Gibsonová se omlouvá, ale nikdy vám s určitostí neřekne, kdy bude nová kapitola. Zavísí to na čase, postavení hvězd a planet, rychlosti větru a počtu pavouků v její skříni. Jestliže nechcete jít chytat pavouky, vytvářet za jejími okny vichřici, vraždit její profesory či sestřelovat hvězdy, zanechte komentář, povězte svůj názor. A ona se k tomu snadněji dokope. (A taky vás bude naprosto milovat.)

Kruvalská princezna - 16. kapitola

10. října 2013 v 19:47 | Elizabeth |  Kruvalská princezna
Víte, že vás miluji? Vás všechny? Ano, i tebe, tebe a tebe! Prostě všechny, co tuto povídku čtou a zanechají komentář, protože... uch, vůbec jsem netušila, že by zrovna tuhle někdo četl. Takže tu pro vás mám další kapitolku (Všímáte si té pravidelnosti? Princezna okolo středy, čtvrtka, YRM o víkendu a do toho nějak náhodně jednorázovky?), která je docela dlouhá, řekla bych. Rozhodně je to lepší než na začátku, kdy ty kapitoly byly skutečně krátké a teď... přes 1,300 slov a přitom nevypráví ani o celé hodině.
Příjemné počtení a ještě jednou děkuji, má ctěná morčátka! :3



První, kdo se k ní vrhl, byl její otec. Zarazila se, když ji objal. Už podruhé za jediný den. A před všemi lidmi. Lhala by ale, kdyby řekla, že jí to vadí. Jen na to nebyla zvyklá. Možná si dříve všechno odpírala, možná se jejími otci zdálo, že o to sama nestojí. Ale ona o to stála a teď byla neuvěřitelně šťastná. Překonala sama sebe. Překonala strach, něco, co jí připadalo nemožné. Dokázala v sobě najít odvahu. A teď se jí dostalo té nejlepší možné odměny.
"Jsi v pořádku?" zeptal se a pořádně si ji prohlížel, když ji konečně pustil.
"Jsem, nic mi není," potvrdila mu. Jenže jí to nevěřil.
"Vždyť tě snad trefil," utkvěl zrakem na jejích rukách. Ta jeho starost jí přišla roztomilá.
"Jenom škrábance." Viděla sice, jak se snaží něco namítnout, že by si snad měla dojít za ošetřovatelkou, ale nedostalo se mu šanci něco říci, protože se přiřítil Viktor a téměř ho odstrčil z cesty.
"Is! Vedla sis parádně," usmál se na ni, a pak ji i objal, když mu její otec uvolnil prostor.
"Díky," pousmála se, když ji pustil. Jenže si neoddechla dlouho, neboť ji chytl za ruku a téměř odtáhl k okraji arény na místo, odkud měli skvělý výhled na porotce. Chvíli nechápala, ale pak jí to došlo. Hodnocení. Pytloun o něm právě cosi vykládal a ona pochopila, že každý z porotců má udělit body od jedné do desíti. Znervózněla, i když na rozdíl od předešlých událostí to byla pouhá drobnost. Zvládla to, měla to za sebou, tak proč se trápit?
"Určitě budeš nejlepší," povzbudil ji Viktor.
"Vždyť ostatní ještě nebyli," pohlédla na něj překvapeně.
"To je jedno, ty je všechny strčíš do kapsy," tvrdil přesvědčeně, "jedna princeznička, jeden mrzimorský, co se bojí i pavouků, co to je?" Musela se usmát. Netušila, jak to dělal, ale vždy jí neuvěřitelně zlepšil náladu. Nejlepší přítel, který i tuší, že kdyby něco řekl o vašem bratrovi, asi by nedopadl nejlépe. Nebo to taky byl pouhý pud sebezáchovy.

A potom nastala ta chvíle, kdy madam Maxime jako první z porotců zvedla hůlku, z níž vyletěla stuha, která se v zápětí zformovala do jedné velké devítky. Ozval se potlesk, ale Isabella ho nevnímala, její zrak utkvěl na dalším z porotců - Bartemiusi Skrkovi, který jí podobně jako ředitelka Krásnohůlek dal devítku. Potom přišel na řadu Brumbál a ten jí - k jejímu velkému překvapení - dal desítku. Diváci jásali čím dál tím hlasitěji, třebaže se potlesk o něco ztišil, když přišel na řadu Pytloun a udělil jí osmičku. A jako poslední - Karkarov. Od něj dostala devítku, a když si v duchu vše sečetla, dostala číslo čtyřicet pět. Čtyřicet pět bodů z padesáti. Možná se ten Viktor až tak nemýlil.

Přiřítili se k nim i ostatní kruvalští, gratulovali jí, i když v tom hukotu nedokázala dost dobře rozlišit veškerá slova. Došla s nimi na jejich část tribuny, stihla ještě zahlédnout, jak Fleur bojuje se svým drakem. Tedy… nikdy by to nenazvala bojem, ta holka se toho draka snažila prostě uspat. Dařilo se jí to, to musela Is uznat, ale i tak se jí to úplně nepovedlo - drak sice usnul, ale po chvíli, zrovna v momentě, kdy se k němu dívka přiblížila, zachrápal a podpálil jí sukni. Sice si ji rychle uhasila, ale i tak Is zaregistrovala uchechtnutí několika jejích spolužáků. Mohla nad tím jen zakroutit hlavou, třebaže musela uznat, že to z jistého pohledu vypadalo docela vtipně. Jen člověk nesměl vědět, jaké to je mít strach, když se musí proplížit okolo tak nebezpečného tvora.

Vyslechla si známky Fleur, jak očekávala, získala méně než ona sama, nedosáhla ani hranice čtyřiceti bodů. Ale tohle hodila rychle za hlavu, protože se znovu ozval zvonek. Potřetí. Do arény vpustili draka, čínského ohniváče, který více než ti předešlí připomínal hada. Viděla, jak její bratr vstoupil. Skoro si přála, aby šla až po něm, aby to nemusela vidět. Aby se nemusela bát, chvět se a kousat se do rtu. Nikdy dřív by si nepomyslela, že se by se jí něco takového přihodilo, ale ona se bála… bála se toho, že by o něm mohla přijít, že by se mu mohlo něco stát. Že se zraní. Nebo co hůř - drak ho zabije. Rychle odehnala tu myšlenku, nesměla na to myslet. Zvládne to, určitě, musí tomu věřit. A navíc - její otec jí slíbil, že se o něho postará, že se mu nic nestane.

Ale i tak se na to skoro nemohla dívat. Zavírala oči, ignorovala komentář Pytlouna a snažila se nevnímat reakce lidí okolo sebe. Nepotřebovala to vidět a bála se toho, co by spatřit mohla. Teprve, když se ozval zvlášť hlasitý a nadšený výkřik, otevřela oči. Harry… letěl. Nějakým záhadným způsobem získal koště a teď se vznášel nad arénou, bedlivě pozorován drakem. Dívala se na něho s otevřenou pusou. To, jak létal… lehce, jako kdyby se pod ním právě nenacházel tvor, který by ho mohl během mžiku zabít. Drak se chvíli zmateně díval a potom se zvedl. Roztáhl křídla a vzlétl, ale pevně ho držel řetěz. Is se sevřelo srdce. Co to chce promerlina udělat? Jaký má plán? Vždyť kdyby se vrhl pod něj, mohl by… ne, to by bylo moc riskantní, moc nebezpečné a neuvěřitelně moc by hrozilo blízké shledání se smrtí.

Jenže co teď? Harry se vyrovnaně vznášel nad drakem, který ho mezitím pozoroval. Snažil se na něho dosáhnout, ale když už byl moc blízko, její bratr uhnul. Jako kdyby si ti dva hráli na honěnou. Na zatraceně nebezpečnou honěnou. A čím déle se jen tak vznášel, Is si stále více byla jista tím, co chce udělat. Třebaže se jí to vůbec nelíbilo. Nemohl, to přeci nešlo… jenže on to udělal. Vrhl se pod draka, řítil se dolů šílenou rychlostí. Jen jeden pokus na uchopení zlatého vejce. A on to zvládl. Na sekundu se jí možná ztratil z dohledu, ale vzápětí se znovu vynořil i s vejcem v náručí. Oddechla si. Neuvěřitelně moc. Ani nepostřehla, že se pohybuje, že vstala a prodírá se tribunou, aby k němu mohla sejít.

Až pozdě si uvědomila, že to nemohlo být tak lehké, že tu bude háček. Skutečně byl, protože v jeden okamžik se tvor možná díval naprosto jinam, ale v ten další mu z tlamy vyšlehly plameny. Málem vykřikla, naštěstí Harryho o kus minuly. Ne, nedokázala se na to dívat, musela se zastavit a zavřít oči, čekajíc na okamžik, kdy se ozve další nadšený výkřik, kdy to bude v pořádku, kdy bude vědět, že se mu nic skutečně nestalo…


Netrvalo to dlouho. Její bratr už stál na zemi, ošetřovatelé krotili draka. Rozeběhla se k Harrymu, předběhla jakéhosi zrzka a sevřela svého malého bratříčka v náručí.
"Isabell?" Zněl překvapeně, ale nedivila se mu.
"Jsi v pořádku," zašeptala, jako kdyby se snažila uklidnit sama sebe.
"Nic mi není," vykroutil se opatrně z jejího sevření a usmál se na ni.
"Pottere!" ozvalo se za nimi a Is v poslední chvíli uhnula před běžící ředitelkou Nebelvíru. "Není vám nic? Pojďte, mám vás odvést za madam Pomfreyovou." Harryho na provizorní ošetřovnu téměř dotáhla a Isabell je následovala. Bylo zábavné sledovat, jak se její bratr snaží vyhnout péči ošetřovatelky. Dokud madam nezaregistrovala i ji a navzdory všem protestům ji dotáhla na jednu z postelí, že i ty škrábance je nutné ošetřit. Mohla protestovat, jak chtěla, že to nic není, že většinou to ani neprotrhlo látku, ale bylo to marné. A Harry se jí smál.
"Že se směješ zrovna ty," pohlédla na něho rozzlobeně.
"No co, asi to máme v rodině." Vyprskla smíchy.
"V rodině?" ozvalo se od vstupu. Překvapeně vzhlédla. Stál tam ten zrzek a za ním Hermiona. Jenže než stačil někdo cokoliv říci, zvenku se ozval výkřik. Strašlivý výkřik. Všichni ztuhli, jen madam se vyřítila ven. Aby se o chvíli později vrátili a dva kouzelníci někoho nesli. Isabella ho na první pohled nepoznala, drak ho neuvěřitelně popálil, kůže na mnoha místech zčernala a z oblečení zbyly pouhé cáry, ale i tak věděla, kdo to je.
Byl to Cedrik.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 E.T. E.T. | 10. října 2013 v 20:42 | Reagovat

Chudák Cedrik, ale nikdy se mi nelíbil. :D  Jsem ráda, že princezna přibyla tak brzo a snad na další nebudeme taky muset dlouho čekat.

2 Judys Judys | 11. října 2013 v 10:50 | Reagovat

Píšeš skvěle. Jen tak dál. :-)

3 evuska evuska | 11. října 2013 v 17:17 | Reagovat

Čekala jsem, že Ron s toho bude dělat větší scény, ale asi nebyl čas. Pěkné, zvláště Herryho přemožení draka :) od Snapa bych tedy nečekala, že chytí takový otcovský komplex, ale tichá voda břehy mele. Moc pěkné těším se na další díl.

4 machi96 machi96 | E-mail | Web | 11. října 2013 v 18:02 | Reagovat

Jůůůů!! četla jsem to už včera, ale net mi nedovolil napsat komentář :( :D
Tak honem další kapitolu !! :D
Fakt moc povedená kapitola ;) čím dál tím lepší kapitoly :( (y) (y)

5 Snapeova Snapeova | Web | 11. října 2013 v 18:08 | Reagovat

Mám hrozně málo času, ale četla jsem už první kapitolu a doufám, že se brzo dostanu dál a časem až k nejnovějším kapitolám :)

6 Dixie Dixie | E-mail | Web | 14. října 2013 v 18:24 | Reagovat

Tak toto bol šok :D
Som zvedavá, ako to bude pokračovať.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama