Gibsonová se omlouvá, ale nikdy vám s určitostí neřekne, kdy bude nová kapitola. Zavísí to na čase, postavení hvězd a planet, rychlosti větru a počtu pavouků v její skříni. Jestliže nechcete jít chytat pavouky, vytvářet za jejími okny vichřici, vraždit její profesory či sestřelovat hvězdy, zanechte komentář, povězte svůj názor. A ona se k tomu snadněji dokope. (A taky vás bude naprosto milovat.)

Navždy s tebou

18. října 2013 v 20:32 | Elizabeth |  One Direction
Jednorázová povídka psaná do Podzimní soutěže na onedirection-ff.blog.cz. Téma: deprese. Sedlo mi dobře, mnohem lépe než zbylá dvě, co také byla na výběr. Je sice škoda, že se celé soutěže zúčastnily včetně mě jen tři osoby, ale co se dá dělat, snad to příště bude lepší. :) Zatím ještě netuším, jak dopadla, protože hlasování stále probíhá, ale přeci jen, horší než třetí místo to nebude. :D

Obrázek by Nits. (Což je mimochodem i ta dívka vpravo. Jo, mám Nits na úvodce! :3)


Šel po malé uličce, ve které už stromy začínaly nabývat různých barev; podzim přichází. Pár listů už dopadlo na zem, na zašedlý beton, který kontrastoval s tím zářivým okolím. A jako kdyby ho barvil, dával všemu pochmurný odstín. Nebo to jen Harrymu přišlo, když tamtudy kráčel, hlavu skloněnou a ruce zabořené v kapsách, unášen vlastními pochmurnými myšlenkami?

Dřív miloval podzim. Barevné listí na zemi, západy slunce zbarvující celou přírodu do úchvatných barev. Miloval, když běhal po pestrobarevných stráních a ona před ním, zrzavé vlasy se jí leskly v jemném slunci. Jenže teď tu byl sám. On, pár stromů a zašedlý svět. Domy, silnice, mosty. Anonymní davy proudící okolo něj. Žádné světlo, žádná pestrost. Jen šedá.

A ani ona tu nebyla.

Nedokázal pochopit proč. Jako kdyby se okolo něj zastavil čas a on se každé ráno probouzel s tím, že ji uvidí. I když v dalším momentu si uvědomil, že je to nemožné. Že už ji nikdy nespatří. Její zrzavé vlasy, krásně zelené oči, úsměv a jemně červené tváře s pihami, když jí řekl, jak je krásná, a ona stydlivě sklopila pohled. Už nikdy…

Pamatoval si na to, jak ji poznal. Nejkrásnější den jeho života, třebaže se toho rána probudil naštvaný a neodpočatý, úpící nad vidinou dalšího dlouhého školního dne. A pak… Netušil, jak se to stalo, ale bylo tomu tak. Snad zásah osudu či jiné vyšší moci.

Šel chodbou plnou dalších studentů, pohled zabořen do rozvrhu. Další hodinu měli mít jeho nenáviděnou matematiku a on se marně snažil rovzpomenout, kde se nachází danná učebna, až zapomněl vnímat své okolí a v příští vteřině do někoho narazil.
Ustál to, ale dívka takové štěstí neměla. Pád nějakým zázrakem vybalancovala, ale všechny její učebnice a sešity hlasitě dopadly na zem. Automaticky se k nim sklonila a Harry po chvíli udělal to samé. Byla to jeho chyba, věděl to, a tohle byl prvotní reflex. Pomocí jí. Sesbíral jí několik sešitů, a když jí je podal a poprvé jí mohl pohlédnout do tváře, přísahal by, že jeho srdce právě vynechalo jeden úder.
Byla krásná. Kouzelná. Možná ne podle měřítek společnosti, ale on se mohl utopit v jejích zelených očích a nedokázal odtrhnout pohled od její tváře, od jejího stydlivého úsměvu.
"Děkuji," pronesla tiše a plaše, připomínajíc raněnou laň. Roztomilou laň.
"Já jenom… Jak se jmenuješ?" zeptal se ji. Nikdy neměl problém mluvit s opačným pohlavím, ale i tak se mu nepatrně zadrhl hlas.
"Becky," odpověděla. Becky… Tak krásné jméno pro anděla.

Skutečně od toho setkání uběhlo tolik času? Přišlo mu to jako včera. Ne jako několik měsíců, které se mu nesmazatelně vryly do paměti. Připadalo mu to jako neuvěřitelně krátká doba. A šíleně málo času, který pro ně osud přichystal.

Proč to vždy muselo být tak těžké? Proč v tom vždy musel být nějaký háček? Proč, když potkáte naprosto dokonalou osobu, která k vám zapadne jako druhý díl skládačky, v tom něco musí být? Proč si s námi něco stále musí hrát, brát nám ty, co milujeme? Proč jsme zkoušeni, trpíme a přitom je nám stále dokola opakována, jak se máme dobře, jak v dobré době žijeme. Že nemusíme bojovat každý den o přežití, nemusíme se bát, že nás někdo zabije. Ale co je život bez lásky? Bytí bez tohoto nejsilnějšího citu?
Co je to život, když jen můžete sedět u její postele, sledovat, jak namáhavě dýchá a cítit, jak z ní nemoc vysává veškerou energii, jak vám ji bere? A vy nemůžete nic udělat. Jen sedíte, slzy vám stékají po tvářích, proklínáte všechno možné a přitom umíráte i vy. Nějaký kus vašeho já, který odchází spolu s ní.

Potom je po všem. Odešla. Navždy.

A i když se s ní můžete loučit, jak chcete, lidé z vašeho okolí se mohou snažit vás vrátit zpět do reality, nikdy na to nezapomenete. Na štěstí. Na lásku. Na motýlky létající v břiše. Na den, kdy vám to řekla. Na sliby, že to bude dobré, že se o ni postaráte. Na hodiny probděné u její postele, marně sledujíc přístroje a hledajíc jakoukoliv známku zlepšení. Na černou rakev ponořující se do země.

Zemřela. A nějaká jeho část také, třebaže tu teď stále byl. Šel a srdce mu bilo, do plic proudil vzduch. A přesto… Uběhlo několik měsíců a na něho to pořád doléhalo, snad ještě umocněné všudypřítomnou šedou a smutkem nad odchodem léta.

Ulička se chýlila ke konci a on se za několik minut ocitl na chodníku u rušné silnice. Věděl, že sem dojde. Chtěl sem jít. Musel. Kvůli ní.

Stačilo přejít vozovku, aby se člověk po několika krocích ocitl na mostu. Na šedém a betonovém, který se klenul nad ztemnělou řekou. Postavil se k zábradlí, na kterém byly po celé délce pověšeny zámečky lásky. Kdyby šel dál, našel by tam i ten jejich. Malý, červený a s vyrytými iniciály.

Navždy spolu…

Jak krásně to zní. Ale realita je jiná, mnohem horší a víc krutá. A strašně ráda dělá to, co vy nechcete. Zabíjí ty, co si to nezaslouží a nechává žít tolik špatných lidí… Nechává vás žít, i když vás na tom světě už nedrží. Vkládá vám do rukou jednu zbraň. Je jen na vás, jestli ji použijete, jestli ji namíříte proti sobě. Tak strašně to chtěl udělat. A přitom si vzpomínal na její slova, na její prosbu, aby nedělal žádnou blbost. Ale tohle přeci nebyla žádná blbost. Jen touha. Pouhá touha odejít za ní, odejít do toho úžasného světa, kde je i ona. Být s ní. Ve světě, kde se neumírá. Už navždy.

Naklonil se přes zábradlí. Po silnici projížděla auta, chodci kamsi spěchali. Nikdo si nevšímal chlapce, který si tak zálibně prohlížel vodu a stačilo jen několik dalších centimetrů, aby skutečně spadl dolů.

Tak málo…

Zavřel oči. Becky, už jdu za tebou…

Voda. Skutečně byla vždycky tak neuvěřitelně blízko?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama