Gibsonová se omlouvá, ale nikdy vám s určitostí neřekne, kdy bude nová kapitola. Zavísí to na čase, postavení hvězd a planet, rychlosti větru a počtu pavouků v její skříni. Jestliže nechcete jít chytat pavouky, vytvářet za jejími okny vichřici, vraždit její profesory či sestřelovat hvězdy, zanechte komentář, povězte svůj názor. A ona se k tomu snadněji dokope. (A taky vás bude naprosto milovat.)

Jen dát příběhu konec

11. listopadu 2013 v 19:30 | Elizabeth |  One Direction
Krátká povídka, kterou jsem napsala cestou vlakem do Prahy a zase zpátky. Dost symbolická, protože se odehrává v Terezíně. A já ji psala 8.11., den před Křišťálovou nocí a ke všemu jsme projížděli i přes Bohušovice nad Ohří, kde původně končily transportní vlaky - až později byla do Terezína přistavěna vlečka. Je s Louisem, žádný slash, nic takového... jen krátká črta vycházejí z toho, že v Terezíně jistá parta kluků vydávala časopis Vedem. A některé příběhy dopisovali i po nocích... ale o tom už je samotná povídka. Příjemné počtení, za komentáře budu vděčná. :)

Obrázek by Nits


Světlo svíčky skomíralo a vosk v kapičkách stékal na rozbitý podšálek. Bylo už pozdě, všichni okolo něj už spali, slyšel, jak klidně oddechují a sní. I jemu už těžkla víčka, ale věděl, že musí vydržet, že pro tuto chvíli není nic důležitější. Všechno, co ho rozptylovalo jeho mysl - bolavá ruka, pavouk lezoucí po stěně, zavrzání některé z postelí, kdy téměř polekaně nadskočil a obezřetně se rozhlédl okolo sebe, anebo nějaký stín, který na okamžik zatančil na stěně a pak zmizel - bylo tak nepodstatné a druhořadé oproti tomu, co pro tuto chvíli bylo jeho úkolem. Nemohl zklamat, nesměl. A bylo jedno, co cítil sám, že jeho tělo chce už spát a necítí prsty na rukou. Měl úkol. A ten musel splnit. Sám se na něj přihlásil, a tak ho musel vykonat. Ne pro sebe, ne pro žádnou slávu či odměnu, jak by někoho mohlo mylně napadnout. Musel to udělat. Pro ně.

Na okamžik se zarazil. Nesměl dovolit, aby jeho myšlenky odbíhaly. Ne k tomu, co se pravděpodobně - ne, zcela určitě - stane. Zítra odjedou další vlaky, další lidé, které už nikdy neuvidí. Nikdo sice popravdě netušil, co přesně je čeká, co se nachází na konci těch kolejí, co míří na východ, projíždí mezi poli, a pak se ztrácí v dálce…

Připadalo mu, že od dnešního odpoledne, kdy se cítil téměř šťastný, uběhlo snad tisíc let. Seděli s kluky na bedýnkách a na přeskáčku četli z jednoho listu další část jejich příběhu, krásného a vtipného, který se od reality lišil tak moc. A přitom tak málo, když člověk četl mezi řádky a byl schopen vnímat více než pouhá slova. A chlapci sedící před nimi, malé děti, se smáli a zapomínali na to, kde jsou. Že už tak dlouho neviděli své rodiče a netuší, co se s nimi stane. Byli to jen pouhé děti. I on sám byl. Pouhé dítě, které i tak znamenalo jistou naději pro ostatní. A zároveň mu na bedrech spočívala zodpovědnost.

Zodpovědnost za to, že dá příběhu konec. A jim naději. Musel se nad tou ironií pousmát. On, Louis, dává naději těm malým, českým chlapcům. A přitom to nebylo tak dávno, kdy se stávalo, že chodil domů a jeho původně bílé podkolenky měly skvrny od inkoustu, který mu na ně nastříkali jeho čeští spolužáci. Protože byl Němec. A ne že by se nechoval jinak, mezi nimi panovala jistá nevraživost, vůbec ne dětská a nevinná… Bylo to zvláštní, vzpomínat na dobu, kdy česky uměl jen pár slov, základní fráze, které pochytil na hřišti v dřívějších dobách, kdy se spory dospělých nepřenášely mezi děti.

Pamatoval dobře dobu, kdy Češi odešli, předali jim území, které náleželo Němcům. Nebo se to alespoň tvrdilo. Jenže pro Louise nenastal klid, jak by se mohlo zdát. Jeho situace se naprosto změnila, protože jako někdo, jehož otec byl Žid, se rázem ocitl v podobné situaci jako předtím čeští chlapci. Jen s tím rozdílem, že on nemohl nic dělat, nemohl se bránit a veškeré příkoří musel mlčky snášet.

Kdo by si tedy pomyslel, že se pak ocitne zde a s těmi, kteří byli tolik podobní těm, se kterými kdysi vedl tu malou tichou válku, bude psát příběhy a rozdávat naději. Že se doučí jejich jazyk, až mu bude němčina znít tak podivně cize, jako kdyby jí mluvil od dětství někde úplně jinde, v jiném životě, protože teď mu evokovala jen řev tesáků a špatné zprávy. Jako tu, kterou jim jejich učitel řekl odpoledne, když dočetli. Přivolal si je k sobě, pak nenápadně ukázal na několik chlapců, kteří se vrátili ke své předchozí k činnosti, četli si či něco hráli.

"Zítra brzy ráno." Nemusel říkat více, porozuměli mu. Odjedou. Brzy ráno. A i když nebylo řečeno nic víc, všichni věděli, co po nich žádá. Konec. Konec příběhu, který si pak chlapci sami přečtou. A budou o něco klidnější, protože budou vědět, jak to dopadlo. Že to dopadlo dobře, že příběh dostal šťastný konec. A že tomu tak také bude i v jejich případě - nebo aby si to alespoň mysleli, na chvíli se uklidnili tou myšlenkou, třebaže Louis tomu nevěřil.

Asi i proto se na to dobrovolně přihlásil. Ať se ostatní pro jednou pořádně vyspí, klidně a bez starostí, on to dopíše. I když ho to rmoutilo a vysilovalo. Znal ty chlapce všechny do jednoho. Jejich jména. Věk. Věděl, kdo má sestru či bratra. Co dělali dříve jejich rodiče. Jejich oblíbené zvíře. Pohádku. Vysněné povolání. A stejně tušil, že žádného z těch naprosto nevinných chlapců, kdy nejmladšímu bylo čerstvých šest a nejstaršímu chybělo několik týdnů do jedenáctých narozenin, už nikdy nespatří.

Zahodil všechny ty myšlenky za hlavu a vrátil se zpět ke psaní. Už to téměř měl, stačilo jen dopsat konec třetí kopie. Jednu ponechá u sebe a zbylé dvě dá dvou chlapcům, kteří zítra odjedou…

Král se na chrabrého jinocha usmál a po vyslechnutí jeho příběhu se zvedl ze svého trůnu. Síň, doposud naplněná šepotem, utichla a napjatě čekala, co panovník na tento strastiplný příběh poví.
"Převelice jsi trpěl, mladý muži, a sotva lze udělat něco více než že těm, co příkoří ti způsobili, dát okusit stejnou měrou. Nemohu ti nabídnout nic jiného, než svou omluvu, ale přeci, pokud je zde něco, co ti bylo odebíráno více než jiné, a ty po tom toužíš, řekni si o to."
"Drahý králi, je tu jedna věc, o níž bych chtěl s největší pokorou zažádat, třebaže netuším, zda mi bude dána. Jedná se o ruku vaší dcery, drahé princezny Andromedy, která jako jediná neodsoudila mě za to, nýbrž dokonce u lidí cizích zastala se mě. A protože vím - nebo v to alespoň doufám - že ona ke mně chová stejné city, chtěl bych požádat o ruku její." Síň oněměle čekala, zraky všech se upíraly na krále. Ten chvíli zamyšleně mlčel, pak pravil: "Čekal jsem sice jinou prosbu, ale nebude-li mít sama nic proti tomu, pak ani já nebudu proti."
Pak dali poslat pro princeznu, která se dostavila za okamžik, stejně krásná jako vždy, s vlnitými vlasy do pasu a milým obličejem. K jejímu překvapení chlapec klesl před ní na kolena a vyslovil svou žádost. A princezna, třebaže zaskočena i tím, že její milý je zas svobodný, souhlasila.
O několik dní později se konala svatba a celé království slavilo, zas svobodné a volné pro všechny bez rozdílu. A ti dva žili šťastně až do smrti, bez starostí a společně vychovali mnoho dětí k úctě a pokoře tak, aby se již žádný z těch činů neopakoval.

Dopsal, pohledem zkontroloval rukopisy, a když je shledal bezchybnými a čitelnými, opatrně vylezl zpod přikrývky, bosými chodidly se dotkl studené podlahy a potichu, po špičkách, se plížil mezi palandami. Věděl, kde ti dva spíš, přesto šel opatrně, naslouchal veškerým, i těm nejtišším zvukům. Nechtěl nikoho probudit, ani sem někoho přilákat. Musel jít potmě, a tak okolo sebe šmátral rukama, aby do ničeho nenarazil a něco neshodil.


A pak, po době, která mu připadala nekonečně dlouhá, se ocitl u prvního z chlapců. Opatrně si k němu přisedl a jeden z papírů několikrát přeložil, aby mu ho mohl vtisknout do dlaně. A chlapec ho mimoděk ze spánku sevřel, až se Louis smutně pousmál. Zítra ho tam najde, až je budou zítra budit a místností se rozezní hlasitý řev vyvolávající jména a on uslyší i to své. Ale bude šťastný, alespoň trochu, protože najde konec. Šťastný konec. Louis vtiskl chlapci něžnou, téměř mateřskou pusu na čelo. Pak vstal a přešel o několik uliček dál k o něco staršímu chlapci. I u něho na chvíli poseděl a vložil mu do rukou složený papír. Nakonec se zvedl a vrátil se do své postele. Uhasil svíčku a o okamžik později už upadl do klidného spánku s vědomím, že se ráno probudí a najdou konec. A pak ho přečtou i ostatní, alespoň na okamžik šťastní a spokojení.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Nits Nits | 11. listopadu 2013 v 21:22 | Reagovat

.... :(

2 V. V. | 13. listopadu 2013 v 22:13 | Reagovat

Nádhera :3
Jak je soutěž na onedirection-ff. Ani se nemusíme snažit :3 Elizabeth to za nás všechno vyhraje :3

3 Claire Claire | 14. listopadu 2013 v 10:32 | Reagovat

smutné, ale moc krásně napsané, moc ráda čtu tvoje povídky :)

4 Blangela Blangela | Web | 16. listopadu 2013 v 23:35 | Reagovat

Já věděla, proč mám raději Louise než Harryho. (Harry je magor, Louis je spíš introvert, alespoň tak to na mě působí ^^") Je to rozkošná smutná povídka a je opět moc hezky napsaná. Dávat naději v těch dobách bylo to nejlepší, co jsi mohl/a udělat, alespoň dle mého.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama