Gibsonová se omlouvá, ale nikdy vám s určitostí neřekne, kdy bude nová kapitola. Zavísí to na čase, postavení hvězd a planet, rychlosti větru a počtu pavouků v její skříni. Jestliže nechcete jít chytat pavouky, vytvářet za jejími okny vichřici, vraždit její profesory či sestřelovat hvězdy, zanechte komentář, povězte svůj názor. A ona se k tomu snadněji dokope. (A taky vás bude naprosto milovat.)

Kruvalská princezna - 20. kapitola

1. listopadu 2013 v 20:03 | Elizabeth |  Kruvalská princezna
Já říkala, že tento týden budou dvě... Takže tu je i dvacátá, možná o něco kratší, nicméně s roztomilou Isabellkou, která přijde na kloub jedné záhadě... Příjemné počtení, za komentáře budu velmi ráda! :)



Nastal prosinec. Za oknem kajuty padal první sníh, který ale roztál hned v okamžiku, kdy dopadl na zem. Přesto to byla jakási známka toho, že pomalu nastává zima, že se tento rok chýlí ke konci, a nejeden člověk by propadl do jakési melancholie. Jenže Isabella ne. Většinou se ji to dotklo, neměla ráda to období, kdy si uvědomila, že další rok bude za ní, že vše půjde zas od začátku, měsíce, svátky, ale tentokrát na to jednoduše neměla čas.

Zamyšleně seděla na posteli a před ní leželo vejce. A ona netušila, co s ním. Předtím si nad tím lámala hlavu především teoreticky, ale teď… Mělo jí napovědět, říci, jaký bude další úkol. Ale vejce samozřejmě nemluvila, takže v tom bylo něco jiného… Pozorovala ty rytiny, které připomínaly malby z knih, které kdysi z nudy nečetla, a pokud si to správně pamatovala, jednalo se o staré učebnice dějepisu jejího dědečka. Primitivné a jednoduché a ona si s nimi přesto nedokázala poradit.

Lehla si do peřin a vejce dala do rukou. Před chvílí odtud vyhodila Viktora, který měl tendenci jí do toho mluvit. Ať se pokusí vejce otevřít… Jako kdyby to jen nezkoušela. Jenže se vždy ozval jen šílený jekot, který se nedal vydržet. A přeci v tom něco mělo být, nějaká stopa… Shodila vejce na zem, nechala ho, ať se kutálí, a přetočila se tak, aby skrz malé okénko mohla vyhlédnout ven. Drobně sněžilo, možná spíše pršelo, to nerozeznala. Zahleděla se na klidnou vodní hladinu, užívala si toho, že ještě nenastala doba, kdy sotva něco uvidí. Jemně se leskla, klidná a připravující se k zimnímu spánku pod ledem, který už brzo přijde.

A pak se v ní něco mihlo. Netušila, co to bylo, ale na pouhou vteřinu se to vynořilo a zčeřilo vodu. Téměř vyskočila, aby se dostala blíže, aby to mohla lépe vidět, ale už to bylo pryč, ať se jednalo o cokoliv. A přitom si byla jistá, že tam něco bylo, určitě. Jenže co? Posadila se zpět na postel a zrak jí padl na vejce. Leželo na podlaze a ona doufala, že jí nějak pomůže. Ale jakou by to mohlo mít vůbec souvislost?

Ztuhla uprostřed pohybu, když jí to došlo. Tedy skoro. Nepředpokládala, že by vejce mělo souvislost s draky, byla to jen pouhá schránka. Jenže kolik tvorů žilo ve vodě a jejich hlas nebyl nad ní slyšet? Pohlédla na vejce. Pak ho popadla do ruky a vyběhla ven, třebaže tušila, že to, co se chystá právě udělat, je absolutně šílené.

Na palubě nikdo nebyl, i když se ještě úplně nesetmělo. Ale nikomu se nechtělo jít ven vstříc padajícímu sněhu, který byl stále ještě moc mokrý na to, aby si ho člověk zvládl užít. Šla opatrně, klouzalo to a ona se nechtěla ocitnout na zemi. Přešla k zábradlí a zahleděla se dolů. Zhoupl se jí žaludek. To přeci nemohla myslet vážně. Jenže myslela. I když to bylo šílené, ztřeštěné a kdo ví co ještě. Sundala si plášť a nechala ho ležet za sebou. Následoval ho ještě vrchní svetr, ale pak už zůstala oblečená. Nemusela až tak zmrznout.

Opatrně sevřela vejce, a pak - ještě opatrněji, s hlasitě bijícím srdcem - přelezla přes zábradlí. Stála jen na krajíčku, jednou rukou se stále ještě přidržovala, zatímco tou druhou si zlatý předmět tiskla k hrudi. Zavřela oči, doufala, že jí to pomůže, i když teď začínala panikařit a zoufale přemýšlela, co tu ksakru vůbec dělá. Naprostá šílenost, která ani nemusí vyjít, jen kvůli jakési domněnce. Zhluboka se nadechla. Skočila.

Padala jen pouhý okamžik, než se ocitla v ledově studené vodě. Na poslední chvíli zadržela dech. Voda ji bodala jako tisíce malých jehliček, vkrádala se jí pod oblečení a studila na kůži. Ke svému štěstí uměla plavat, a tak se lehce vynořila na hladinu a popadla dech. Kopala nohama, aby se udržela nad vodou a proklínala sama sebe, že ji nenapadlo použít zahřívací kouzlo. Jenže teď už na to bylo pozdě. Pevně sevřela vejce oběma rukama. Chvíli šmátrala, pak se jí ho konečně podařilo otevřít. Když v první vteřině neuslyšela žádný křik, zhluboka se nadechla a ponořila se zpět do vody.

Měla pocit, že čas se okolo ní zastavil. Že ji voda sama nadnáší a hlasy jí pronikají až do hlavy. Melodické, krásné a okouzlující, které člověka neuvěřitelně lákaly, všechny najednou, a přitom jim člověk dokonale porozuměl.

Přijď za námi v ten modrý svět,
- nad zemí náš zpěv neslyšet -
a věz, že nám teď propadlo,
oč v životě jsi nejvíc stál.
Máš hodinu, jen krátký čas,
abys to získal zpátky zas,
pak ti však černé zrcadlo
řekne: Je marné hledat dál.

Vynořila se na hladinu, aby popadla dech. Rozkašlala se, ale přeci to zvládla. Rozluštit se jí to tedy podařilo. Pokud tedy nepočítáme-li ještě záhadnější hádanku. Byla jí zima, šílená zima, ale i tak věděla, že si to musí poslechnout ještě jednou. Znovu se ponořila pod hladinu a naslouchala těm slovům, která tak krásně zněla jejím uším, třebaže jejich pravý význam byl obehnán tajemstvím.

"Isabello!" Volání jejího jména se k ní doneslo hned, jak se vynořila. Zalapala po dechu, pak vzhlédla. Spatřila Viktorovu siluetu na lodi, ale ani mu nemusela odpovídat. Všiml si zvířené hladiny a na okamžik jí zmizel z očí.
Obrátila se a plavala ke břehu, s vejcem v jedné ruce to šlo těžko, ale nakonec se přeci jen úspěšně dostala na mělčinu. Vydrápala se na trávu a hluboce oddechovala. Tak ji našel Viktor, který ji hned přitiskl k sobě a sevřel v náručí.
"U Merlina, co jsi to dělala?" zeptal se ji. Vycítila z jeho slov strach, strach o ni, podobně jako z toho, jak ji svíral. Pevně, jako kdyby ji nechtěl pustit, chtěl se přesvědčit, že je skutečná.
"Otevírala vejce," dostala ze sebe a pokusila se pousmát. Nevěřícně se na ni podíval a přitáhl si ji ještě blíže, aby jí mohl vtisknout polibek do mokrých vlasů. K jejímu překvapení se pak postavil a sklonil se k ní, aby ji vzal do náruče.
"Co to děláš?" podívala se na něho.
"Nesu tě na loď. Potřebuješ si dát sprchu, obléknout se a zalézt do postele," vysvětlil jí prostě. Neodporovala, věděla, že má pravdu. Byla blázen, že to udělala, a musela se sama sobě smát, když se uvědomila, že pravděpodobně na to stačila jakákoliv voda, ne zrovna jezero.
"Copak?" zahleděl se na ni a jí došlo, že se patrně zasmála nahlas. Jen se nevinně pousmála, připomínající vrnící kotě a upřela na svého přítele svá velká, zelená očka a zazubila se, připomínají zfetovanou a ztřeštěnou mladou čarodějku.
"No, já jenom, že jsem ho vlastně mohla otevřít ve vaně." Její přítel jen zavrtěl hlavou a dál ji nesel, přemýšlejíc s jakou osobou to vlastně chodí.


Odpovědi se mu dostalo o něco později, když ji ukládal ke spánku, vykoupanou a oblečenou v prvním pyžamu, které našel, o čem vypovídal fakt, že mělo na sobě zelené netopýrky. Byla roztomilá. Hodně roztomilá, jak svírala deku a spokojeně se na něj dívala jako nějaké malé dítě. Už se zvedal k odchodu, když ho chytila za ruku a stáhla nazpět. Znovu se na něj podívala, tak nevinně a dětsky, že tomu nešlo odolat.
"Nepovíš mi pohádku?" Povzdechl si. V životě by si nepomyslel, že zrovna tato osoba má za otce toho přísného profesora, který vzbuzuje respekt u všech jen pouhým pohledem. A že jí hrabe.

Poznámka: Básnička je původní z knihy HP a Ohnivý pohár. :)

 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 E.T. E.T. | 5. listopadu 2013 v 9:02 | Reagovat

Sice trošku kratší, ale moc pěkná. Děkuji za ni.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama