Gibsonová se omlouvá, ale nikdy vám s určitostí neřekne, kdy bude nová kapitola. Zavísí to na čase, postavení hvězd a planet, rychlosti větru a počtu pavouků v její skříni. Jestliže nechcete jít chytat pavouky, vytvářet za jejími okny vichřici, vraždit její profesory či sestřelovat hvězdy, zanechte komentář, povězte svůj názor. A ona se k tomu snadněji dokope. (A taky vás bude naprosto milovat.)

Yes, master

2. září 2013 v 18:02 | Elizabeth |  One Direction
Ještě než začnu s úvodem k povídce... chtěla bych moc všem poděkovat. Protože podle statistiky už tento blog někdy navštíivilo přes 1,000 osob, což je pro mě ohromné číslo a v životě bych netušila, že je to možné. :) Pravda, takových komentářů by mohlo být více, ale co člověk nadělá, že? :) Ještě jednou děkuji, moc si toho vážím. :)

Co se týče samotné povídky. Je to 15+ Larry, které mi už nějakou dobu leželo na mozku. Ale znáte to, než se k tomu dokopete... O něco kratší, ale i tak přeji příjemné počtení a snad se někomu zalíbí. :)

Obrázek by Nits


Tmavý, stísněný sklep. Matná žárovka vydávající zoufale málo světla. Strašidelné stíny tančící po stěnách. Monotónní kap, kap, jak v rohu z prasklé trubky unikala voda. A kroky chlapce, které se rozléhaly po celé místnosti a naháněly husí kůži.

Obcházel dokola, v přesně určené linii. Ne moc blízko a zároveň strašně daleko od předmětu stojícího uprostřed místnosti. Byla to koza. Stará a rozvrzaná, ale přesto stále v takovém stavu, aby posloužila svému účelu. A na ní druhý chlapec. Spoutaný. Pevně přivázán řemeny se nedokázal ani o kousek pohnout. Roubík v jeho puse mu znemožňoval cokoliv říct. Jen tam ležel. Vydán napospas někomu jinému.

Ledový vzduch studil na jeho nahé pokožce. Sotva to vnímal. Jediné, na co se dokázal soustředit, byly kroky. Poslouchal je se zatajeným dechem. Ta chvíle procházení mu vždy přišla šíleně nekonečná. A přesto dostatečně dlouhá na to, aby ho ta nejistota zvládla vzrušit. Nejistota a nevědomost. Netušil, co se bude dít. Pro co se dnes rozhodne.

Dalších pár kroků. Zastavil se. Za ním. Nasucho polkl. Čekal.

Jeden. Dva. Tři kroky.

Byl u něho tak blízko, že cítil jeho přítomnost. Proč mlčí? Nikdy nepromluvil. Ani jediné slovo. Jen ticho. Užíralo ho.

A strašně zvláštním způsobem to miloval.

Dotkl se ho. Jemně. Prstem přejel přes jeho zadek a páteř, až Harrymu naskočila husí kůže. Zachvěl se. Téměř vrněl, a kdyby mohl, ochotně by ještě víc vyšpulil zadek.

Nezůstalo to bez povšimnutí. Dotek zmizel, až mu málem unikl zklamaný povzdech. Ale ne, nesměl si to dovolit, připustit to, že se mu zatraceně líbí a že chce víc. Tohle byla hra. S jednoduchými pravidly.

Cítil, jak se nad něj naklonil. Jak se o jeho záda tu a tam otřela hrubá látka košile. Cítil jeho dech na svém uchu. Jemné, škádlivé kousnutí. Zatajený dech.

"Ty moje děvko."

Ano, byl děvka. Pouhá děvka, která se nemohla dočkat, až si ji někdo hrubě vezme. Nemohl nic udělat, nic říct. Stejně by neměl čas. Druhý chlapec se odtáhl. A přitom mu nezapomněl pořádně zmáčknout zadek.

Sekundu se nic nedělo.

Pak ho plácl. Po zadku. Pořádně. Tak, že by normální člověk sebou škubl a odskočil. On si to užíval.

Kdyby mohl, vystrčil by ho ještě víc. Ale popruhy ho držely pevně. Mohl si jen se zavřenýma očima vychutnávat ten pocit. I když to stále bylo málo.

Připadalo mu to jako zoufale krátká doba. Možná mu zadek zčervenal, ale nevnímal to. Chtěl víc. Mnohem víc.

A druhý chlapec jeho němé prosby vyslyšel.

Vteřinu se nic nedělo. Jeden, dva malé krůčky.

A pak prudké švihnutí, až se na jemné kůži objevil rudý šrám. Sklonil hlavu. Snažil se pravidelně dýchat. Nešlo mu to. Pravidelné švihy rákoskou ho připravovaly o rozum.

Chtěl víc. Chtěl ukojit své touhy. Chtěl se třít o kozu pod sebou.

Švih. Švih. Švih.

Přesunul se ze zadku. I na zádech se mu objevovaly rudé šrámy. Jako nějaké umělecké dílo. A on byl plátno.

I když mu bylo naprosto jedno, co na něm bude namalováno. Jen chtěl víc. Němě o to žádal. A zdálo se, že marně.

Nepočítal, kolikrát mu na záda rákoska dopadla. Někomu by se to mohlo zdát jako hodně. Ale když pak zmizela, zdálo se mu to jako zatraceně málo.

Jemný, opatrný dotek, kdy se druhý chlapec dotkl jeho zad. Jen hladil. Jako kdyby se snažil zjistit, zda je vše v pořádku. Jako kdyby se někde v duchu bál, aby mu neublížil.

Pak to zmizelo. Chvíle ticha, pár dalších kroků. A pak se ocitl před ním. Přidřepl si. Zvedl Harrymu bradu. Aby na něj viděl. A aby Harry viděl na něj. Aby se mohl utopit v jeho modrých očích.

"Jsi děvka, víš to?"

Dost zoufalý pokus o přikývnutí. Ale i tak stačil na to, aby si ho všiml.

"A jsi jenom můj."

Škodolibý úšklebek. Který jako by vůbec nepasoval k jeho tváři. A těm hlubokým očím.

"Chceš, abych si tě vzal?"

Další pokus o přikývnutí. Tentokrát o něco vydařenější.

Chlapec vstal. Několik kroků, aby se ocitl zase za Harrym. Pár zběžných doteků. Pak do něho pronikl. Opatrně. Prstem. Ale chlapci pod ním to nestačilo. Přidal druhý. Tichý vzdech. Třetí. Jen tak mimochodem se dotkl prostaty. Užíval si, jak se Harry zakroutil. Jak vzdychal. Ale už i jemu bylo těsno v kalhotách.

Rozepnul pásek, párkrát rukou přejel po svém penisu. Věděl, že si zahrává. Jako vždy, když se nechtěl zdržovat s lubrikací. Ale Harry si nikdy nestěžoval. A teď jen vzdychl, když do něj pronikl. Opatrně a pomalu.

Byl to úžasný pocit. Přirážet, držet ho za boky. Pořádně ho ojet. Zbavit ho všech smyslů. Užíval si vzdechů, unikajících zpod roubíku. Mladého, štíhlého těla. Těsného zadku. Hnal sám sebe k vrcholu. A pak si i jeho ruka našla cestu k Harryho penisu. Sevřel ho. Pevně.

Netrvalo to dlouho a dosáhli ho oba. Jeden pokropil podlahu, druhý ho tím naplnil. Pár hlubokých vzdechů. Vyklouznutí. Oddechování. Rozepínání popruhů. Jeden za druhým padal k zemi. Jako poslední roubík.

Opatrně pomohl Harrymu vstát a stáhl si ho do náruče.

"V pohodě?"

Úsměv. Začervenalé tváře.

"V pohodě."

Letmý polibek.

"Proč musíš být tak šílený masochista?"

Povzdech.

"Neříkej, že se ti to nelíbilo, Louisi."

Další povzdech. Protože měl zatracenou pravdu.
 

10 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Chika-chan Chika-chan | 9. září 2013 v 18:19 | Reagovat

Kyaaa! *w* Úžasné! Piš víc takových povídek..:3

2 Tajemná Temnota Tajemná Temnota | E-mail | Web | 21. září 2013 v 13:06 | Reagovat

Aach jo! To bylo dokonalé!
Tohle se mi fakt líbí!
Pamatuju si, že jsem je nikdy neměla nijak ráda, ani když je poslouchala moje setra, potom jsem se na ně jednou pořádně podívala. A začaly mě napadat zajímavé věci xD.
A ted' je mě příšerný Directioner xD xD.

3 Tajemná Temnota Tajemná Temnota | E-mail | Web | 24. září 2013 v 18:28 | Reagovat

nejsi slepá, to přehlídla už hromada lídí xD.
Doporučila jsem nejprve tuhle, ale prosím k smrti mě nemuchlej xD.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama