklopen prací a povinnostmi, službou pro Říši.

Spatřil už před sebou les, věděl, že za chvíli bude doma, že si bude moci odpočinout. Možná najde Harryho mrtvého jako všechny ty předešlé, ale bylo mu to upřímně jedno. Někdo zas nevydržel, není třeba se tím zaobírat více dopodrobna. Byl jen pouhé číslo, a pokud zas dostane chuť si hrát, zařídí si další.

Vjel mezi stromy, do jejich stínu. Na krajnici se povalovalo spadané listí, vlhké a hnědé. Nedělal si s tím starosti. Jen podzimní krajina, co více od toho čekat? Jednotvárná hnědá, která zakrývala vše okolo, zem i stromy. Tušil, že za chvíli i tohle zmizí pod příkrovem sněhu. Projížděl zrovna zatáčkou, když si uvědomil, že něco není v pořádku. Jen vteřinu před tím, než se to skutečně stalo.

Ozval se výstřel. Instinktivně se sklonil, přičemž trhl volantem a auto prudce zabočilo doprava. Jenže tím to neskončilo a on v tom všem zaslechl ještě několik výstřelů, stejně hlasitých a hrozivých jako ten první. K jeho úlevě se vůz nepřetočil, jen pouhý smyk, nic víc. Hluboce oddechoval, stále skloněný a usilovně se snažil urovnat myšlenky a uklidnit se. Nešlo to. Vůbec to nešlo. Ale mohl se o to alespoň pokusit, sebrat ztracenou hrdost. Přemýšlel, co se stalo, co to má znamenat, co to je. A přitom to věděl moc dobře. Něco, co si ani nepřipouštěl, něco, co v jeho světě bylo prostě a jednoduše nemožné. A přesto se to stalo. Přes to všechno…

Netušil ani, proč to udělal, ale otevřel dveře. A vystoupil. Mohl by zkusit utéct, nebo utekli už oni. Ani na okamžik si nepřipouštěl, že by to mohl mít na svědomí jen jediný člověk. Jediný člověk, který si troufl vzdorovat tomuto pohnutému režimu. Snažil se skrýt, použít auto jako štít, opatrně se proplížit a zjistit, že tu už skutečně nikdo není.

Ozval se výstřel. Jediný, přesně mířený výstřel. A přesto svým způsobem minul, ale to už útočník neviděl, on jen utíkal dál, listí pod ním šustilo, jak se malá osoba snažila co nejrychleji dostat z toho místa. A Louis ucítil bolest. Šílenou bolest, která uchvacovala jeho tělo a zatemňovala mu myšlení.
A přesto, vteřinu předtím, než se celý svět propadl do temnoty, si uvědomil, co vlastně bylo špatně. Všechno bylo hnědé. Moc, moc hnědé.


Protože mám pocit, že nikdo nečte ty kecy nad obrázkem, dovolím si ještě pár slov. Chtěla bych totiž moc poděkovat Blangele, která mi napsala komentář, který mi byl i užitečný, a já jsem za něj nesmírně ráda. Nevím sice, zda četla moji reakci u ní na blogu, ale tak snad. :) Fakt díky, chyby se snažím vychytat, když jsem si projížděla tu sedmičku, málem utrpěl můj stůl, jak jsem si chtěla omlátit hlavu. Je ale také pravda, že jsem nějak nepochopila, jakou má souvislost rating s počtem kapitol, ale každý se na to zjevně díváme jinak. :) A ne, konec nenástává ani po tomhle. Na ten si ještě počkáte.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Nits Nits | 3. listopadu 2013 v 8:03 | Reagovat

ELIZABETH GIBSONOVA.
Ja te tak strasne nesnasim. A stejne ti tech zasranych pet hvezdicek dam.

2 Snapeova Snapeova | Web | 3. listopadu 2013 v 17:49 | Reagovat

Ahoj, chtěla bych se tě zeptat, jestli jsme ještě spřátelené, protože se nevidím v odkazech, ale nevím, že by jsi mi něco říkala o tom, že mě odebíráš ze spřátelených stránek.

3 evulinda evulinda | 4. listopadu 2013 v 19:08 | Reagovat

Wow, DOKONALOST jako vždycky :D :D miluju tuhle povídku :D:D

4 Snapeova Snapeova | Web | 4. listopadu 2013 v 19:56 | Reagovat

Nejde o to, že bych nečetla text před obrázkem, jen nečtu všechny články. Nejsem na tom s časem zrovna skvěle. Čtu u tebe hlavně Kruvalskou princeznu a ještě jsem se ani nedostala moc daleko. Dík za osvětlení.

5 Marzia Marzia | E-mail | Web | 5. listopadu 2013 v 17:58 | Reagovat

Ahoj. Ráda bych tě pozvala do mého nového KNIŽNÍHO KLUBU. Prosím, mrkni se :-)

6 Blangela Blangela | Web | 6. listopadu 2013 v 21:05 | Reagovat

Ráda bych dovysvětlila souvislost ratingu s počtem kapitol. Myslím to tak, že ses docela brzo přehoupla do roviny sex tady, sex tam. Ale u tebe to vlastně ani nemusí nic znamenat. (A já mám co říkat, zvlášť s Andílkem.)
Počkám si na vysvětlení té hnědé. Zatím mi to připadá, jako by se rozmázl na něčem nehezky vonícím.
A upřímně doufám, že ti půjde psaní stejně dobře dál jako tento týden! (A lenost otevřít word neznám. *Má vždy otevřenou povídku* Lenost přečíst si, kde jsem skončila a pokračovat až pak už jo xD)
Až se tu příště objevím a budu na něco nadávat, věz, že mě tato kapitolka odlákala od zeměpisu :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama