Gibsonová se omlouvá, ale nikdy vám s určitostí neřekne, kdy bude nová kapitola. Zavísí to na čase, postavení hvězd a planet, rychlosti větru a počtu pavouků v její skříni. Jestliže nechcete jít chytat pavouky, vytvářet za jejími okny vichřici, vraždit její profesory či sestřelovat hvězdy, zanechte komentář, povězte svůj názor. A ona se k tomu snadněji dokope. (A taky vás bude naprosto milovat.)

Cval v dešti

29. října 2013 v 16:56 | Elizabeth |  One Direction
Trochu pochmurná Ziam. Už jsem ji nosila v hlavě docela dlouho, od doby, kdy jsem byla na koních a ono tak hustě pršelo... Při tom nápady na povídky chodí skoro samy. :) Za komentáře budu nesmírně vděčná. :)

Obrázek by Nits


Pršelo. Drobné kapky dopadaly už na tak promáčenou zem. Dopadaly i na něj, na mikinu, která bude za chvíli jisto jistě promočená, na srst koně pod ním, ve které vytvářely podivný, tečkovaný vzor. Miloval déšť. Většinou. Když nelilo jako z konve a člověk si mohl užívat pocitu, jak mu kapky dopadají na tvář. Ale dnes ne. Téměř ho nevnímal, bylo mu jedno, že za chvíli bude promočený skrz naskrz, že ostatní uvažují nad tím, že se půjdou schovat do haly a nechají si přírodu dělat to, co chce.

Všechno pro něj bylo tak automatické, jednoduché. Pravidelně pobízel koně, jezdil téměř po stále stejné linii. Žádné potěšení, nic, jen rutina, zatímco jeho myšlenky odbíhaly kamsi do neznáma. K němu. K tomu klukovi, který ho tak učaroval. A teď byl pryč. Sliboval mu, že ho neopustí, že bude navždy s ním. A pak odešel, opustil ho, aby si začal s první holkou, která o něj projevila zájem.

Bolelo to. I po době, která od toho uplynula, stále chodil jako tělo bez duše. Věřil, že kdyby vše bylo normální, on by ji nepotkal, nebo by se na něj nevykašlal, byl by teď tu s ním. Seděl by na druhém koni, pravděpodobně na jeho oblíbeném vraníkovi, a povídali by si spolu, řešili kraviny a smáli se hloupým vtipům.

Teď tu jen jezdil sám, snažil se soustředit na všechna pravidla správného sedu, ale nešlo mu to. Všechno to dodržel, ale bylo to tak automatické, že na něj musel stále myslet. Na jeho úsměv, hlas, vůni. Na ty okamžiky, kdy spolu blbli na seníku a on si pak tahal seno i z těch částí těla, kde ho rozhodně mít nechtěl. Líbali se, mazlili a on doufal, že to tak bude navěky.

Byl naivní. Možná si myslel, věděl, že by se ten vztah mohl jednou pokazit, ale byl si jist tím, že by se vše dalo zase do pořádku. Ani na okamžik neuvažoval nad možností, že by ho jednoduše nechtěl. Že by dostal kopačky kvůli tomu, že by se našel někdo jiný, lepší.

Ale našel. Dívka jménem Perrie, kterou Liam předtím párkrát potkal na chodbě ve škole. Ale teď, když na ni náhodou narazil, ji už nedokázal považovat za tu sympatickou dívku. Vzala mu jeho lásku. A to bolelo. Hodně. Jako kdyby vám někdo vytrhl srdce z těla a kladivem ho rozbil na miliony drobounkých kousků, které následně vhodil do ohně, a nechal je, ať se obrátí v popel, v prach, který pak vítr roznese po pláních.

Otočil koně tak, aby se před ním rozprostírala celá louka. Snad všichni už utekli do haly a on tu zůstal venku sám, neboť i jízdárna zela prázdnotou. A přeci to nebyla samota zapříčiněná tím, že jako syn trenéra to tady vždy měl těžší, vrstevníci se s ním báli mluvit o normálních věcech a snažili se mu různými způsoby podlézat. Byl sám všude. Venku, ve svém srdci. S koněm pod sebou a deštěm, který se pomalu ale jistě měnil v hustý liják, a navlhlou trávou a balíky sena, která se změnily jen v matné obrysy uprostřed vybledlé zeleně.

Pobídl koně do klusu, lehce, jen ho stiskl holeněmi. Nevysedával, povolil otěže a nechal ho běžet. Ve zvířeti se projevila jakási touha, touha zrychlit a nechat vše daleko za sebou. Liam se tomu podvolil, pevně zasedl a jemně do koně kopl patou. Valach porozuměl rychle a vzápětí se rozcválal. Na volné otěži, přímým směrem, kdy hrazení bylo tak vzdálené.

Byla v tom neskutečná volnost tolik podobná letu. Jen se vznášet nad krajinou, skrz déšť, který vám smáčí tváře. A Liam se smál. Musel se smát. Jakýmsi šíleným smíchem, který se rodil z čirého zoufalství. Chtěl plakat, chtěl utéct, chtěl pryč. Chtěl na něho zapomenout, ale nešlo to. I v této chvíli si na něj vzpomněl, na jeho ustaraný hlas, který by mu řekl, ať zpomalí, vždyť ta tráva je tak kluzká…

Nešlo to. Nikdy to nešlo. Postavil se do třmenů, opřel se koleny o sedla, holeně přitisknuté ke koni. A pak pustil otěže. Nechal je položené na krku ve hřívě, zatímco roztáhl ruce. Byl šílený, bláznivý… Připadal si jako nějaká malá holka z romantického filmu o koních s tím rozdílem, že na tom nebylo pranic krásného. A pršelo. Hustě pršelo, déšť se snášel už na tak promočenou zem, pokrýval vodou stébla trávy a z půdy tvořil bahno.

Zavřel oči. Strašně moc ho chtěl vidět, představit si ho, jak cválá vedle něj, jak se směje a také roztahuje ruce. Jak se snaží, aby se dotkli prsty a propletli je, aby cválali bok po boku krajinou. Byl šílený z čiré lásky, z pouhé touhy po něm. A přeci ho nemohl mít, nikdy ho mít nebude, nikdy pro něj nebude dostatečně dobrý. Proč by ho jinak opouštěl, proč by si jinak začínal něco s tou dívkou? Proč?

Stalo se to tak náhle a přitom to věděl už tak dlouho. Čekal to, muselo se to stát.

Kůň klopýtl. Zcela normálně i šikovný začátečník by to zvládl vysedět. Kdyby chtěl. Ale on nechtěl, neměl vůli, nechal se vyhodit ze sedla, aby sletěl na tvrdou, leč promočenou zem. Bolelo to. Vždycky to bolelo. A pak… Ucítil pár ostrých, tupých úderů a ještě horší bolest. Snad jako kdyby se někdo nad ním tam nahoře smiloval a do osudu mu vetkal, ať umře přitom, co miluje. Ať pak najdou volně cválajícího koně a jeho, jak bezvládně leží na zemi.

Oči se mu otevřely, tak nějak samovolně. Spatřil vzdalujícího se koně a déšť, hustý déšť. A také ty oči, ty oči, které tolik miloval.

Naposledy se usmál.


A pak už nebylo nic.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Nits Nits | 29. října 2013 v 17:02 | Reagovat

ELIZABETH GIBSONOVÁ.
MÁŠ ZAKÁZANÝ DALŠÍ NÁZEV.
ZAKÁZANÝ TI ŘÍKÁM. TY MÁŠ TAKOVÝ, ALE TAKOVÝ ŠTĚSTÍ, ŽE MÁME NOVÉ KAPESNÍKY. DALA JSEM TI PĚT HVĚZDIČEK A PŘITOM SI NEZASLOUŽÍŠ ANI TU PŮLKU. PĚT HVĚZD ZA MOJE SLZY? JE TI TO DOST?
DĚLÁŠ SI SRANDU? ZABIJU TĚ, JAKO JSI TY ZABILA LIAMA.
ELIZABETH GIBSONOVÁ.

2 Arthur Arthur | E-mail | Web | 29. října 2013 v 17:10 | Reagovat

Nebyl dobrý nápad otevírat tuhle povídku s tím, že mi hraje Story of my life. (Zbožňuju tu kytaru..)
Nevím, nebrečím, ale smích, který jsem nedávno měla na rtech, mi připadá strašně daleko.
Je to krásná povídka, moc krásná. Smutná. Nádherná!

3 Adri Adri | 2. listopadu 2013 v 17:37 | Reagovat

Byla bych sprostá, kvůli toho konce. fuj fuj fuj
Jasně, bylo to krásně napsané, jako všechny tvoje povídky, ale i tak fuj.

4 ellnesin-blog ellnesin-blog | Web | 4. listopadu 2013 v 20:28 | Reagovat

Nádhernĕ smutné...

5 Aliwien Aliwien | E-mail | Web | 6. listopadu 2013 v 19:55 | Reagovat

Dobře napsáno,  i když smutné. Ale i smutek patří k životu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama