Gibsonová se omlouvá, ale nikdy vám s určitostí neřekne, kdy bude nová kapitola. Zavísí to na čase, postavení hvězd a planet, rychlosti větru a počtu pavouků v její skříni. Jestliže nechcete jít chytat pavouky, vytvářet za jejími okny vichřici, vraždit její profesory či sestřelovat hvězdy, zanechte komentář, povězte svůj názor. A ona se k tomu snadněji dokope. (A taky vás bude naprosto milovat.)

Po tom všem

6. října 2013 v 10:41 | Elizabeth |  One Direction
Krátká povídka, psaná asi tak od jedenácti do půlnoci? Možná se to na ní krapet podepsalo. Rozhodně je to další povídka z těch, co se vztahují k druhé světové válce. I když se odehrává až po ní.

Dovolím si ještě takovou kratičkou informaci - jak asi vidíte, došlo k takovým drobným úpravám v menu, hlavně co se týče Affs... ne že bych ty vazby chtěla nějak zrušit, na vaše blogy budu chodit i nadále, protože mě svým způsobem nějak zaujaly. Ale asi už to nebude tak "oficiální" a stejně tak se do Affs už nikdo nedostane. Pokud to někomu vadí, chápu to. :)

Obrázek by Nits


Můj milý Harry,
vím, že to, co ti teď píši, se ti nikdy do rukou nedostane, že nespatříš tyto řádky. Netuším, proč to dělám. Snad jen proto, abych se ujistil, že stále umím psát. Po tom všem. Ruka se mi klepe, písmo je roztřesené a dělám víc kaněk, než když jsem se učil psát.

Chci ti říci tolik věcí. Ty, které jsem ti tolikrát opakoval, šeptal ve tmě. I ty, na které jsem zapomněl.

Miluji tě. I když jsi odešel, i když tu nejsi. Neprobouzím se vedle tebe, nemohu sevřít tvé tělo v náručí. Protože ty tu nejsi.
Ztratil jsem tolik lidí. Většina těch, co jsem znal, je mrtvá. Matka. Otec. Celá má rodina. Sousedka, co tě tak štvala tím svým pohledem, kterým tě ode mě doprovázela. Ta malá holčička, co jsi celou cestu držel v náručí a povídal jí bláznivé příběhy. I ty.
Neměl bych se divit. Říkají mi, že jsem jediný přeživší. Jediný člověk, který přežil z našeho transportu. Nastupovalo nás tisíc. A jsem tu jen já. A oni to říkají jako něco, na co bych měl být hrdý.
Ale já jsem sám, Harry. Sám, když kráčím ulicemi, když vzpomínám. Když míjím mladé páry, dívky věšící se na své milé, kteří se jim vrátili z války. Vyprávějí o tom. Po hospodách a všichni jim naslouchají. O rachotu kulometů a děl. O tancích drtící pod sebou silné kmeny stromů. O letadlech snášejících na zem bomby. Skutečně jsme žili ve stejné době, nebo jsme zažili úplně jinou válku?

Nejsi tu, abych se k tobě přitulil, když se probudím z noční můry. Nesevřu tě v náručí. Nemohu s tebou kráčet po ulici a alespoň předstírat, že je vše normální. Není. Vím to. Už to nikdy nebude jako dříve. Nedokážu se bavit s lidmi. Mluvit s nimi, jako kdyby se nic nestalo. Jako kdyby znovu bylo před válkou. Nesdílím jejich starosti a trable. Nedokážu to. Už to neumím. Po tom všem už ne…

Co vše se stalo, Harry? Tak málo a přitom tak moc. Říkají tomu různě. Ale proč to nikdy nenazvou pravým jménem. Peklo. Kdy přestáváme být lidmi. A nejsme ani čísla, jak nám říkali. Jsme jen zvířata, marně bojující o přežití. Co vše jsme byli ochotni udělat pro jeden pitomý den. Pro další den, kdy budeme padat vysílením, necháme na sebe křičet a je nám jedno, co pro to uděláme. Nějaký pud nám říká, ať se nevzdáváme, ať bojujeme, dokud můžeme.

Vyhrál jsem. Všichni to říkají. Ale ztratil jsem tě. Ztratil jsem vše, čím jsem kdy byl. Jsem už vůbec? Existuji, dýchám, třebaže jsem stále vyhublý a veškeré oblečení na mě nepříjemně plandá. Ale stejně si připadám jak prázdná skořápka plná vzpomínek. Na dobu, kdy vše bylo jednoduché, kdy jsme se nemuseli bát, že se další ráno neprobudíme. Chodili jsme do kina, do parku. Smáli se. Povídali. A pak nám to zakázali. Bál jsem se. Ale ty jsi mě uklidňoval, choval v náručí a staral se o mě, když mi bylo nejhůř. A teď tu nejsi a já jsem na všechno sám.

Miluji tě. Stále. Ale nejsi tu. A mně zbyla jen jedna obrovská díra v hrudi. Jaký má život cenu, když nevím, proč žít? Už ani netuším, proč jsem za to tak dlouho bojoval. Vše je jinak, já… nedokážu to. Jít a usmívat se. Povídat si o normálních věcech. Nemyslet na to. Nemuset každý den bojovat o život, vstávat z prachu a ždímat ze sebe poslední síly. Je vše tak jednoduché, normální… děsí mě to.

Harry, já to nedokážu. Žít bez tebe. Zvládat to.

Jak mohu… po tom všem?

Měl jsem zemřít s tebou. Měl jsem s tebou odejít. Proč jsem bojoval, proč jsem tě poslechl? Proč? Mohl bych být s tebou. Napořád. Ve světě, kde nikdo neumírá. Proč, Harry, proč?


O několik dní později jeden mladý muž skočil z mostu. Ukončil tím svůj život, trápení, které se táhlo roky. Neměl sílu, nedokázal znovu žít tak, jako dříve. Po tom všem a sám, kdy všechny ztratil. Nebyl jediný…


 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama