Gibsonová se omlouvá, ale nikdy vám s určitostí neřekne, kdy bude nová kapitola. Zavísí to na čase, postavení hvězd a planet, rychlosti větru a počtu pavouků v její skříni. Jestliže nechcete jít chytat pavouky, vytvářet za jejími okny vichřici, vraždit její profesory či sestřelovat hvězdy, zanechte komentář, povězte svůj názor. A ona se k tomu snadněji dokope. (A taky vás bude naprosto milovat.)

Majetek

30. září 2013 v 17:39 | Elizabeth |  Stmívání
Ze všeho nejdříve bych vám všem chtěla moc a moc poděkovat. :) Když jsem si tento blog v červnu obnovila a začala sem umisťovat své povídky, neřekla bych, že někdy na něm budu mít přes 2,000 násvštěv. A už vůbec ne, že se tomu stane v září stejného roku. To skutečně ne, tudíž moc díky. :))

Samotná povídka je návrat do dob, kdy jsem začínala psát FF. Kdy jsem netušila, co je to slash, psala kapitoly, které měly 500 slov a podobně. Začínala jsem na Stmívání a stejného fandomu je i tato povídka, napsaná pro mou drahou Chiku, zajímavou osobu, která k mému štěstí bydlí i ve stejném městě (na rozdíl od jiných mých spřízněných duší). Ale doufám, že se bude líbit i ostatním, třebaže uznávám, že své chyby má. :)

Obrázek by Nits


Jestliže žijete na vesnici, případně v nějaké odlehlejší a přátelštější městské čtvrti, víte, jak to chodí. Každý se zná s každým, sotva uděláte krok, aby se o tom vaši rodiče nedozvěděli, neboť se vždy najde někdo, kdo nemá nic lepšího na práci než vás pozorovat, jak s kamarády hrajete fotbal, padáte do bláta a shazujete šišky ze stromů.

Toho dne jsem to domů vzal oklikou přes les. Nasával tu příjemnou vůni a užíval si sladkého ticha, kdy mě nikdo nerušil, Leah do mě nehučela cosi o mizerném výsledku mého testu z angličtiny a nedoprovázel mě škodolibý smích Jakea, i když bylo nanejvýš jasné, že ani on nebyl žádná velká hvězda, která by se svými známkami excelovala. Popravdě jsem na tom byl líp, ale zkuste jim to vysvětlit.

Šel jsem po vyšlapané cestě, zrak upřený kamsi vzhůru, že jsem své okolí nevnímal. A větev stromu, která na zem spadla pravděpodobně v důsledku minulé bouřky, už vůbec ne. Během vteřiny jsem se ocitl na zemi, zmatený a v na jazyku jsem ucítil jehličí. Dovedl jsem si představit povedený výraz mé sestry. Jenže teď jsem tu byl ke svému štěstí sám. Alespoň jsem si to myslel.
"Sethe?" ozvalo se kdesi nahoře nad mojí hlavou. Embry. Super, už vím, z čeho si Jacob bude utahovat tentokrát.
"Ano?" oplatil jsem mu a zvedl hlavu. Skutečně to byl on. I když jsem vůbec netušil, co tu ksakru dělá.
"Proč jsi na zemi?" Fakt debilní otázka. Ale co čekat od kluka, který vás u táboráku straší historkami o vlkodlacích.
"Hledám houby," protočil jsem oči. Zasmál se, ale podal mi ruku, díky níž jsem se vytáhl na nohy. Vděčně jsem se na něj usmál a pokračoval v cestě s Embrym po boku.
"Jak to, že nejdeš s Jakem a Leah?" Co jiného jsem mohl čekat. Někdo mě hold musí pořád hlídat.
"Odmítl jsem další přednášku o literatuře devatenáctého století," povzdechl jsem si. A on se zasmál.
"Jo, tak to věřím, že už je záživnější se tady přizabít." Stále se smál. Ale nebyl to žádný škodolibý smích, byl spíše neuvěřitelně chytlavý, až jsem se k němu přidal.
A pak, ani jsem si neuvědomil, jak se to stalo, svíral mou ruku v té své. Na první pohled naprosto normálně, kamarádsky, třebaže to bylo zvláštní… zvláštní pocit, kdy se zarazíte, koukáte na něj a on vám pohled oplácí s omluvným výrazem v očích a s úsměvem na rtech.
"To abys zase neupadl," vysvětlil. Jen jsem přikývl, třebaže to šlo nějak mimo mě. Bylo mi jedno, proč se držíme za ruce. Hlavně že to děláme.
Šli jsme dál v tichosti, ruce spojené a já se cítil strašně zvláštně. Ne že by se mi to nelíbilo, ale byl to takový nepopsatelný pocit, kdy máte dojem, že lítáte na obláčku a stačí se jen odrazit, abyste vyletěli ke hvězdám.

Pustil mě až na kraji lesa, třebaže k domu mě dovedl také. Stále v tichu, ve kterém se něco vznášelo. Netušil jsem, co to je.
"Tak… ahoj," rozloučil jsem se s ním. Váhavě, až jsem musel přemýšlet, co to se mnou ksakru je. I když jsem se obával, že to ani vědět nechci.
"Ahoj," odvětil, a pak odběhl. Chvíli jsem sledoval, jak běží pryč, jak se vzdaluje, až mi zmizel v lese. Teprve pak jsem se otočil a vstoupil do domu.


Netušil jsem, kolik času uplynulo, než jsem ho znovu uviděl. Nebylo to mnoho, přeci jen když bydlíte v jedné vesnici, kde se zná každý s každým, není takový problém na někoho narazit. Ale svým způsobem mi to připadalo jako nekonečná doba.
Oheň plápolal a vrhal stíny na zem okolo i na lidi sedící okolo něj. Už jsem tam byl, když přišel. Pomalým, loudavým krokem. Pozdravil, pak přejel shromáždění pátravým pohledem, hledal volná místa, kterých zde stále bylo dost a pár jich bylo hned kousek od něho. Jenže pak se usmál a zamířil okolo celého ohniště až ke mně.

Posadil se na volné místo na malé lavičce, na které jsem ještě před vteřinou seděl sám, a vrhl na mě úsměv, ze kterého mi vyschlo v krku a ztratil jsem řeč. K mému štěstí na mě nikdo nepromluvil.
Seděli jsme tam, lidé se trousili, zdravili se a povídali si o všedních záležitostech. Stále jsem mlčel, dobře si vědom toho, že vedle mě někdo sedí. Teprve po pár minutách mi přišlo, že Embry je možná blíže, než byl původně. Ale když jsem se na něj koukl, nevinně se usmál. Jako kdyby nic nedělal.

Ten večer patřil k těm nejdelším, které jsem kdy zažil. A taky k nejkrásnějším. Poslouchal jsem, třebaže všechno šlo jedním uchem dovnitř a druhým ven. Mnohem více jsem vnímal Embryho vedle sebe, jeho těsnou přítomnost. A taky ruku, kterou tu a tam nenápadně zvedl, přejel jí po mých zádech a mně naskočila husí kůže. Netušil jsem, co dělá, ani proč. Věděl jsem jediné - že ať je to cokoliv, líbí se mi to.

Povídání skončilo. Zesmutněl jsem, měl jsem pocit, že teď Embry odejde a já půjdu domů se svou rodinou. Jenže to se nestalo. Zvedl se, ale pak se na mě usmál a nenápadně pokývl hlavou směrem k temnému lesu. Pochopil jsem. Pomalu k němu odcházel, zatímco já jen skočil říct mamce, kam vlastně jdu.

Nevěděl jsem ani pořádně proč, když jsem za ním klusal. Ale něco, jakási nepopsatelná a zvláštní síla, mě k němu táhla. Oklopovala mě tma a stromy, šlapal jsem po spadaném jehličí a neviděl na krok. Ale to asi nebyl jeho případ.
Popadl mě za pas a přitáhl k sobě, až jsem vyjekl. Jenže stačilo spatřit jeho oči, ve tmě lesklé a jasné, které ve tmě připomínaly oči nějaké šelmy, abych se uklidnil. I když jsem naprosto netušil, proč tomu tak je.

Přitáhl si mě k sobě a já se nebránil. Zabořil jsem hlavu do jeho ramene, na měkkou látku jeho mikiny. Bylo v tom cosi uklidňujícího, zvláštního a krásného. Chtěl jsem tak zůstat navždy. Přejížděl mi rukou po zádech, hlavu zabořenou v mých vlasech. Ani jsem netušil proč, ale bylo mi to jedno.
"Sethe?" zašeptal. Já jen v odpověď zabručel, nechtěl jsem ten okamžik přerušit.
"Můžu?" zeptal se. A já přikývl, třebaže netušil, co jsem mu vlastně odsouhlasil. Ztuhl jsem, když jsem ucítil jeho teplý dech na svém zubu, škádlivé zuby. Srdce mi hlasitě tlouklo. Přesunul ruce za zad níž, opatrně jimi sevřel můj zadek. Dýchal jsem zhluboka, nasával jeho vůni smíchanou s vůní lesa, který nás oklopoval.
Skončilo to dříve, než bych chtěl. Podrážděně jsem zavrčel, když se odtáhl a prohlížel si mě s jakýmsi podivným pohledem.
"Promiň." Nechápal jsem.
"Jestli se omlouváš za to, že jsi skončil, můžeš to napravit," řekl jsem a on vzhlédl. Rozzářila se mu očka jako malému dítěti, kdy dostane svou hračku, a o vteřinu později mě už zase svíral v náručí.
Stáli jsme tam notnou chvíli, ani jsem nevěděl, proč se mi to tak líbí, proč si to užívám. Cosi zvláštního viselo ve vzduchu.
"Jsi můj, rozumíš?" zašeptal.
"Tvůj majetek?" vzhlédl jsem a zazubil se. Usmál se a políbil mě na nos.
"Majetek," souhlasil.


Od té chvíle uplynulo tolik času. Krásného času. Chodili jsme spolu ven, třebaže si člověk nemohl nevšimnout, že on se často vytrácel kamsi i na celé hodiny a vracel se unavený a stahaný, takže mě tu a tam jen vzal do lesa, do míst porostlých měkkým mechem, položil mi hlavu do klína a občas i tak usnul.

Jenže jednoho večera se všechno změnilo. Děsivě změnilo. Můj táta… byl mrtvý. A i když je strašně zvláštní to říct, ale nebylo to to nejhorší. Stal se ze mě vlk. Nebo spíše vlkodlak.
Bylo to neskutečné, neuvěřitelně hrozný pocit, když se celé vaše tělo změní a už to nejste vy. Vidíte vše jinak, slyšíte zvuky, které by vám normálně unikly. Stojíte na čtyřech, jste obrovští. Slyšíte myšlenky, ale nejen ty své. A děsí vás to, blázníte. Vidíte šokované lidi okolo sebe a teprve v ten moment si uvědomíte, že vy člověk nejste.

Vyrazil jsem ven z domu. Ve vlčí podobě jsem snadno prorazil dveře. A pak jen běžel. Les se míhal okolo mě jako změť hnědé a zelené. Byl jsem rychlý, neskutečně rychlý a nic mě v ten moment nedokázalo zastavit. Až na jednu věc.
Sethe. Byla to myšlenka, která mi hlavou projela jako střela z pušky, třebaže nebyla má. Poznal jsem v tom hlase Embryho, ale nezastavil jsem se. Běžel jsem dál.
Sethe.
Sethe.
Sethe.

Svět se změnil v jednu rozmazanou šmouhu. Nevnímal jsem nic, ani ten neustále opakující se hlas. Bál jsem se. Všeho a hlavně sebe.

Byl to pouhý zlomek sekundy, kdy na mě něco skočilo. Tedy někdo. Ucítil jsem na sobě nějaké těžko tělo, uslyšel zavrčení. V následujícím momentě jsme se oba kutáleli ze svahu, zamotaní do sebe. Netušil jsem ani, že se bráním, byl to čirý instinkt. Jenže mi k ničemu neposloužil, když jsem se ocitl na zádech a Embry - věděl jsem, že to je on, musel to být on - na mě vrčel.
Zklidni se.
Ale jak? Neuvědomil jsem si ani, že tu moji myšlenku slyší. Ale nehnulo to s ním, stále stál nade mnou s rozevřenou tlamou a vyceněnými zuby.
Přeměň se.
Jako zpátky? Netušil jsem jak, ale navzdory všemu, co jsem čekal, se můj dech zpomaloval a srdce bylo pomaleji. Zavřel jsem oči, marně doufajíc, že to pomůže. Slyšel jsem šeptané rady a zkusil se jimi řídit. Přišlo mi to jako věčnost, když jsem tam ležel jako vlk. A potom, v nějaký okamžik se vše změnilo. Ucítil jsem jehličí škrábající do zad. Byl jsem člověk. A když jsem otevřel oči, spatřil jsem nad sebou ohromného vlka, který se vzápětí proměnil v Embryho.

Teprve v momentě, kdy na mě dopadl, jsem si uvědomil, že jsem nahý. Úplně nahý. A Embry taky. A teď tady na mě leží.
"Embry," zašeptal jsem třesoucím se hlasem. Netušil jsem, jak se mi do něj mohl vkrást strach. Snad to způsobil i jeho pohled, kterým mě propaloval skrz naskrz. Nebezpečný a chladný.
Neodpověděl. Místo toho se mi rty přisál na krk. Chtěl jsem ho odstrčit, protentokrát ano, ale nešlo to. Postupoval výš až k uchu.
"Jsi můj, víš to?" zašeptal. A tentokrát to nebyla žádná hra. Třásl jsem se a bál se. Jeho, celé téhle situace. Netušil jsem, co se děje.
"Volal jsem tě. A stejně si utíkal." Jeho ruce, které mě doposud pevně svíraly za boky, se přesunuly ještě níž. Přitáhl si mě pevně k sobě, tělo na tělo. Cítil jsem jeho rozpálenou pokožku, jeho penis na svém stehně. Bál jsem se. A přitom mě to z nějakého neznámého důvodu vzrušovalo.
"Embry," zaúpěl jsem, když mě pevně popadl za zadek. Nereagoval. Jen rukama stále zkoumal mé tělo, bezostyšně se vkrádal do míst, kde nikdo jiný nebyl. A mé tělo navzdory všemu začalo reagovat.
"Máš mě poslouchat, víš?" Kousl mě do ucha, zatímco mi roztahoval nohy od sebe. Bylo mi už upřímně jedno, co dělá, i když jakýsi pozůstatek racionálního uvažování volal opak.
"Jsi jenom můj. Můj majetek," šeptal dál, zatímco jeho ruka sevřela můj penis. Zaúpěl jsem, do té doby jsem si ani neuvědomil, že se mi postavil, že mě jen ta samotná situace dokázala tak vzrušit.


Šeptal dál, nějaká slova, která jsem už nezvládal vnímat. Jen jeho ruku, dráždící mě a dostávajíc mě kamsi do neznáma, přes hranici normálního vědomí.
Rytmický, nepřerušovaný pohyb jeho ruky. Jehličí pode mnou a les okolo nás. Vytí vlka v dálce, které jsme oba ignorovali. Proud šeptaných řečí. A pak už jen moment, kdy se mi zatmělo před očima, vše zmizelo, tělo ztuhlo a já se udělal. Když jsem znovu otevřel oči, Embry se nade mnou skláněl, prohlížel si mě jakýmsi opatrným zrakem.
"V pohodě?" Ani jsem nezaregistroval, kdy se nadzvedl. Ale místo odpovědi jsem si ho přitáhl k sobě a přitiskl své rty na jeho. Chutnaly po lese.
"Proč jsi to udělal?" zeptal jsem se, když jsme se oba od sebe odtrhli, abychom popadli dech. Kývl hlavou kamsi do lesa.
"Vysvětlím ti to později... jako všechno," dodal, když spatřil můj nechápavý výraz. "Zatím ti musí stačit to, že jsem tě nechtěl vidět mrtvého." Sklopil pohled.
"Proto jsi mi ho vyhonil?" zeptal jsem se s úsměvem.
"No… nic lepšího mě nenapadlo," zazubil se omluvně.
"Panebože, ty jsi úchyl," zavrtěl jsem nevěřícně hlavou.
"Vadí ti to?" nasadil omluvná očka.
"Vůbec ne. Měl bys to dělat častěji." Úsměv. A smích, kdy najdete štěstí v neštěstí.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Kačíí Kačíí | Web | 30. září 2013 v 18:14 | Reagovat

Nádherné, vlastně jako vždy, co víc k tomu dodat,..?? :D

2 lili lili | 30. září 2013 v 18:49 | Reagovat

ty si tehotná???

3 elis elis | 30. září 2013 v 19:00 | Reagovat

[2]: proč by měla být???:)

4 lili lili | 30. září 2013 v 19:01 | Reagovat

[3]: pretože to zdieľala "aneb plodné oobdobí" :D tak je asi plodná

5 Elizabeth Elizabeth | Web | 30. září 2013 v 19:03 | Reagovat

[2]: To víš, že jsem, rodím jednu povídku za druhou! :D

[1]: Děkuji. :))

6 all-is-magic all-is-magic | E-mail | Web | 2. října 2013 v 20:37 | Reagovat

Tak to je maso :D Nikdy mě nenapadlo, že vlkodlaci mezi sebou můžou mít něco víc :DD Super povídka :)

7 eazi eazi | Web | 2. října 2013 v 21:04 | Reagovat

Gratuju k 2000 návštěvám. :) Taky, když jsem po dlouhý době obnovovala blog, jsem měla radost z každý odezvy a komentáře, ta vím, jak se cítíš. :) :D

8 Chika-chan Chika-chan | 3. října 2013 v 16:59 | Reagovat

Moc děkuju za povídku, je úžásná. o.o :3

9 Jamie Montek Williams Jamie Montek Williams | 3. října 2013 v 17:57 | Reagovat

Ať se otisknou, ať se do sebe otisknou... Prosím.

10 Ann Clarkson Ann Clarkson | 6. října 2013 v 11:36 | Reagovat

To je úžasné. Vrátilo mě to do doby, když jsem na Twilight sáze ujížděla...Že uděláš pokračování prosíím?:):3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama