Gibsonová se omlouvá, ale nikdy vám s určitostí neřekne, kdy bude nová kapitola. Zavísí to na čase, postavení hvězd a planet, rychlosti větru a počtu pavouků v její skříni. Jestliže nechcete jít chytat pavouky, vytvářet za jejími okny vichřici, vraždit její profesory či sestřelovat hvězdy, zanechte komentář, povězte svůj názor. A ona se k tomu snadněji dokope. (A taky vás bude naprosto milovat.)

Střevíčky života - 3. kapitola

22. října 2013 v 20:05 | Elizabeth |  Střevíčky života
Třetí kapitola, zadané téma: Nečekaný host. Krátká, ani netuším, zda to něco čte. A taky mě tak trochu nebaví, přeci jen jedna kapitola za měsíc, podle tématu. Uch. Zajímavá zkušenost, ale prostě... Princezna a You are mine je něco naprosto jiného, o dětech nemluvě. :))



Zoufale položila chlapce na postel. Snažila se cokoliv udělat, pomoci mu, ale nemohla. Nikdo to nedokázal. Stíny… byly nebezpečné. Nemohli jste je vyhnat ze zasažené mysli. Neexistoval žádný trik, žádná klička, která by vám v tom pomohla. Mohli jste jen čekat. A doufat, že se člověk vzpamatuje sám, že to zvládne. Mohla se modlit, sedět u něj na posteli, pozorovat jeho hrudník, jak se namáhavě zvedá a klesá. Měl horečku, když šáhla na jeho kůži, přímo hořel. A ona s tím nedokázal nic udělat.

Byla bezmocná.

Říkali jí, že bezmoc je častá. Že ji musí zvládnout. Že je to jedna z nejtěžších zkoušek. Jen se nečině dívat a nemoci nic udělat, protože ani anděl nemohl změnit plány osudu. Nemohl popřít základní zákony bytí. A pokud byl člověk odsouzen k smrti… musel to přijmout.

Zoufale pohlédla k obloze. Čekala různé zkoušky, ale zrovna tuhle? A teď? Ten chlapec byl až příliš mladý, alespoň tak jí to přešlo. Nezasloužil si… zavrtěla hlavou. Neexistuje žádné zasloužení si. Není to důležité. Prostě se to stane. A až pak se hodnotí. Ale ne, to se nemůže stát… zadívala se na hvězdy, sotva patrné na tmavé obloze. Tam někde… nemohli mu určit takový osud. Byla to její chyba, on za to nemohl. Vždyť - co udělal? Nic. Jen ji potkal, to ona za všechno mohla… ztratila panenku, nechala se unést pozemským světem.

Pozorovala jeho tvář. Na pohled tak klidnou, ale raději si ani nepředstavovala, co se muselo odehrávat v jeho mysli. Osobní zkušenost se stíny neměla, ale někdy to nebylo potřeba. Stačily jen příběhy. O tom, jak ztrácíte sílu nad svou vlastní myslí, do které se vám promítají obrazy. Hrůzné a neskutečné. Výjevy z podzemí, z temných říší. Ale také z vaší vlastní mysli, ty největší obavy, na které jste kdy jen na okamžik pomyslely. Vyplněné obavy o smrti blízkých, o katastrofách, o vašem největším strachu. A vše dohromady, obraz, který se mění z hrůzy do hrůzy, jedna úděsnost za druhou. Někdy tomu člověk dokázal vzdorovat, dokázal se tomu postavit, ale čím déle to nezvládal, tím větší šance, že se s tou představou smíří. Že se s tím žije. A stíny to vycítily. Vždy. Poslaly poslední obraz. Obraz o vaší vlastní smrti. A člověk se už nikdy neprobudil.

Připadalo jí, že tak nečinně leží až moc dlouho. Měl by se už probudit. Nebo už je vše ztraceno? Bála se. A stejně nemohla nic dělat. Pozorovala ho. Hrud se stále namáhavě zvedala a klesala, na čele se lesklo několik kapiček potu. Jen tak ležel a mezitím uběhla snad celá věčnost.

A pak zakašlal. Hrozivě, jako kdyby snad měl nějakou hroznou nemoc a téměř se dusil. Ale žil. Naklonila se nad něho. Zakašlání se ozvalo ještě jednou. Potom otevřel oči. Vyděšeně na ni hleděl, přímo do těch jejích. Netušil, co se stalo, co se děje, proč to všechno. Co tu dělá ta neznámá, co je to za nečekaného a nezvaného hosta.


"Jsi v pořádku?" zeptala se ho dívka. Chtěl odpovědět, ale místo toho znovu zakašlal. Pozorovala jej opatrně a s odstupem. Jako kdyby se ho svým způsobem bála.
Nakonec přikývl. Stále se na ni díval. Vypadala vyplašeně a připadala mu povědomá. Šíleně povědomá. A pak si vzpomněla. Byla to přeci ta dívka z toho přechodu. Ta dívka s panenkou.
"Ty jsi z toho přechodu?" zeptal se místo odpovědi, znovu jí uchvácen. Byla neskutečná, jako kdyby pocházela z jiného světa. Krásná a nadpozemská, s jasně viditelně aurou.
"Já… ano," odpověděla trochu zaskočená.
"Našel jsem panenku. Takovou skleněnou, ta je tvá?" Vyvalila na něj oči. Měl panenku. Její panenku. Přikývla.
Chlapec se trochu pousmál a pokusil se vstát, snad aby ji dívce předal, ale vzápětí se znovu ocitl v peřinách. Neměl na to dost sil.
"Musíš odpočívat," pověděla mu tiše.
"C-co to bylo zač?"
"Stíny," řekla mu, ale on se na ni stále nechápavě díval, a tak pokračovala, "jsou to temná… stvoření. Živí se strachem, který hledají v myslích. Vyvolávají děsivé představy, obavy, vzpomínky."
Stále nechápal. Temná stvoření? Jako něco nadpřirozeného? Přišlo mu to moc zvláštní, moc pohádkové. A pohádky přece neexistují. Ale než stačil cokoliv říci, někdo - či něco - zaklapal na okno.

Následující kapitola
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama