Gibsonová se omlouvá, ale nikdy vám s určitostí neřekne, kdy bude nová kapitola. Zavísí to na čase, postavení hvězd a planet, rychlosti větru a počtu pavouků v její skříni. Jestliže nechcete jít chytat pavouky, vytvářet za jejími okny vichřici, vraždit její profesory či sestřelovat hvězdy, zanechte komentář, povězte svůj názor. A ona se k tomu snadněji dokope. (A taky vás bude naprosto milovat.)

War is hell

24. října 2013 v 19:54 | Elizabeth |  Originální tvorba
Začíná mě to bavit. Originální válečné povídky. Pravda, tahle je psaná do soutěže na Hogu, ale i tak... Tyhle povídky jsou něco jiného než princezna (nová kapitola níže) či You are mine (nová kapitola se bude psát zřejmě v sobotu). Mám je ráda. I když, jak tuším, je asi moc lidí nečte, ale co se dá dělat, že. :)

Obrázek by Nits


Lezla sem neuvěřitelně ráda. Na starou zaprášenou půdu domu její tety. Jako malá holka zde téměř strávila dětství, schovávala se před svými bratry, kteří jí vždy připadali otravní a ona rozhodně neměla zájem s nimi trávit čas hraním podivných a nesmyslných her. Člověk by si povšiml, že po těch letech tu znala každý kout, ale nebylo tomu tak. Jako malá holčička se bála, nikdy se neodvážila jít než pár kroků. Tak si rozložila deku jen kousek od schodů a pod oknem, které jakžtakž propouštělo světlo, si četla či hrála s panenkami, šila jim šatičky z kusů látek a dělala všechny ty ostatní dívčí věci.
Nevěřila, že se to tu za ty roky nějak změnilo, ale i tak jakousi změnu postřehla. Nebylo to jen tím, že vše najednou viděla z větší výšky, ale také jí už to tu nepřipadalo tak děsivé. Spíše tu dýchalo jisté kouzlo. Jisté kouzlo prachu, tlumeného světa a vůně dřeva. Téměř tu cítila duši domu. Tohoto nádherného starého domu, kterých ale bylo v její zemi pomálu.

Vzpomínala a procházela, konečně se odvážila dál. Opatrně našlapovala po dřevěné, vrzající podlaze. Tu a tam se musela sklonit pod pavučinou, proklouznout okolo starého kusu nábytku či překročit krabici. Otevíralo se jí před ní jedno krásné království plné vzpomínek a vlastních příběhů.

Přemýšlela, co tu bude dělat. Rodiče dole uklízeli, bratři si dost možná hráli na zahradě a její teta… její teta už tu nebyla. Svým způsobem tomu nedokázala uvěřit a teď ještě méně. Všechno jí to tu připomínalo, nemohla přeci být… ale byla.

I teď, kdy se protáhla pod pavučinou, a ocitla se v nejvzdálenějším koutě celého království. Skrz jedno velké okno sem pronikalo světlo, v němž se všudypřítomný lítající prach stával viditelným. Na rozdíl od ostatních částí se tu nepovalovalo všechno možné harampádí. Jen v rohu stále truhla. Normální, dřevěná truhla. Zaujala ji, dýchalo z ní to samé kouzlo jako z celé půdy, a přitom svým způsobem jiné, silnější.

A ta truhla… přitahovala ji jako magnet. Jako kdyby skrývala jakési tajemství, dávný příběh… Přešla k ní a otevřela ji. Aby se na ni vyhrnula spousta prachu. Pod kterým spatřila dopisy. Spoustu dopisů.
Chvíli na ně jen tak koukala, přemýšlela, zda má či ne. Ale zvědavost zvítězila, a tak vzala ten, který ležel úplně navrchu, podivně pokroucený, jako kdyby ho někdo pobrečel a on následně uschl, třebaže stopy potom smutku byly patrné ještě teď.
Otevřela ho. A četla.

Victorie,
chybíš mi. Strašně moc. Chybí mi všechno, všechno, co jsem kdy měl. A přitom… ani tu nejsem tak dlouho, zdá se. Jen pár týdnů. Stejně mi to připadá jako věčnost. Neuteču před tím, je to tu všude, víš? Pár týdnů. Říkají, že je to krátká doba. Krátká doba na to, abych dostal dovolenou, abych mohl pryč.
Odškrtávám den za dnem, ale konec je stále v nedohledu.
Musím se ptát sám sebe, jak to mohl zvládnout táta. Jak mohl bojovat v Evropě téměř rok. Jak to proboha zvládl, jak to přežil. Vždyť tohle… nedá se to popsat slovy. Mohu to nazvat peklem a stejně to je málo.
Chci domů. Chci pryč. Vím, že bych možná měl jako ostatní psát domů nic neříkající dopisy, jen psát, že jsem v pořádku. Ale já nejsem. A nechci lhát, nechci ti zatraceně lhát. Chci, abys to věděla. Že bych nejraději byl u tebe, svíral tě v náručí. Že tě miluji, pořád. Snad ještě víc, než když předtím.
A já se ti vrátím, neboj se. Vrátím se.
John

Jenže to nebylo to jediné, dopis adresovaný její tetě provázely další dva papíry, jako kdyby kdysi přišly v jedné obálce. Opatrně vzala do ruky ten první. Byla to fotografie. A koukaly z ní dvě oči. Lesklé, a přitom jakési… snad bez života? Nebo jen smutné, kontrastující s ústy nenápadně povytáhnutými do předstíraného úsměvu. Se snědou pletí, v uniformě a s trochu poškrábanou helmou.

War is hell.

Druhý papír byl menší. Jen několik písmen. Nic víc, nic míň. Nebylo to potřeba.

Padl 2.9.1965.


Nikdy se nevrátil.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama