Gibsonová se omlouvá, ale nikdy vám s určitostí neřekne, kdy bude nová kapitola. Zavísí to na čase, postavení hvězd a planet, rychlosti větru a počtu pavouků v její skříni. Jestliže nechcete jít chytat pavouky, vytvářet za jejími okny vichřici, vraždit její profesory či sestřelovat hvězdy, zanechte komentář, povězte svůj názor. A ona se k tomu snadněji dokope. (A taky vás bude naprosto milovat.)

V zákopech andělé nejsou

14. října 2013 v 17:39 | Elizabeth |  Originální tvorba
Povídka psaná k Milče do soutěže. Na téma podzim, i když se tam patrně více promítá válka, konkrétně první světová. A také jeden úžasný citát: "V zákopech andělé nejsou." - Charles Bukowski.

Věnováno mé nejdražší Kaise, osobě, která mě tak trochu (víc) seznámila s tímto skvělým citátem i jeho autorem. Je pravda, že věřím, že ona sama to dotáhne dál (ano, máme tu budoucího druhého českého laurentáta Nobelovy ceny za literaturu a prvního za mír). Jop, a také je to osoba, která mě už neuvěřitelně dlouhou dobu snáší v jedné lavici ve škole, kterou je nutno uctívat a zbožňovat. A ano, vím, že mě po přečtení patrně zabije, za hanobení jejího milovaného citátu, ale když já si nemohu pomoc... O:-)

Obrázek by Nits


Nastal podzim. Sychravý a plný deště, který smáčel rozstřílenou zem a vytvářel hutné, nepříjemné bláto, které se lepilo na vše možné, na ruce, které už tak nebyly schopny nést zbraně, na nohy, které už tak byly dost těžké, na železo, které během okamžiku lidi zbavovalo života. Že přišlo nové roční období, nepoznal díky tomu, že snad začaly padat listy ze stromů a vytvářely pestrobarevný pokryv lpící na tmavě zelené trávě. Stromy zmizely. Jen tu a tam člověk zahlédl holý kmen, osamoceně se vypínající k tmavé obloze. Ten pouhý zbyteček přírody, který přežil palbu děl, jenž ustala vždy jen na pouhý okamžik, aby se vzápětí mohla vrátit s ještě větší silou, i zoufalé snahy vojáků najít materiál na výstavbu dalších a dalších zákopů, které půdu křižovaly sem a tam, vytvářejíc stísněnou a špinavou změť tunelů, která pro mnohé byla poslední útočiště před smrtí.

On ale v zákopu neležel. Místo toho ležel schoulený a celý od bláta v jámě vzniklé po výbuchu granátu. Oči upíral na oblohu, srdce mu hlasitě bilo. Snažil se uklidnit sám sebe, že tady je v bezpečí, alespoň na chvíli. Že tady ho kulka nenajde, ani granát. Nikdy je neházejí na to samé místo. Nikdy… ale sám tomu nevěřil. Mísil se v něm strach, zoufalství i bláznovství, kdy měl sto chutí se začít smát. Jen ležet a smát se, dívat se na oblohu nad sebou a čekat na jistou smrt, na tu krásnou dámu v černém hávu.

Nemohl, nesměl zde ležet. Musel vstát a odplazit se zpátky, opatrně a přitom rychle. Jinak by tady zemřel, sám a v bolestech. Neměl vodu ani jídlo. Jen přilbu na hlavě a zbraň s nasazeným bajonetem v ruce. Snášela se noc. Vítal ji. Pod rouškou tmy bude jednoduší se doplazit zpět, aniž by tím vzbudil pozornost nepřítele. A těžší dokázat, že není nepřítel.

Proč by tam ale vlastně měl jít? Mohl by tu zemřít. Nemusel by bojovat. Nemusel by už nic dělat. Jen by odešel. Stejně by se to jednou stalo. Nevěřil, že by se dožil konce války. Táhla se už roky, třebaže předtím tvrdili opak, jen měsíc, říkali. A nemohl tak dlouho utíkat, vzdorovat nevyhnutelnému. Jednou si nějaká kulka musí najít cestu k němu. Tak proč jen čekat, marnit čas pro nic? Jaký to vůbec mělo smysl? Proč bojovat, když netušíte proč?

Zaryl prsty do bláta. Nevadilo mu, že se mu vkrádá pod nehty, že studí. Potřeboval důkaz. Že svět plyne dál, nezávisle na tom, co se děje. Nehledě na to, že je válka. Že každým dnem umírají noví a noví rekruti, osmnáctiletí mladíci, kteří nemají ponětí o životě. Ti, kteří by ještě měli sedět ve školních lavicích a neměli by vědět, jaké to je umírat daleko od domova. Příroda se jim vzpírala tak jako tak. Jako kdyby to běsnění chtěla ukončit. Kruté, vytrvalé zimy, prudké deště, které jim půdu pod nohami měnily v mazlavé bláto, úmorná vedra rozpalující železo tak, že bylo skoro nemožné ho držet. Dávala jim vytrvale najevo, že činí špatně, že nemají válčit. A oni to přesto dělali. Zabíjeli se navzájem, naprosto bezdůvodně činili z žen vdovy a z dětí sirotky, dívky zbavovali prvních lásek.

Snad to bylo proto, že nastal podzim, doba rozjímání, přemýšlení o pitomostech a smyslu života, kdy se většina lidí dostane do jakési podzimní deprese, pochmurné nálady a uvažování o tom, jaký to vše má smysl. Kam to vše zatraceně směřuje. Proč. Jak. Co jsme udělali tak hrozného, že nás teď osud vláčí cestou přes kameny a výmoly, nechává nás dělat věci, kterých bychom normálně nebyli schopni. K čemu? Abychom trpěli my, aby trpěli ostatní? Abychom trpěli všichni, celý tento proklatý svět?

Nechtěl žít. Nechtěl se dát vláčet tou trnitou cestou. Chtěl sejít na rovnou silnici a vydat se vstříc té krásné dámě.
Nechtěl před ní utíkat. Chtěl přijít k ní, sejmout před ní přilbu a nechat se odvést z tohoto světa.

Netušil, kam se dostane. Do pekla, do nebe? To první mu po tom všem připadalo pravděpodobnější, ale svým způsobem už v pekle byl. Jen místo kotlů tu byly zákopy, místo čertů plyn, který vás děsil v těch nejhorších nočních můrách. Místo jisker na vás létaly kulky a granáty. A všechny zvuky se tu mísily v jedinou děsivou kakofonii.

Na temné obloze vysvitly první hvězdy. Nastala noc. Krásná a děsivá. A na první pohled klidná, bez žádného plánovaného útoku. Jak dlouho bude trvat, než umře? Jak dlouho tu bude ležet? Sám, jen se svými myšlenkami a vzpomínkami. Na domov. Na svou rodinu. Na bratra, který také padl. Na sestru, která doma čeká na svého milého. A možná se ho ani nedočká. Možná ho už nikdy nespatří. Možná s trochou štěstí bude mít hrob, místo, kam bude moci chodit plakat a vzpomínat na krásné doby míru. A možná se jí také vrátí a stane se pro všechny hrdinou. Bude mít o čem vyprávět svým dětem a vnoučatům.

Zvedl se vítr. Jemný, ale přesto ledový. Zavřel oči. Že by? Už teď, tak brzy? Zadíval se na obzor a dech se mu zadrhl. Viděl ji. Ženskou postavu, která se ladným krokem pohybovala k němu. Oděnou v bílém šatu, se světlými vlasy splývající jí do půli zad. Tak krásnou…

Kráčela po rozstřílené zemi s úsměvem přímo k němu. Nedokázal se pohnout, napřímit se, když sestupovala k němu. Opatrně si k němu klekla a vzala jeho hlavu do dlaní.
"Anděl," vyslovil svou myšlenku nahlas. Byla nádherná, téměř z jiného světa. Usmála se na něj.
"V zákopech andělé nejsou," odvětila mu. Měla černé oči a on si to teď uvědomil, ani netušil proč. Jen tak krásně černé, tmavé jak nejtmavší kout světa.
Potom se k němu sehnula, přitiskla rty na jeho krk. Zpočátku něžně, jako kdyby mu chtěla jen vtisknout jemný polibek. Tlumeně vykřikl, když porušila kůži. Když se do ní zakousla, když ho sevřela tak pevně, že se nedokázal ani pohnout, třebaže netušil, kde na to vzala sílu. Ale pochopil.
Andělé v zákopech nejsou… ale co pak tedy byla ona?
Cítil, jak z něho vyprchá síla. Jak se podvoluje, jak ztrácí víc a víc krve.
A pak se konečně objevila ta správná dáma. Černá, stará a vrásčitá, která ho odvedla z toho pekla.


Z pekla, kde na podzim nespadl jediný barevný list.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eliza Eliza | Web | 16. října 2013 v 17:28 | Reagovat

Hojdá, nominovala jsem tě na Liebster Blog Award.
Jedná se o jakousi řetězovku mezi blogery, kteří nemají až tak vysokou návštěvnost (asi max 200 lidí za den, či pravidelných čtenářů...? xD). Co to obnáší?
• Někdo někoho nominuje
• Nominovaný odpoví tomu někomu prostřednictvím svého blogu na deset otázek
• Ten, kdo odpovídal, vymyslí dalších deset otázek pro jiných pět blogerů
• Nominovaný s tím těch pět blogerů obeznámí.

Více info mám ještě u sebe na blogu. Byla bych ráda, kdyby ses zapojila, páč by mě zajímaly odpovědi na otázky, co jsem vymyslela :D
Snad to nebudeš brát jako reklamu, já to tak nebrala, tak nevím xD

Btw, povídka je suprová, vážně :) Žádný hanobení citátu to není, myslím, že můžeš být v klidu :D Rovněž zajímavá je informace, že se s Kaisou znáte osobně, ale to je spíš tak pro mě xD
Líbí se mi, jak dokážeš povídku prožít, mimochodem, možná by ses měla zaměřit na tenhle druh: válečnou literaturu. Jde ti to, i jak už jsem pozorovala v předchozí povídce s 1D (teď sakra doufám, že ti to pamatuju dobře xD).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama