Gibsonová se omlouvá, ale nikdy vám s určitostí neřekne, kdy bude nová kapitola. Zavísí to na čase, postavení hvězd a planet, rychlosti větru a počtu pavouků v její skříni. Jestliže nechcete jít chytat pavouky, vytvářet za jejími okny vichřici, vraždit její profesory či sestřelovat hvězdy, zanechte komentář, povězte svůj názor. A ona se k tomu snadněji dokope. (A taky vás bude naprosto milovat.)

Kruvalská princezna - 13. kapitola

12. září 2013 v 18:31 | Elizabeth |  Kruvalská princezna
Ano, opravdu. Je to tady. Třináctá kapitola. A dlouhá, asi zatím nejdelší z celé povídky. Čeká vás také něco, na co jste se možná těšili - na odkrytí historie Isabelly, jak to s touto mladou dámou vlastně je. A již se pomalu ale jistě také blížíme k prvnímu úkolu celého turnaje, i když to je až takové malé navnadění na příště. :-) Dnes alespoň příjemné počtení a vzhledem k zítřejšímu datu a číslu kapitoly i to, aby se vám zítra nic nestalo a v klidu ten smolný den (pokud na to věříte) přežili. :)



Ten nádherný pocit, kdy jste šťastní. Kdy nemyslíte na nedůležité problémy, jen se vznášíte na imaginárním obláčku. Vše vám najednou přijde jasnější, barevnější, nevnímáte ani pochmurnou šeď podzimu. Právě tak se Isabel cítila i druhý den, v neděli po sobotní návštěvě Prasinek. Vše zmizelo, odletělo a ona se mohla bezstarostně unášet štěstím, tím zvláštním pocitem, který předešlého dne vystřídal úlevu.

Avšak nic netrvá věčně a ona to zjistila až moc brzy na to, aby si to dokázala pořádně užít. Nemohlo za to nic, co by čekala, žádná zpráva o turnaji, naštvaný otec ani jakákoliv nepravděpodobná zpráva, díky níž by se vše převrátilo naruby.

Stačil na to jediný pohled.

Seděla na snídani ve Velké síni. Ignorovala zmijozelské, jen si povídala se svými spolužáky a po dlouhé době vtipkovala. Byl krásný, slunečný den, obloha nad nimi modrá a bez mráčků, do prvního úkolu zbývalo ještě pár dní, starosti s Harrym zmizely. Aby se vzápětí objevily znovu a naprosto jinak.

Mark zrovna něco povídal, nějakou příhodu z prázdnin. Znala ji, stejně jako všichni, a tak na moment přestala vnímat a přejela pohledem po síni. Pár mrzimorských prváků, kteří se rozhodli uspořádat menší bitku s jídlem, několik havraspárských zuřivě diskutujících nad knihami, že je skoro slyšela, navzdory veškerému ruchu a faktu, že seděla na druhé straně síně. A potom… nebelvírský stůl… pohledem ho přejela rychle, jako kdyby se toho bála, bála se toho, že ji najednou zavalí smutek či spatří něco, co by vidět nechtěla. A i přesto, že jednalo o něco naprosté jiného, než by čekala, znejistila a všechny předchozí pocity vyprchaly.

Harry se na ni díval. Přímo na ni, nemohla o tom pochybovat. Upíral na ni své zelené oči a až po několika sekundách, které jí připadaly jako celá věčnost, se odvrátil.
Nechápala to a z nějakého nepopsatelného důvodu jí srdce splašeně bilo. Vše ustoupilo do pozadí, veškeré zvuky, že si ani nevšimla, že na ni Viktor mluví. S omluvou vyběhla ven, zmatená a nejistá.

Ani netušila, kam jde. Nohy ji někam nesly, a až když se ocitla v tmavé chodbě, opřená o chladnou zeď a nad hlavou jí viselo několik pavučin, si uvědomila, že šla do sklepení, tak nějak podvědomě, jako kdyby ji sem něco táhlo. Snad pocit bezpečí? V ten moment jí to bylo naprosto ukradené, prostě tu stála a snažila se přemýšlet, trochu zklidnit svůj roztěkaný mozek a začít se konečně soustředit. Merline, to ji tohle skutečně tak moc rozhodilo?

Ale ne, nemohla to být pravda. S faktem, že by se to mohl dozvědět, se smířila už předtím, ale i tak nemohla tvrdit, že na tu situaci byla připravena. A teď… nepředpokládala, že by to Hermiona Harrymu řekla až po druhém rozhovoru, ale co když? Z úvah ji najednou vyrušil hlas. Matně povědomý hlas.
"Ehm. Ahoj," ozvalo se kousek od ní. Otevřela oči a spatřila před sebou jeho. Harryho.
"Ahoj." Co tu u Merlina dělá? Proč za ní přišel? To mu Hermiona skutečně něco řekla? Asi ano, jak se tak zdá…
"Isabella, že ano?" Přikývla. Vypadal, jako kdyby nad něčím přemýšlel, jako kdyby se nedokázal odhodlat k tomu, aby cokoliv řekl, a tak jen stáli, naproti sobě, v tiché chodbě sklepení.
"Já… netuším, jak začít." Pohled klopil do země, viditelně nervózní. Tušila, co jí chce říci a tohle ji rozčilovalo. Nesnášela čekání.
"Tak začni od konce." Vykulil na ni oči.
"Co prosím?"
"Nezabývej se úvodem… jen to nějak řekni." Odvrátila tvář a jen čekala. Věřila, že ji poslechne, že to řekne a ona bude vysvětlovat. Jak je to vůbec možné. Jak se to stalo. Proč.
Zhluboka se nadechl. Byl Nebelvír, řekne to. Věděla to.
"Ty jsi moje sestra?" Pohlédla na něj, do jeho tváře. Do zelených očí, které měly stejnou barvu jako ty její. Přikývla.
"Nevlastní."
"Takže Snape je skutečně tvůj otec?" Další přikývnutí. Vypadal zmateně, ale co se dalo čekat. Když se dozvíte, že máte sestru, nevlastní sestru. A že její otec je někdo, kdo vás patrně nenávidí.
"Jak? Proč?" Věřila, že by zvládl pokračovat dál, třeba ji zahrnout i všemi možnými nadávkami, ale přerušila ho.
"Nemůžu ti povědět, jak se to stalo."
"Proč?"
"Protože ti to mohu ukázat." Nadechoval se k další otázce, ale ona pokračovala. "Ne tady, ale jestli chceš, pojď se mnou."


O něco později už postupovali sklepením. Neptal se, kam jdou, možná to udtušil, možná také ne a prostě jen čekal. Avšak když se objevili před kabinetem jejího otce, nevypadal překvapeně.
Zaklepala a po vyzvání vstoupila dovnitř, Harry za ní. Profesor lektvarů seděl za stolem a něco psal, a tak když zvedl hlavu, všiml si jich obou.
"Dobré ráno," pozdravila. "Mohla bych si půjčit na chvíli myslánku?" Chvíli se na ni jen díval, zamyšlen. Nedokázala odhadnout, co se mu asi honí hlavou, ale trpělivě čekala. Pak přikývl a beze slova se vrátil k rozdělané práci.
Isabella popadla za ruku Harryho a dovedla ho přes kabinet ke dveřím, kudy snad ještě žádný bradavický student neprošel. Jednalo se o soukromé prostory a oba se tak ocitli v menší knihovničce, odkud vedlo několik dalších dveří. Isabella ale tady zůstala a došla k jedné z mnoha skříní, odkud vytáhla podivnou nádobu. Byla z podivného materiálu připomínající se kámen, popsaná runami a s namodralou kapalinou uvnitř. Položila ji na nízký stolek.
"Co s tím chceš dělat?"
"Počkej minutku." Vytáhla svou hůlku, a tak jak to dělala již mnohokrát, přiložila si ji ke spánku. Zavřela oči a snažila se vybavit si všechny ty vzpomínky. Jednu po druhé, až hůlku odtáhla a zůstalo na ní viset tenké vlákno bílých nitek. Opatrně ho ponořila do kapaliny.
"Stačí ponořit hlavu," vysvětlila Harrymu a ukázala na myslánku. Zdráhavě přikývl, ale když si povšiml, že ona nejeví žádnou snahu jít jako první, zhluboka se nadechl, a pak do nádoby přeci jen hlavu strčil. Chvíli váhala. Neslíbila, že mu půjde také, ale… nedokázala to udělat, nechat ho v tom. Sklonila se a přešla do vzpomínek za ním.

Věděla, kam se dostane. Její nejstarší vzpomínka, kterou si držela. Pořád si ji dokázala vybavit do posledního detailu, i po těch letech. Ocitli se v malém pokojíku, vymalovaném veselou, oranžovou barvou a na podlaze tu byl hustý koberec. Právě na něm seděl tmavovlasý muž. Usmíval se, když mu v náručí spočívala holčička. Žádné miminko, už o něco větší dítě hrající si s plyšovým lvíčkem.
"To je-," zeptal se ji opatrně Harry, dívajíc se na scénu před sebou. Jako kdyby se bál, že by ho ti dva mohli slyšet.
"Tvůj otec," přikývla. "A já."
Právě v tom se holčička před nimi hlasitě zasmála. Pak se podívala na Jamese Pottera svýma zelenýma očkama a pronesla jedno jediné slovo, které se ale v jejím věku dalo považovat jako neuvěřitelný úspěch. "Táta."
Kouzelník se pousmál a opatrně si ji přisunul blíž k sobě. A pak, když jí odpověděl, přihlížející si nemohl nevšimnout jakéhosi smutku v jeho očích. "Já nejsem tvůj tatínek, broučku."

Brumbálova pracovna, kruhová místnost se všemi možnými i nemožnými věcmi. Ty ale v této vzpomínce důležité nebyly. Isabella tam seděla, zmatené malé dítko s očima načervenalýma od pláče, na vysoké židli a dívala se na kouzelníky před sebou. Ředitel Bradavic a kousek od něj mladý, černovlasý čaroděj.
"Takže… je mrtvá," řekl mladík zlomeným hlasem, který se mu zadrhával v krku. Brumbál smutně přikývl.
"Harry přežil," oznámil mu vzápětí a než mohl Severus Snape cokoliv namítnout, pokračoval, "a Isabella taky."
"Isabella?" zeptal se nechápavě, když mu pak pohled utkvěl na holčičce. "Vy… proč jste ji neposlal s ním k Dursleyům?"
"Protože je to i vaše dcera, Severusi."
"Já-," začal, ale pak se v jeho obličeji objevil jakýsi zlomený výraz, smutek z činů, které se kdysi udály.
"Co se stalo, to se stalo. Ona vám to již dávno odpustila. Věděla, že jste nemohl jinak. Chtěla, abyste se o ni postaral, pokud by se jí cokoliv stalo." Snape přikývl. A pak, trochu zdráhavě se vydal ke své dceři. Ta na něj upírala svá dětská očko. Poklekl k ní, obličej měl zhruba v její výšce. Viděl ji v ní, měla některé rysy své matky. Ale taky ty jeho.
Chvíli jen tak seděli, bez hnutí, když v tom se Isabella k němu pohnula a natáhla k němu svou drobnou ručku. A Snape se pousmál.

Od předešlých vzpomínek uběhlo několik let, jak ona i Harry poznali, když se objevili na nádvoří Bradavického hradu. Jedna z jejích novějších vzpomínek, jen rok a něco stará, z prázdnin, které výjimečně trávila zde na hradě.
Isabella, která stála před nimi, vypadala vyčerpaně. V ruce svírala hůlku.
"Zkus to znovu," řekl její otec, stojící kousek od ní. "Expecto patronum, šťastná vzpomínka," vysvětloval jí trpělivě. Dívka přikývla, zavřela oči, vybavujíc si nějakou šťastnou chvíli, sevřela pevně hůlku a pevným hlasem pronesla: "Expecto patronum!" V ten moment vyletěla z hůlky první jiskra. A brzy následovaly další, až dohromady vytvořily zvíře. Poník. Malý, zvědavý, roztomilý, ale i životu nebezpečný. Isabella uchváceně sledovala, jak okolo ní kluše. A jak se k němu přidala i drobná, elegantní laň jejího otce.
"To byla-?" zeptala se svého otce, když se obě zvířata vytratila. Přikývl.
"Tu měla i matka?"
"Proto ji mám i já." Jemný náznak úsměvu.
Harry tam ještě chvíli stál, pozoroval ty dva, a pohnul se až v momentě, kdy ho Isabella zatahala za rukáv mikiny. Zmateně se k ní otočil.
"Půjdeme." Chytla ho za ruku a tím zvláštním způsobem, který dělala vždy, když chtěla myslánků opustit, se se zavřenýma očima odrazila od země a nechala se vytáhnout ven…


Objevili se znovu v knihovně. Isabella jen trochu zavrávorala, ale Harry spadl přímo na zem. Pomohla mu na nohy.
"V pohodě?" zeptala se.
"Já… ano." Trochu se pousmál, ale i tak si všimla zmatku v jeho očích. "Už asi půjdu," pokračoval a ona přikývla.
"Kdyby sis chtěl promluvit… stačí přijít." Pokýval hlavou, a pak vyšel ven. Doprovázela ho pohledem přes teď již prázdný kabinet jejího otce až ke dveřím vedoucích do chladné chodby sklepení. Pak si povzdechla. Netušila, zda neudělala chybu, ale někdy v hloubi srdce věřila, že takto to bylo správné. Měl to vidět. Ona mu to říct nedokázala.

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Kačíí Kačíí | Web | 12. září 2013 v 20:00 | Reagovat

Konečně :D Tak to je nádherná kapitola :) :) :D

2 Judys Judys | 12. září 2013 v 21:32 | Reagovat

Opravdu úžasná kapitola. Moc se těším na další, snad na ni nebudeme čekat dlouho.

3 Domča Domča | E-mail | Web | 12. září 2013 v 22:35 | Reagovat

Krása. Těším se na další :-D

4 E.T. E.T. | 13. září 2013 v 17:14 | Reagovat

Ahoj, jsem moc ráda za kapitolku. Moc se ti povedla. Už se nemůžu dočkat dalšího dílu. ;)

5 Kristýna Kaderová Kristýna Kaderová | E-mail | Web | 13. září 2013 v 17:26 | Reagovat

Do affs tě beru. Všechno okomentuju co nejdřív, teď mám bohužel trochu na spěch. Takže nejpozději v neděli se tu stavím a na seznam affs tě přidám snad ještě dnes.
A omlouvám se, že to píšu sem, ale nevěděla jsem kam jinam. klidně ten komentář smázni až si ho přečteš.

6 Eliza Eliza | Web | 15. září 2013 v 17:52 | Reagovat

Oh...shit...
Promiň, ale na to se nedá nic jinýho říct, prostě...Surprise xD
Možná, že si už něco nepamatuju z předchozích kapitol, ale prostě epickýýýý xD

7 Jahudka Jahudka | E-mail | Web | 29. září 2013 v 14:22 | Reagovat

Super

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama