Gibsonová se omlouvá, ale nikdy vám s určitostí neřekne, kdy bude nová kapitola. Zavísí to na čase, postavení hvězd a planet, rychlosti větru a počtu pavouků v její skříni. Jestliže nechcete jít chytat pavouky, vytvářet za jejími okny vichřici, vraždit její profesory či sestřelovat hvězdy, zanechte komentář, povězte svůj názor. A ona se k tomu snadněji dokope. (A taky vás bude naprosto milovat.)

Šermujete, sere?

21. října 2013 v 20:24 | Elizabeth |  Hra o trůny
Povídka, kterou jsem chtěla tak dlouho až napsat, až se tak stalo. Dopisovala jsem ji včera večer okolo jedenácté. Jedná se o slash, 15+, pár Renly/Loras. Bez spoilerů, jen taková fikce. :)

Obrázek by Nits


Jednalo se o jeden z těch mnoha turnajů, který sloužil pouze a jen k určitému předvedení zářivé zbroje, k domluvení nějakého toho sňatku či k uzavření menších politických dohod. Přesto byl tento něčím naprosto výjimečný a ojedinělý. I když to vše se mělo teprve stát, zatím se všech sedm království Západozemí topilo v blahobytu a míru, který přinesla vláda Robertha Baratheona, jen několik málo osob si ho stále trouflo nazývati uchvatitelem.

Už bylo po všem. Pískové kolbiště zelo prázdnotou, koně odpočívali ve stájích a dřevce a meče byly svěřeny do péče mladým panošům, zatímco rytíři odešli na hostinu, doprovázeni spanilými dámami. Někteří svými manželkami, k jiným se vtíraly mladičké panny, jejichž otcové je zatím ještě nikomu nepřislíbili a ony toužily po romantické lásce plné dobrodružství, o níž jim septy vyprávěly v eposech o hrdinech zabíjející draky a zachraňující své milé z vysokých věží.

A právě rytíři se vydali do hodovní síně, mezi nimi i jistý vysoký ser z urozeného rodu, s lehce kudrnatými světlými vlasy a očima, o nichž se nejedné dívce zdávalo. Ale i přes fakt, že o obyvatelky neměl nouzi, seděl tu sám. Tu a tam se občas na někoho zdvořile usmál, někoho pozdravil, ale jinak se stranil a každou dívku, která se snad k němu opovážila přiblížit na vzdálenost několika metrů, odehnal pohledem. Na hostině samotné setrval jen tak dlouho, aby ukořistil kus pečeně podávané s pečenými bramborami a zeleninou a strávil zde společensky přijatelně dlouhou dobu. Ale v momentě, kdy se uvolnilo místo pro tanec a hudebníci spustili jakousi píseň, která ale i tak zanikala ve všude přítomném ruchu, vstal a nenápadně, jak jen to šlo, se podél stěny ozdobené znaky některých významných rodů vydal ven.

Kráčel přes prázdné nádvoří, jen u ohně rozdělaného v železném koši stál hlouček stráží a ze stáje se ozvalo hlasité zařehtání. Noc byla tmavá, na obloze se již objevovaly první hvězdy a mladý ser si uvědomil, že navzdory všemu měla síň jednu obrovskou výhodu - bylo tam teplo. Přesto ho to neodradilo, šel dál, až se dostal ke ztemnělému schodišti vedoucímu do zahrad. Scházel ho poslepu, veden jakýmsi instinktem, schod za schodem po nerovném kameni, do kterého byly vytesány. K jeho štěstí ale již někoho napadlo rozsvítit svíce, které zahradu jemně osvětlovaly a vrhaly mihotající se stíny. Znal to tady, již několikrát tu setrval, třebaže vždy jen na několik dní, ale i tak ho tento prostor nepřestával udivovat. Rozličné rostliny, které někdo vysázel na první pohled možná podivně, na pohled druhý do obdivuhodných tvarů. Mezi nimi se objevovaly sochy, mlčenlivé a ze světlého mramoru, s ostře řezanými rysy a děsivými stíny, které vrhaly okolo sebe. Neděsilo to, miloval strach a nejistotu, kdy člověk netuší, co ho čeká za dalším rohem. Postupoval dál, naslouchal šepotu větru ve větvích a pozoroval hvězdy na obloze nad ním.

Bylo tu krásně, to moc dobře věděl, třebaže něco tomu chybělo. Jakási forma vzrušení, společnost jiného člověka, s kterým by mohl uniknout na okamžik z reality. Jenže tu byl problém, kterého si byl dobře vědom. Pro většinu rytířů představovala tu společnost nějaká krásná dívka, ať již urozená panna - v tom lepším případě - či nevěstka z hostince na rozcestí - v tom horším. Ale co můžete dělat, když jste ser, navíc ke všemu z urozeného rodu a i přesto, že by s vámi do té postele odešlo dívek nepočítaně, tak všem něco chybí?

Někde za ním se ozvalo zašustění. Otočil se a upřel svůj zrak do tmy, zatímco mu ruka sama sjela na levý bok, jen aby zjistil, že svou zbraň kdesi odložil.
"Šermujete, sere?" uslyšel jen kousek od svého ucha. Překvapeně uskočil a pohlédl na neznámého. Pravdou ale bylo, že nezvaný návštěvník až neznámý nebyl a mladičký rytíř ho poznal snadno. Renly Baratheon. Mladší bratr krále a lord Bouřlivého konce. Kdo by ho neznal.
"Co prosím?" opáčil a uvolnil postoj, ruku vrátil na místo, kam patřila, a pozorně se zahleděl na mladého lorda před sebou. Neměl snad být na hostině? I když, jak si vzápětí uvědomil, on by tam měl býti také. Sedět a radovat se a tančit s dívkami, dávat jim jakousi naději, že by si je snad mohl vzít.
"Jen jsem se ptal," začal a přiblížil se o krok blíže, tak že jeho tvář byla osvětlena nejbližší svící, "zda rád šermujete. I když je pravda, že mnozí rytíři dávají v noci přednost odlišným aktivitám. Slyšel jsem, že zvláště hostinec na rozcestí je pro to oblíbený," dodal jakoby mimochodem. Jako kdyby nic z toho nemělo jakýsi zvláštní podtext, smysl, který ale dokázal rytíř podchytit, třebaže nějaká část v něm volala, že tohle přeci nemůže být pravda, nemůže.
"Šermuji," odpověděl prostě. Spatřil úsměv v mužově tváři, a pak lord přišel k němu. Cítil, jak mu bije srdce, jak se zrychluje tep, když se k němu naklonil a… podal mu meč. Sevřel ho, trochu váhavě, jakási jeho část čekala něco jiného, ale proč ne? Třeba to skutečně myslel tak, jak to řekl, žádný skrytý význam. Přijal to. Zaujal správné postavení a oplatil lordovi úsměv.

Vyrazil dopředu, mladý Baratheon taktéž. Jejich zápas připomínal tanec, rychlý a okouzlující, rozehrávající úchvatnou hru stínu a jemného světla. Pro sera to byl krásný únik z reality, jako kdyby se ocitl někde úplně jinde, daleko od všech problémů, které ho tížily. Jen tančil, uhýbal do stínů a znovu se vracel, v naprostém poklidu, kdy ani jeden z mužů nechtěl tomu druhému ublížit, zranit ho či zabít, jak to u nich bývalo obvyklé.
Najednou ser zakolísal, špatně přešlápl, ale ztracenou rovnováhu rychle znovu nalezl. I díky ruce, která se mu obmotala kolem pasu.

"Na Tyrella šermujete dobře, sere," pošeptal mu do ucha lord.
"Jmenuji se Loras," odvětil, zatímco mu mozek z té těsné blízkosti druhého muže vypovídal službu.
"Já vím," znovu zašeptal, tak nějak svůdně a chtivě, těsně předtím, než ho přirazil na stěnu za nimi, o které ani ser netušil, že se tam nachází. Ale neměl čas nad tím přemýšlet, neboť se Baratheon zmocnil jeho úst a veškeré souvislé myšlenky vyhnal z jeho hlavy. Líbal ho dravě jako nějaký dravec, ale jemu to vůbec nevadilo. Už tak nějak od začátku tušil, že by se něco takového mohlo stát, a když konečně… vycházel mu vstříc jazykem, celým tělem, kdy ho rukama objal a přitiskl ještě blíž k sobě. Ucítil, jak se lord usmál do polibku.

Cosi mezi nimi jiskřilo, jakýsi nepopsatelný a úžasný pocit. Nepřemýšleli o tom, co by se stalo, kdyby je někdo uviděl. Teď jim to bylo jedno. Jen sladké polibky a chtivé ruce, které se draly pod oblečení, rozvazovaly šněrování a hladily rozpálenou kůži pod ním. Mladý Baratheon se ale vydával stále dál a dál, košile nebohého sera už byla rozepnuté a shrnutá na místa, kde mu nepřekážela v práci, složité šněrování kalhot jen o kousek uteklo záhubě a Tyrell pod ním vzdychal a záda si dřel o hrubý kámen, i když to vůbec nevnímal a bylo mu jedno, že další den ho budou bolet tak, jako kdyby ho snad někdo bičoval.

Neodbytná ruka se konečně vkradla i pod kalhoty, které vzápětí byly staženy pod kolena. Lordovi zřejmě nevadilo, že ser teď sotva udělá krok, možná mu i o to právě šlo, ale kam by Loras vůbec chodil? Aktuálně byl rád, že zvládal stát, zeď mu to možná zlehčovala, ale jedna šikovná ruka svírající jeho penis mu podlamovala kolena. Lord moc dobře věděl, co dělá. Kdy má stisknout, jak si zahrát s prsty, kdy a jak přijet přes špičku, aby muže pod sebou dovedl k šílenství. Líbilo se mu to. Mít někoho takto ve své moci. Byl to naprosto jiný pocit, než když jste bojovali v bitvě a chystali se zasadit poslední, smrtelný úder. Bylo to nevýslovně lepší.

"Chcete to dokončit?" zašeptal serovi do ucha v momentě, kdy pustil jeho penis a on teď pulzující trčel do prostoru. Ne že by on sám neměl stejný problém. Ale i tak zvládl posbírat jakési zbytky sebeovládání a říct tiše ta slova, jako kdyby se bavili o čemkoliv jiném, jen ne o tom, co právě tady a teď provozovali.
"Ano… prosím," dostalo se mu zoufalé odpovědi. Znovu se mu vybavila paralela s bitvou. Pořád to bylo lepší.

Otočil Tyrella tak, že teď stál čelem ke zdi. Nenatiskl jej na ni přímo, nechal ho, ať se opírá rukama, třebaže trochu pochyboval, zda to ustojí. Sám se zbavil jen toho nejnutnějšího oblečení, sevřel už svůj tak moc bolestivý penis v ruce, a pak se přitiskl k jeho zádům, jen aby se chvíli mohl třít, rukama bloudit po těle sera, tu a tam se dotknout jeho údu. Měl hravou náladu, tak trochu, ale i jemu už sebeovládání odcházelo, nasedalo na koně a prchalo do ledových krajin za Zdí.
Pro ulehčení do něj vnikl jedním prstem, trochu nejistě a opatrně. Pak přidal i druhý, užívajíc si pocitu, jak se muž pod ním svíjí a skučí, jako kdyby se jednalo o děvku z Králova přístaviště. Nakonec to nevydržel, prsty vytáhl a hrubě do něj zajel svým penisem. Ser pod ním se prohnul. Bolelo to, vždycky to bolelo, věděl to i on sám. Stejně jako fakt, že se na to nemá ohlížet, stačí několikrát přirazit - rychle a tvrdě - a bolest ustoupí.

Stalo se tak, ruce i nohy se třásly, dech se zadrhával. Výkřiky tlumily pevně sevřené rty, teď už asi prokousnuté do krve. Jenže to bylo vedlejší pro tuto chvíli, kdy se vše točilo okolo vášně a vzrušení, kdy bolest přišla, aby se proměnila v slast. Tvrdé přírazy připomínající údery mečem. Přesně, tvrdé, člověku se vytvářely na tváři kapičky potu. Realita se ztrácela kdesi v dálce a nahrazovalo ji něco naprosto jiného, lepšího.

Jako první se udělal ser, ztuhl uprostřed pohybu, všechny svaly se sevřely, aby se v následující vteřině mohly uvolnit. Možná to bylo tím, že Tyrell byl jednoduše moc mladý a tohle pro něj tak nečekané, aby vydržel dále. Možná to bylo tím, že Baratheon se nespokojil jen s penisem v jeho zadnici, přidal ještě ruku. Neuvěřitelně šikovnou ruku, která jeho úd pustila a přidala se k své společnici, aby sera chytila za boky. Lord si ho ještě několikrát přitáhl, dravě ho nabodl na své kopí, aby i on dosáhl vrcholu, aby se mu zamlžilo před očima a on měl co dělat, aby potlačil výkřik a tím na ně upoutal nežádoucí pozornost.


Vzápětí z něj vyklouzl a oba muži se sesunuli na chladnou, večerní zem. Prudce oddechovali, vydýchávajíc to, co se právě stalo. První se vzpamatoval starší z nich, lord se zvedl a začal se dávat do pořádku. Byl na tom lépe než ser, jehož košile byla na několika místech roztržena, šněrování se taktéž netvářilo zrovna zdravě a vrchní oděv se válel kdesi v křoví, třebaže ani jeden z mužů netušil, jak se tam dostal.
"To byl… poučný souboj, řekl bych. Nechcete si to někdy zopakovat?" zeptal se nakonec, když se již oba dva měli k odchodu. Třebaže ser trochu kulhající a v poničeném oděvu.
"Pokud vám to nebude vadit, tak velmi rád," pousmál se na něj Tyrell.
"Zanedlouho by měl být turnaj v Dorne, pojedete na něj?"
"Rozhodně. I kdybych tam měl jet jen kvůli další lekci šermu."
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Gunny~ Gunny~ | E-mail | 27. října 2013 v 17:51 | Reagovat

Teď jsem viděla tvou reklamu ve skupině a prostě mi nedalo na to nekliknout... no, nelituji. Píšeš úžasně, s takovou lehkostí. 5 hvězd a jdu číst dál.:)

2 Rebeka Rebeka | 28. října 2013 v 17:28 | Reagovat

Píšeš nadmíru fantasticky a velmi čtivě. Miluji pár Renly/Loras a skutečnost, že šlo o bezspolierovku, ještě umocnila celkové kouzlo. Musím ti poděkovat, přivedla jsi mě na novou posedlost - slashe!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama