Gibsonová se omlouvá, ale nikdy vám s určitostí neřekne, kdy bude nová kapitola. Zavísí to na čase, postavení hvězd a planet, rychlosti větru a počtu pavouků v její skříni. Jestliže nechcete jít chytat pavouky, vytvářet za jejími okny vichřici, vraždit její profesory či sestřelovat hvězdy, zanechte komentář, povězte svůj názor. A ona se k tomu snadněji dokope. (A taky vás bude naprosto milovat.)

You are mine - 5. kapitola

20. října 2013 v 14:22 | Elizabeth |  You are mine
JÁ VÁS MILUJI. 3,000 NÁVŠTĚV? Skutečně? :3 Prostě, moc a moc děkuji, cením si toho, že na tento blog někdo chodí - a také se vrací. :))
Dnes je na pořadu dne You are mine. Původně jsem ji chtěla napsat už včera, ale nestihla jsem to, skoro celý den jsem byla pryč, a tak jsem ji dopisovala ještě dnes. Doufám, že se bude líbit, za komentář budu více než ráda. :))



Čistý, bílý strop. To bylo jediné, co už několik hodin viděl. Jen na něj zíral a čekal, až usne. Ale spánek nepřicházel. Žádné osvobození z reality. Jen další a další myšlenky o tom, co se vlastně stalo. A proč.
Když odjížděl z Kerconu, z místa, kde vyrostl, ale i tak ho nemohl nikdy nazvat domovem, měl pocit, že se vše změní. Měl pravdu. Jenže on předpokládal, že to bude k lepšímu. Ale zmýlil se. Tak moc. Stačilo jen pár hodin, a co by dal za Kercon. Za místo, kde všechno je jednotvárné. Kde všechno mé svůj úděl. Kde se stále opakuje ta samá rutina. Kde jste jen pouhým číslem. Možná vám tam hrozila smrt, ale co to bylo v porovnání s tímhle? Tady byl hračkou. Zábavou pro volná odpoledne. Jednoho muže, který - stále tomu nedokázal uvěřit, stále doufal, že si jen třeba vymýšlí - spal s jeho sestrou. S jeho milovanou Gemmou.

Ne, to prostě nemohla být pravda. Nemohla… I když nějaký dotěrný hlas mu říkal opak. Ale prosím… to ne…

Schoulil se do klubíčka, kolena si přitiskl až k hrudi a doufal, že mu to pomůže. Ale nešlo to. Celý svůj život usínal v jedné velké hale, která byla ložnicí pro stovky lidí. A teď… ležel na posteli, možná až na moc pohodlné posteli, kterou ze tří stran oklopovala holá, bílá zeď. U té poslední měl něco málo prostoru. Vešla se tam židle a přitom mohl otevřít jedny z dvou dveří - ty napravo vedly do pokoje toho muže, Louise Tomlinsona, zatímco ty protější do miniaturní koupelny se záchodem, umyvadlem a sprchou a nízkou vaničkou. Možná se někomu mohlo zdát, že je to málo, ale svým způsobem to bylo víc, než kdy Harry měl. I když všechno bylo tak čisté, takové zvláštní v porovnání se zbytkem budovy, kdy se někdo snažil, aby vše vypadalo co nejstarší a přitom do toho zvládl zabudovat výdobytky moderní techniky, něco ho děsilo. Okno. Mělo matné sklo, ale pronikalo jím i tak dostatek světla. A přímo pod ním stál židle. Obyčejná, dřevěná.

Nedokázal se na to dívat. Nemohl. A přitom to nic nebylo. Jen okno. A židle. Jak prosté.
"Nakonec z toho okna skočíš sám…"
A právě toho se Harry bál.


Tělocvičnou se rozléhaly výkřiky spojené s mnoha dalšími zvuky, které doprovázely aktuální činnost. Nezasvěcený člověk se i někdy bál vstoupit, netušil, co se děje za zavřenými dveřmi. A pak ho překvapilo, že tady se šermuje. Většina dvojic totiž byla neobyčejně hlučná, muži na sebe pokřikovali skrz masky a řešili nejrůznější záležitosti. Jen ta poslední tak nečinila. Plně se soustředila na sport, jeden muž uhnul, druhý zaútočil. Klidně, harmonicky, až to připomínalo jakýsi tanec. Velmi nebezpečný tanec.

Posledních pár úskoků, přešlapů, poslední zásah. Konec. Muži sklonili své kordy, uklonili se, sundali masky a poděkovali za souboj, tak nějak neosobně a potichu, navzdory čilému ruchu všude kolem. Starší muž se vydal k jiné dvojici, ve tváři úlevný výraz, patrně mu předchozí duel zrovna dvakrát potěšení nečinil. Mladší z dvojice se naopak vydal k lavičce, pryč od ostatních. Ladně přeskočil nízké hrazení oddělující plochu pokrytou měkkým povrchem připomínající tradiční žíněnky od odpočinkové, kde na muže čekalo několik osob, rodinní příslušníci i podřízení, které potřebovali něco neodkladně vyřídit. Postávali v hloučcích a bavili se, tu a tam někdo jen tak mimochodem zabloudil pohledem k portrétům na stěně nad nimi. Na celou místnost totiž shlíželo několik osob, všechny do jedné mrtvé, ale i tak bylo v jejich tvářích zachyceno něco, co přítomné nabádalo k opatrnosti.

Právě pod portrétem jednoho muže, shodou okolností tím samým, který visel i v sídle pana Tomlinsona, stála osamoceně mladá žena. Ne že by se s ní nikdo nechtěl bavit, jen všechny odehnala už předem svým pohledem či odtažitým pozdravem. Čekala na jednoho konkrétního člověka. Na muže, který před několika okamžiky odložil masku a teď k ní kráčel.

"Doslechla jsem se, že sis našel nového mazlíčka," pověděla mu bez pozdravu. Nic jiného nečekal, žádný pozdrav, žádnou zdvořilost. Ti dva byli stejné krve, a třebaže v některých věcech se lišili, tato mladá žena patřila mezi několik málo lidí, kteří s ním dovedli diskutovat bez toho, aby marně hledali slova.
"Také tě rád vidím," pronesl, zatímco do elegantního pouzdra umístěném na jednom ze stolů, uložil kord a jedním pohybem se zbavil rukavice.
"Myslím to vážně. Už tři to u tebe nepřežili." Pohlédl na ni, snad trochu ironicky. Nevěřil, že toto myslí vážně, že se skutečně o někoho takto zajímá.
"Jejich chyba, že skočili z okna," odpověděl chladně, "a mimo to - jak se má Eleanor?" pronesl jízlivě a čekal na její reakci.
"Má se velmi dobře, řekla bych. Teď, když ji někdo neobtěžuje," probodla ho vražedným pohledem, moc dobře věděl, že o tomto se bavit nechce. A také nebude.
"Vždyť jsi proti tomu nic neměla," ušklíbl se na ni, a kdyby pohled zabíjel, už by se patrně nehybně válel na zemi s prázdnýma očima. Naštěstí pro něj to dotyčná neuměla.
"Nicméně i tak bych řekla, že mezi tím je obrovský rozdíl." Jeho úšklebek nezmizel, snad se jen prohloubil. Její obrana mu připadala svým způsobem tak zábavná.
"Mezitím jestli se vyspím s tvojí kočičkou, nebo s nějakým číslem?" Zaklapl pouzdro a věci uložil do tašky, ignorujíc její vražedný pohled.
"Louisi!"
"Ano, Georgio?"
"Musíš to dělat?" rezignovaně se ho zeptala s vědomím, že dnes to prostě nezvládla. Ale pořád věděla, že je na tom lépe než všichni ostatní. Mnozí lidé měli s jejím bratrem problém vůbec promluvit. Co se to s ním za ty roky stalo…
"Proč bych neměl?" Poukázal na portrét nad jejich hlavami. "Vyvraždili kvůli němu dvě vesnice a nikdo ani nepípl. Co jsou proti tomu tři čísla?"
"Přestaň sem tahat historii, Louisi," pokračovala i přesto, že mimoděk dost hlasitě dodal: "rodinnou historii", "a pokud si dobře vzpomínám, byl na něj také spáchán atentát."
"Na většinu lidí, co za to stáli, byl nějaký spáchán," řekl, jako kdyby něco takového byla ta největší čest, které se člověku může dostat.
"Jenže tento byl úspěšný, Louisi."
"A co s tím? Pleteš si doby, sestro. Tehdy ještě existoval odboj. Nebo si myslíš, že je to dnes stejné?" Povzdechla si. Už se chystala odejít, třebaže pro dnešek poražená. Ale pak se otočila ke svému bratrovi a řekla mu slova, které jí kdysi pověděl on.
"Jsou jako hmyz, Louisi. Nikdy nezmizí, vždy si najdou cestu, jak se rozmnožit a proniknout k nám. Nikdy si nesmíme myslet, že jsme před nimi v bezpečí."

Potom odešla a nechalo ho tam stát samotného. Pozoroval ji, jak kráčí pryč, stále hrdá bez toho, aby dala najevo jakoukoliv porážku. A přitom by měla… nebo ne? Ta slova. Pamatoval si je dobře. Jednou jí je pověděl. Jednou, když chtěl, aby se zbavila Eleanor, protože si myslel, že se jí až moc dostala pod kůži. Také byla jen pouhé číslo, ale její sestra se o ní tak nikdy nezmiňovala. Byly si blízké. Možná až moc. Jako malá chtěla kočku. A když jejich otec zemřel potom, co na něj zaútočili v jednom táboře, matka jí vyhověla. Dostala kočku. Malou Eleanor, jejíž rodiče popravili za to, že o útoku možná i věděli. Možná ne, ale to bylo fuk. El tehdy bylo necelých pět let. Malá roztomilá holčička, kterou si jeho sestra přisvojila jako domácího mazlíčka. Někteří lidé si hýčkali své psy, koně… a ona měla ji. Proto ji tehdy řekl. A ona si to pamatovala. Snažil se najít jakousi souvislost, ale nakonec zapudil veškeré zvláštní myšlenky ohledně toho chlapce.

Popadl tašku a vydal se do šaten. Svlékl ze sebe bílý oblek, uložil ho do tašky a oblékl se do normálního oblečení. Nevracel se domů, měl ještě něco na práci. Vytáhl z jedné přihrádky mobilní telefon, moderní a naprosto kontrastující s úpěnlivou snahou, aby vše co nejvíce připomínalo historii. Něco namačkal, až konečně našel to číslo. Přiložil si mobil k uchu, chvíli počkal, uslyšel několik pípnutí. Potom rozespalý hlas, oznamující komu se vlastně dovolal.
"Dobré odpoledne, tady Tomlinson. Máte pořád na půjčení Gemmu?"


Stále ticho. Stále bílé stěny. Měl pocit, že se slunce za okny o něco posunulo, ale jistý si tím nebyl. Mohlo uplynout tolik času. A přitom žádný. Už notnou chvíli se pohyboval na tenké hranici mezi sněním a bděním. Ale spánek se mu stále vyhýbal a jeho to rozčilovalo. Jak moc by chtěl spát. Jak moc… upadnout do něj. Třeba se i někdy neprobudit, nevadilo mu to. Netušil, co se stane potom, když zemře, ale přece to nemohlo být horší než to, co on už zažil, není-li pravda?

Někdo zaklepal. Leknutím téměř naskočil a vyděšeně se podíval na dveře. Které se začaly otevírat. Připadalo mu to jako věčnost, než se za nimi konečně objevila hlava. Byla to žena, ale nikdy dřív ji neviděl. Elegantně oblečená, s nečitelným výrazem ve tváři. Ale něco mu na ní přišlo povědomé a právě toho ho děsilo, pokud nepočítáme-li fakt, že netušil, co tu dělá. Proč tu je. Jak ho tu našla.


Žena si povšimla jeho strachu a trochu se pousmála. Snažila se o milý, přátelský úsměv, ale moc se jí to nepovedlo.
"Nemusíš se mě bát, nic ti neudělám," pověděla mu a zavřela za sebou dveře. Usadila se na židli, vyzařujíc vznešeným dojmem, ruce položené na kolenou. "Jsem Georgia, Harry. A přišla jsem ti pomoct."

 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 nitts nitts | Web | 20. října 2013 v 14:45 | Reagovat

Hahá.
Hahahá.
há.
Promiň, taky mi trošku hráblo. Máš ode mě pět hvězdiček (zase), protože je to neuvěřitelné (zase).
Nechci tu říkat, jak je to krásné, jak se ti to povedlo, protože ta slova nestačí. Neuvěřitelné je přesně to slovo. Víš, znám tě ze tří úhlů.
Osobně, literárně a každodenně.
(je to poslední vůbec slovo?)
Osobně jsi plachá, i když  předstíráš, že nejsi, každodenně jsi taková, jako jsi (A ÚCHYLNÁ)a  literárně naprosto odlišná od předchozích dvou. Nějak to moc nedokážu popsat, ale vyjadřuješ se vážně nádherně. Tvůj styl psaní je neskutečný, éterický, (http://www.youtube.com/watch?v=aoXUJxVP0-o)
je to celkově zvláštní... Nejsi to ty a přitom jsi to ty celou duší, chápeš, co chci říct?
Jsi lesní žínka.

2 Adri Adri | 20. října 2013 v 18:28 | Reagovat

Každý den se dívám na tvůj blog i na LB, jenom proto, abych zjistila, jestli už je další kapitola, a hele - ona fakt už je! Jsem totálně zmatená, protože když čtu knížku, tak většinou nadávám na autory, že jsem tu zápletku odhalila hned na začátku, u tebe ne. O.o A vlastně se mi to líbí, protože teď mám nad čím uvažovat! Těším se na další kapitolu. :)

3 Blangela Blangela | 23. října 2013 v 9:47 | Reagovat

Opravdu se mi docela líbí styl, jakým píšeš. Možná si říkám, že popisy umím, ale tvých kvalit zjevně nedosahuji (nebo jsem se ještě "nesnažila" napsat něco podobného). Když čtu tvé řádky, ponořím se do toho. Cítím atmosféru, vidím ty dva *u stěny* a slyším snad i ten tlukot srdce. Takže to plní účel na jedničku.
Návštěvnost ti závidím! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama