Gibsonová se omlouvá, ale nikdy vám s určitostí neřekne, kdy bude nová kapitola. Zavísí to na čase, postavení hvězd a planet, rychlosti větru a počtu pavouků v její skříni. Jestliže nechcete jít chytat pavouky, vytvářet za jejími okny vichřici, vraždit její profesory či sestřelovat hvězdy, zanechte komentář, povězte svůj názor. A ona se k tomu snadněji dokope. (A taky vás bude naprosto milovat.)

Těší mě, jsem introvert. A nebo ne?

4. října 2013 v 20:33 | Elizabeth |  Téma týdne
Hodně dlouhou dobu jsem o sobě přemýšlela jako o introvertní osobě. A z části stále přemýšlím. Ale postupem času se mě i čím dál tím více zmocňuje pocit, že to s tím nebude až tak horké.
Introvert je taková uzavřená, tichá osoba. Stejně jako já. Jenže patrně s jedním velkým rozdílem, který má svou příčinu v minulosti, a kterou bych tam nalezla.
Bývala jsem taková veselá a milá holčička. Začala jsem mluvit docela pozdě, ale v momentě, kdy jsem přišla do školky, se to zlepšilo (třebaže od logopedie mě to nezachránilo). Milovala jsem si, když jsem si s někým mohla hrát, povídat a dělat všechno, co děti normálně dělají. Trvalo to celou školku i část prvního stupně, třebaže pak se to nějak... zvrtlo. Možná za to mohla šikana - třebaže se u mě nikdy nedostala na tu nejvyšší úroveň, pár osob z naší třídy na tom bylo hůř. U mě byl vrcholem cukr v tašce, který vedl k tomu, že drazí spolužáci dostali třídní dutku. Anebo to bylo prostě tím, že si každý našel nějak tu svou partu a já tak nějak zůstala sama. Nevím a asi to už nikdy nezjistím, ale prostě jsem se změnila, což se přeci jen děje neustále.
Začala jsem se stranit lidem, zjistila, že nemusím až tak mluvit, že netuším, co bych dělala venku. Že se dokážu zabavit i sama doma, a tak dál a dál...
A pak se to změnilo znovu. Začalo to tím, že mi má drahá Kaisa řekla, že já nejsem introvert. Že se jenom stydí. Což je také pravda, když si vzpomenu na svůj speaking z angličtiny. Nebo jakýkoliv referát. A potom to pokračovalo. Poznávala jsem nové lidi, zjistila, že se s nimi vlastně dokážu normálně bavit a pořád, nenuceně. A bavilo mě to. Největším přelomem byla asi letňák od Hogwarts.cz, protože to bylo něco úžasného. Žádné sezení v koutě. Jen si povídat, připojit se tu a tam k němu.
Zjistila jsem, že je to krásný pocit. A že mi to možná svým způsobem několik roků chybělo. Možná jsem introvert, možná ne, i když mám pocit, že to není nic podstatného, je to pouhé označení něčeho jiného. Ale měníme se, mění se vše. I já, i vy. Netuším, co bude zítra, za týden, za rok. Takže kdo ví, třeba budu jednou na vysoké šílený extrovert vymetající jednu party za druhou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 naoki-keiko naoki-keiko | Web | 5. října 2013 v 12:28 | Reagovat

Kdo ví,kde jednou budeme... :)
Pěkný článek. Jako introvertka jsem taky schopna se bavit s lidmi, jen mi chvíli trvá a raději si odpozoruji (já stalker XD!), jak se chovají a pak teprve uvažuji, co a jak, ale jako malá jsem bývala děsný introvert a nestydím se za to. No víš, doba se mění ;)

2 Snapeova Snapeova | Web | 5. října 2013 v 16:57 | Reagovat

No částečně jsme na tom podobně, ale já získala tak napůl fobii z lidí a nedokážu se s nimi začít sama bavit, musí oni, protože já si pak přijdu, že se vtírám. Říkám si, jaká bych asi byla, kdybych si neprošla věcmi, kterými jsem si prošla.

3 Kristýna Kaderová Kristýna Kaderová | E-mail | Web | 12. října 2013 v 9:37 | Reagovat

Já s tebou souhlasím. Je to úplně jedno. Podle mě není žádný člověk, který by byl jen introvert nebo extrovert a bůh ví jaká všechna označení ještě existují. Každý má v sobě všechny ty osobnosti nějak propojené.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama