Gibsonová se omlouvá, ale nikdy vám s určitostí neřekne, kdy bude nová kapitola. Zavísí to na čase, postavení hvězd a planet, rychlosti větru a počtu pavouků v její skříni. Jestliže nechcete jít chytat pavouky, vytvářet za jejími okny vichřici, vraždit její profesory či sestřelovat hvězdy, zanechte komentář, povězte svůj názor. A ona se k tomu snadněji dokope. (A taky vás bude naprosto milovat.)

Střevíčky života - 2. kapitola

7. září 2013 v 17:58 | Elizabeth |  Střevíčky života
Extrémně krátká kapitola, takže námitky jsou na místě. A to jsem slibovala, že bude delší... O:-) Ale i tak - příjemné počtení a já se budu snažit, aby to příště skutečně bylo delší. :-)


Procházela ztemnělými uličkami města. Od toho setkání již uplynul nějaký čas, a i když jí to ani nepřišlo, uplynula až příliš dlouhá doba. Chvilkami na panenku zapomínala, místo toho se nechávala unášet pozemským světem. A i přesto že pravidelně chodívala do jednoho z kostelů ve městě a potichu se modlila o radu, bylo to špatně, i když si to sama neuvědomila. Že dělá jiné věci, než by měla. Ale pokušení bylo silné. A ona mu nedokázala odolat. Krása světa, který neznala, ji uchvacovala. Nedokázala se od něho odtrhnout.
Ale jak to již tak bývá, i její prosby byly vyslyšeny. I když naprosto jinak než očekávala…


William sedící na posteli a oklopen hlasitou hudbou, nevnímal okolí. Nevnímal zvuky z ulice, ani fakt, že pomalu nastávala noc. Podobně jako v předchozí dny, i dnes se mu hlavou honily zvláštní myšlenky. A k jeho neštěstí je nedokázalo nic vyhnat. Ani tohle, hlasitá hudba a pokus o relaxaci. Jeho podvědomí se stále vracelo k té zvláštní dívce a panence, která byla pečlivě schována za knihami na nejvyšší poličce.

Ponořen do svých vlastních myšlenek si nevšiml jakéhosi stínu pronikajícího do pokoje. Měl tvar člověka, třebaže ho nikdo nevytvářel. Jen temný a táhlý stín. Teprve, když ho ucítil na své ruce, ledový a zvláštní dotek, uvědomil si, že něco je špatně. Vyděšeně vykřikl.

Odtáhl se, ale nebylo mu to nic platné. Jako kdyby to stín vycítil a změnil směr ve stejném momentě. Děsil ho, sálal z něho podivný chlad a připomínal něco živé. Pevnou hmotu, která se ale mžikem okem mohla rozplynout.
Přibližoval se. A Will si uvědomil, z nějakého naprosto zvláštního důvodu, neboť ani netušil, co to vlastně je zač, že tohle znamená jeho konec.


Venku se již úplně setmělo, když to ucítila. Slunce zapadlo a cestu jí osvětlovalo jen několik pouličních lamp. A do toho temnota. Pouhý náznak, který ale postřehla moc dobře. Podivné chvění, mrazení na kůži a pocit, jakoby se v jejím okolí neuvěřitelně ochladilo. Stíny. V prvním okamžiku jen zmateně stála. Co tu dělaly? Zde, na zemském povrchu? Patřily někam úplně jinam, do míst, kterým se každý živý tvor chtěl vyhnout. A teď byly tu. Neuvěřitelně blízko.

Jejím instinkt jí radil, ať se otočí a prchá. Málem to i udělala. Dokud si neuvědomila, že toto je stále zkouška. Že tu nejsou jen tak. Že se jim musí postavit, ať se bojí či nikoliv. Zhluboka se nadechla. Pak se za nimi rozeběhla.

Netušila ani, kam běží. Nohy ji nesly samy. Ale i tak se po chvíli musela zastavit. Docházel jí dech a píchalo v boku. Nebyla zvyklá běhat, tam nahoře to nepotřebovala. Tam nahoře… V duchu si povzdechla. Chová se jako člověk. Vůbec se nemusela pohybovat po nohách. Mohla letět.

Na moment znejistila. Ale pak všechny obavy hodila za hlavu. Udělá to stejně jako jindy. A bude se modlit o úspěch.
Zavřela oči. Jeden krok zpátky, aby se pak rozeběhla dopředu. Netušila, kde na to sebrala sílu a energii, ale podařilo se jí to. Stačilo dosáhnout dostatečné rychlosti, a pak skočit. Jeden dlouhý skok a touha. Nic jiného nepotřebovala, aby ucítila, jak letí. Jak se jí rozevřela křídla, jak se jí do nich opřel vítr a ona se ocitla ve vzduchu. Volná a šťastná. Na jediný moment, než si uvědomila, co je jejím úkolem. Teď není čas na hry. Nechala se vést pocitem, našla správný směr a pak jen letěla.


Stín se přibližoval. Mučivě pomalu, ale i tak se nedokázal pohnout, udělat jediný pohyb. Zmrazený svým vlastním strachem jen seděl a doufal, že tohle je jen sen, ze kterého se v další okamžik probudí. Nestalo se tak. Viděl, jak se černá hmota ještě více přiblížila, a pak se na něj vrhla.

Vstoupila do něj, ledová a přitom spalující jeho nitro. Chtěl křičet, ale nevydal ze sebe ani hlásku. Cítil, jak prostupuje do celého těla, do každého koutku, do každé buňky. Chladná a užírající. Zatemnělo mu myšlení a on se propadal kamsi do temnoty. Sladkého nevědomí. Oči se mu zavíraly, když ucítil, že ho někdo bere do náruče. A tiché mumlání.
"Ne, Panebože prosím, ne."
Pak vše zmizelo.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Milča Milča | Web | 8. září 2013 v 11:59 | Reagovat

Co tam ty stíny chtěly?? :-)
Mě se tohle téma také šiklo :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama