Gibsonová se omlouvá, ale nikdy vám s určitostí neřekne, kdy bude nová kapitola. Zavísí to na čase, postavení hvězd a planet, rychlosti větru a počtu pavouků v její skříni. Jestliže nechcete jít chytat pavouky, vytvářet za jejími okny vichřici, vraždit její profesory či sestřelovat hvězdy, zanechte komentář, povězte svůj názor. A ona se k tomu snadněji dokope. (A taky vás bude naprosto milovat.)

Střevíčky života - 1. kapitola

24. srpna 2013 v 17:28 | Elizabeth |  Střevíčky života
Trochu jsem se s tím prala, ale je to tady. První kapitola, na téma Skleněná panenka. Je trochu zvláštní, že sama moc netuším, co se bude dít dál, jen doufám v nějaké hezké a použitelné téma. :)



Pršelo. Voda dopadala na zem pravidelně, jako kdyby každá kapka měla předem stanový čas, kdy se setká se zemí. Přinášela sebou chlad, ale když se člověk podíval po ulici, měl dojem, jako kdyby na to většina lidí nemyslela. Oblečeni v kraťasech a tílkách byli, až na pár výjimek vlastnící deštníky, promoklí na kost.

Přesto tu byl někdo, komu déšť nevadil. Hnědovlasá dívka stála na jedné straně přechodu, s údivem pozorujícím dopravu. Oblečena jen v lehkých šatech, které se třpytily jako zlato, se stejně zbarvenými střevíčky vypadala jako naprostý kontrast ke svému okolí, našedlým budovám tyčícím se do výšky a k betonovému chodníku, který pokrývaly louže. Přesto se nezdálo, že by jí déšť vadil. Jako kdyby ji něco chránilo před dopadem vody na její holá ramena. I látka šatů vypadala nedotčená, stále nadýchaná a příjemná na dotek.

Přímo naproti ní, na druhé straně přechodu, stál chlapec. Na rozdíl od dívky cítil studenou vodu téměř všude. Ale nevadilo mu to, alespoň to nedával najevo. Jen stál, stále na tom samém místě, s hlavou skloněnou a pohledem upřeným k zemi. Ale ani kdyby ho podzvedl a zadíval se na druhou stranu silnici, tu zvláštní dívku by nespatřil. Nikdo ji neviděl, jako kdyby v těch místo nikdo nebyl. Ale ona tam stála, skutečná, třebaže pro okolí neviditelná.

Rozsvítila se zelená a dívka vykročila. Šla lehkým krokem, který připomínal tanec. Užívala si to. Každý další metr, který urazila, ji rozjasňoval čím dál tím víc, že přestala vnímat své okolí, a jen si vychutnávala něco, co pro ni bylo viditelně nové a dosud nepoznané.

A pak se přechod ocitl za ní a ona již byla na chodníku, stále tak zasněná a mimo realitu, že si ani nevšimla toho, že před ní někdo stojí. Ale ani druhá osoba na tom nebyla jinak. Chlapec, stále upírající pohled na tmavou zem a kapky na ní dopadající, si ničeho nevšímal. Pravda, dívku by ani vědět nemohl, ale alespoň by zjistil, že je již čas jít a že skutečně není dobré postávat na tomto místě.

Stačila jediná vteřina na to, aby se ti dva srazili. Oba zároveň jako by procitli ze snu a začali vnímat realitu. Že prší a oni tu jen tak stojí. Chlapec vzhlédl a spatřil dívku. Podivnou dívku, která ho ale uchvátila na první pohled, a tak jen na ni koukal, zatímco veškeré souvislé myšlenky odplouvaly kamsi pryč. Byla nádherná, že ani nedokázal uvěřit tomu, že je skutečná. Ale stála tak blízko, že se jí mohl dotknout, že slyšel její dech a viděl jí přímo do očí, hnědých a hlubších než jakýkoliv oceán. A přestože by se v nich tak rád topil, něco ho odrazovalo. Strach a zmatek v nich, když mu pohled oplácela. Sklonila pohled k zemi.

"J-já, omlouvám se," řekla ještě, a pak se otočila a téměř prchala pryč, že na to ani nestačil zareagovat. Běžela kamsi do dálky, přes hluboké kaluže, ale nezdálo se, že by jí to nějak vadilo. Stále vlastně netušil, co se stalo, když se jeho pohled stočil na jakýsi předmět ležící na zemi. Byl téměř průhledný, ale stačil malý odraz světla, aby si ho všiml. Poklekl a vzal ho do ruky. Byla to skleněná panenka.


Dívka běžela dál, zatímco hustě pršelo. Ale ona stále nic nevnímala. Jen strašlivou touhu zmizet, utéci. Až po několika minutách si uvědomila, že vlastně netuší, kde je. Ocitla se v neznámé uličce, kde se ji zmocňovala úzkost. Možná mohla být venku, ale oklopovaly ji budovy, které jí připadaly neuvěřitelně vysoké! Jako kdyby sahaly k samotnému nebi, třebaže moc dobře věděla, že to není pravda. A že rozhodně nemůže vylézt na jejich střechy, aby se dostala zpátky. Domů. Znělo to zvláštně, ale ano, pozemský svět jí nebyl domovem. Ten její byl vysoko nad ní, vznášející a putující. Krásný. Nekonečný. Ale teď byla tady, sama a vystrašená. Sejít dolů bylo součástí Pouti, její poslední a nejdůležitější část, která se tam nahoře možná zdála býti tou nejjednodušší, ale teď dobře věděla, že je to úplně naopak. Netušila, co musí udělat, třebaže jí v hlavě stále zněla slova archanděla. Ztratit to, co je ti drahé. Získat zpět a zaplatit tím, co je nejdražší. Nejdražší… co může být nejdražší? A co má ztrácet? Zase si nebyla jistá, potřebovala se na okamžik zastavit a opřít o stěnu jednoho z domů. Zatímco přemýšlela a snažila zklidnit svůj dech i myšlenky, její ruka sjela k jediné kapse jejích šatů, ukryté pod vrstvou průhledné látky.
V ten moment si uvědomila, že ztratila panenku.


O několik hodin později, kdy déšť ustal a mraky se vytratily, seděl chlapce ve svém pokoji. Užíval si ticha, přerušované jen jeho vlastním dechem. V ruce svíral panenku, kterou nalezl. Předtím si ji nevšiml a něco mu říkalo, že by to snad mohlo něco mít společného s tou záhadnou dívkou. Moc se v panenkách nevyznal, ale tahle byla jiná než ty, které měla jeho mladší sestra. Jednoduchá, nezdobená a bez detailů, z hladkého skla. Co ale bylo nejzvláštnější, měla křídla. Jako kdyby to byla víla. Nebo anděl. Nedokázal se mezi tím rozhodnout.
Na mysl mu znovu přišla ta dívka. Ale ne, to je nemožné… vždyť víly ani andělé neexistují. Prostě to byla jen krásná dívka, nic víc. Ale co když… ne, to ne. Rychle zaplašil tu myšlenku a znovu se ponořil do ticha. Krásného ticha, kdy mohl odpočívat a nezabývat se svými myšlenkami, které létaly všude možně.


Dveře se rozletěly dokořán a ta sladká chvíle skončila během zlomku vteřiny. Do pokoje vběhla malá holčička, roztomilá, třebaže ve věku, kdy jí to k ničemu stejně nepomohlo. Otravný, mladší sourozenec, na tom nic vzhledem nezměnil.
"Williame!" vrhla se k němu a on věděl, že o zábavu má na pár dalších hodin postaráno. A tak tu dívku vypustil z hlavy, alespoň na chvíli.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Milča Milča | Web | 25. srpna 2013 v 14:07 | Reagovat

Těším se na další!! :-)
P.s. Také doufám v dobré téma :-D

2 povidkyfans povidkyfans | Web | 26. srpna 2013 v 14:46 | Reagovat

páni! úžasne napísané :) Dúfam, že bude aj pokračovanie :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama