Gibsonová se omlouvá, ale nikdy vám s určitostí neřekne, kdy bude nová kapitola. Zavísí to na čase, postavení hvězd a planet, rychlosti větru a počtu pavouků v její skříni. Jestliže nechcete jít chytat pavouky, vytvářet za jejími okny vichřici, vraždit její profesory či sestřelovat hvězdy, zanechte komentář, povězte svůj názor. A ona se k tomu snadněji dokope. (A taky vás bude naprosto milovat.)

You are mine - 12. kapitola

30. listopadu 2013 v 16:02 | Elizabeth |  You are mine
Vřele doufám, že aspoň toto půjde v pohodě komentovat. Přeci jen víte, komentáře a reakce zbožňuji, tak snad... Mám tu pro vás dvanáctou kapitolu YAM. S jedním zlomemem a také výhledem, co se asi bude dít dál. Příjemné počtení! :)



Skrz závěsy do pokoje pronikalo jemné světlo. Když otevřel oči a zamžoural, myslel si, že snad bude noc, ale těch několik paprsků, které se přeci jen dostaly dovnitř, ho utvrdily v tom, že je ráno. Ale mohl skutečně spát tak dlouho? Tolik hodin? Orientaci v čase sice ztratil už před několika dny, i tak mu ale něco říkalo, že včera, když usnul, skutečně nebyl večer.

Svým způsobem ho to překvapilo, udivilo. Netušil, že je vůbec možné tak dlouho pokojně spát. Bez jediné noční můry, jen v tichém spánku. Opatrně se posadil na posteli a rozhlédl se po pokoji, ale když jeho pohled padl na Eleanor s Georgií, ztuhl. Ležely na své posteli, což by nebylo až tak divné, kdyby Georgia El neobjímala a pokrývka nebyla shrnutá, takže by nespatřil, že mladší z obou dívek je nahá.

Nebyl schopen pohybu, jeho mozek nějakým způsobem nedokázal strávit informaci, že ty dvě se teď nacházejí v této poloze, což muselo znamenat jen jedinou věc. Nedokázal to přijmout, uvěřit faktu, který ale byl už předtím tak zjevný. Tím, jak se na sebe dívaly, jak se objaly, když přijeli od Louise. Jak El o Georgii mluvila… Dávalo to smysl. A přesto tomu nedokázal uvěřit. Že někdo dokáže milovat číslo, prosté číslo. A to je šťastné, nevadí mu to a žije jako normální člověk.

Snad se jednalo o závist? Ne, ten pocit neznal, neznal nic z toho. Jen tak seděl, díval se na ně a přemýšlel, zatímco se mu po tváři koulely slzy. Ani se je nesnažil zadržet, věděl, že by to bylo marné, a tak jen dal průchod svým pocitům. Nevěděl, jak dlouho tam seděl. První slané kapky už zaschly, další už téměř nepřicházely. Slunce venku už urazilo kus své každodenní cesty, poznal to. Dívky klidně oddechovaly a on se jen díval na ně. Občas odvrátil zrak a zahleděl se na stěnu, na obraz, na stolek, na podlahu, na cokoliv, co v pokoji bylo.

Najednou Eleanor otevřela oči, ale on si toho nevšiml, zrovna zkoumal jeden z rohů místnosti. Jen seděl, rukama si objímal kolena přitisknutá k hrudi a po tváři se koulela další osamocená slza. Dívka se nejprve rozkoukala, ale když ho uviděla, něco se v ní sevřelo. Opatrně ze sebe sundala ruku Georgii a vyklouzla z jejího obětí. Harry si ji nevšiml, a tak potichu překonala těch několik kroků mezi postelemi a posadila se k němu. Položila svoji ruku na jeho rameno, opatrně a lehce, ale stejně polekaně nadskočil a upřel na ni vyděšený pohled.
"Co se děje?" zeptala se ho šeptem a starostlivě si ho prohlížela. Zaujal ji. Svým chováním, povahou, tím, čím si musel projít. Nemohl za to. A ona mu chtěla pomoci, i když ani netušila jak.
Jen zavrtěl hlavou, ale věděla, že to není pravda, že se něco stalo. V ten moment se nestarala o to, že je nahá, prostě si ho přitáhla k sobě a sevřela v pevném náručí. Potřeboval to. A ona taky.
"Já jen…," začal trochu váhavě, když ho hladila po vlasech a snažila se ho uklidnit.
"Copak?" Cítila, jak váhá, snad se to bál říct. Ale to nemusel. Byl to jen zbytečný strach, užírající obava.
"Vy jste šťastné," řekl tak potichu, že to málem přeslechla. Ale štěstí… toto ho trápilo? Když je viděl spolu? Smutně si povzdechla. Proč se ze všech lidí se k Louisovi dostal zrovna on. A přitom tušila, že by litovala každého stejně jako Harryho. Nikdo si to nezasloužil, ať udělal či neudělal cokoliv.
"Každý bude jednou šťastný," zamumlala. "Taky jsem si kdysi nemyslela, že bych mohla být šťastná," pokračovala. Udiveně k ní vzhlédl a zadíval se jí do očí, smutně se pousmála. "Někdy je potřeba si projít peklem, abys nalezl štěstí."
"Myslíš?" zeptal se po chvíli opatrně. Stále se na ni díval těma smutnýma očima.
"Vím."

-•-•-
Probudil se před několika hodinami. Ale podle toho, jak se ztrácel v čase, to mohly být i minuty. Byl zmatený, mohl jen ležet a upírat oči na protější zeď. I tak ale věděl, že to dlouho nevydrží, a za chvíli znovu usne.
Předtím mu pověděli, že spal dlouho. Ale co je pro doktory dlouho? Den? Dva? Týden? Měsíc?
Nikdo mu nic neřekl a on neměl sílu křičet, aby je k tomu donutil. Připadal si šíleně slabý. Bílý nemocniční pokoj, pípající přístroje, hadičky, které by si nejraději vytrhal z těla. Netušil, k čemu je tam má a vadily mu. Jenže neměl ani sílu je sevřít, ruka se mu chvěla a prsty byly nešikovné.

Kde je? Jak dlouho? Proč? Co se stalo?
Nepamatoval si toho moc. Jen výstřel, oslnivé světlo a tmu. Jenže to mu neposkytlo téměř žádnou odpověď. Potřeboval vědět, kde je. I když se někde v nitru bál pravdy. Mohl by to být Prag, mohl by… Nikdy to město neměl rád, nejraději by ho viděl hořet. Jenže pokud to neudělali ti před vámi, těžko to můžete udělat teď, když to už bylo normální, obyvatelné město. Ale děsilo ho to, nějakou jeho vnitřní část, která si pamatovala, která se stále učila a která se jako jediná dokázala poučit z historie. Normálně byla tichá a dokázal ji ignorovat, ale teď… co když se historie jednoduše opakuje? Co když už nemá mnoho času? Jen necelý týden, kdy se ani nedostane ven, zemře naprosto slabý a osamocený.

Otevřely se dveře. Pootočil hlavu, ale moc mu to nešlo, všechny svaly měl ztuhlé.
"Dobré odpoledne." Byla to Georgia, poznal ji podle hlasu. A ladného kroku, když k němu přicházela. Posadila se na jeho postel. Pokusil se ji na něco zeptat, ale místo toho se jen rozkašlal. Téměř soucitně na něj pohlédla a počkala, až to přejde.
"Co se stalo?" zkusil to napodruhé, už se to zlepšilo, třebaže ze sebe nedostal víc než pouhý šepot.
"Spáchali na tebe atentát," osvětlila mu prostě. Už se nadechoval k další otázce, ale byla rychlejší. "Pokud vím, tak ho už chytli. U tebe se postupovalo podle zákona. Jen… jen Harry je u mě."
"Proč?" Víc ze sebe nedostal. Jen na ni nechápavě hleděl. Proč to udělala, proč ho zachránila.
"Protože si po tom všem nezasloužil, aby ho ještě zastřelili. A zvlášť ty by ses nad sebou měl zamyslet. Ten atentát na tebe nespáchali jen tak." Pokusil se ji přerušit, ale hbitě pokračovala. "Jsi neskutečný sobec, Louisi. Myslíš, že kdybys umřel, všichni by tě oslavovali jako hrdinu? Ne. Někdo by tě měl i neskutečného blázna a idiota. Protože ty žiješ v utkvělé představě o tom, jací byli rodiče a jak to má vše vypadat. Už ani nevidíš, že svět je jiný, vracíš všechno o desítky let zpět."
"Nebyli…"
"Ne," ani mu nedovolila to dopovědět. "Nebyli by na tebe hrdí. Dokonce i věřím, že za to všechno by tě matka nenáviděla." Vzhlédl k ní. Pohledem připomínal malé, raněné dítě. Vždyť to by… Ne, určitě to nebyla pravda. Ale proč tedy? Byl zmatený. A nejistý. Připadal si zase jako malý, nejistý kluk, co netuší, co si počít.
"Přijdu zase zítra." Natáhla se k němu, na čelo mu vtiskla jemnou pusu, třebaže viděl, jak váhá. Ale i když měl sílu, neodstrčil by ji, nemohl. Ještě předtím, než odešla, se na něj pousmála. Smutně. Jako kdyby jí bylo líto, že to musela říci.


Dveře za ní zaklaply a on se zase ocitl sám. Bál se. Ale nevěděl už ani čeho. Pravdy? Mohla by mít Georgia skutečně pravdu? Skutečně si za ty roky všechno zidealizoval? Skutečně by na něj rodiče nebyli pyšní, jak si tak dlouho myslel? Nevěděl. Jen se bál. Sám sebe.

Následující kapitola
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 nitts nitts | Web | 30. listopadu 2013 v 18:37 | Reagovat

:((((((((((((
Proč je mi Louise líto.
Achjo.

2 Lucylley Lucylley | 1. prosince 2013 v 21:03 | Reagovat

Já chci následující kapitolu, ať už ten odkaz fungujeee :-D Jsi úžasná, jako vždy, ale tak moc mě tím natahováním mučíš (sice si stěžuju, ale zároveň si masochisticky užívám každé slovo). Paráda, třeba se Louisovi otevřou oči.

3 Shee Shee | 6. prosince 2013 v 18:49 | Reagovat

Totálně sem se do toho zamilovala. Ou Máj Gád toto je to nejlepší co som kedy čítala :33 Je to také dokonalé, také tajemné, také...Já nemám slov! Perfektné!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama