Gibsonová se omlouvá, ale nikdy vám s určitostí neřekne, kdy bude nová kapitola. Zavísí to na čase, postavení hvězd a planet, rychlosti větru a počtu pavouků v její skříni. Jestliže nechcete jít chytat pavouky, vytvářet za jejími okny vichřici, vraždit její profesory či sestřelovat hvězdy, zanechte komentář, povězte svůj názor. A ona se k tomu snadněji dokope. (A taky vás bude naprosto milovat.)

Kiss me, please

28. srpna 2013 v 20:15 | Elizabeth |  Harry Potter
Ano, měla bych psát princeznu... ona se píše, začátek už mám, ale jak je známo, potřebuji víc nápadů, víc příběhů... a tak je tu tato krátká jednorázovka. Krátká, navíc 15+ femmslash, tak pokud toto někdo nerad, ať raději nečte. :)

Obrázek by Nits


Chodba byla tichá a liduprázdná, ale ani to nepomáhalo. Dříve se jí zdálo, že samota její utrpení zmenšuje, ale teď měla pocit, že se děje naprostý opak. Jako kdyby to ještě umocňovala. Umocňovala ten šílený pocit, to vědomí, že on má jinou. Že se s ní drží za rukou. Že ji líbá. Že… ne, na to nechtěla myslet, to určitě ne. To by neudělal. Třebaže jí se o tom zdá každou noc… Jedině sny ji dokázaly vysvobodit, unést do světa, kdy byla jeho a on byl její. Zpočátku, před lety, to byly nevinné sny o pusách na tvář a úsměvech. Teď vypadaly naprosto jinak a ona se každé ráno probouzela roztoužená a s vlhkým klínem, i když tu nebyl nikdo, kdo by jí dokázal pomoci.

Procházela sem a tam, kudy ji napadlo. Po odlehlých chodbách, kde nikdo nechodil a neptal se, co tu dělá. Sama. Nemohla tu potkat ani jeho a nemusela nasazovat svůj úsměv. Kamarádský úsměv vyjadřující mu podporu, když teď musí čelit Ministerstvu i tomu, jehož jméno se neříká. Ale jí to nestačilo. Jak moc ráda by ho objala, přitiskla se k němu. Jak ráda by ho políbila a zadívala se do jeho zelených očí. Ale nemohla to udělat, ne teď, kdy se zdál šťastný. Šťastný s Cho Chang.

"Ginny?" zvedla hlavu od podlahy, na kterou již dlouhou dobu upírala svůj pohled a nevnímala okolí. Teď zjistila, že před ní stojí Lenka. Jako vždy s úsměvem a v uniformě, kterou ale zvládla nosit naprosto bláznivě, podobně jako všechno své oblečení.
"Ach, ahoj Lenko," pousmála se na svou kamarádku. Sice nevěřila, že by tato havraspárská studentka dokázala pochopit její trable, ale nikdy to nebylo potřeba. Dokázala jí zvednout náladu i bez toho.
"Vypadáš, jako kdybys měla v hlavě muchlorohého chropotala." Lenka natočila hlavu na stranu a upřeně se na ni zadívala, jako kdyby něco hledala. Třeba známky života podivného živočicha.
"Skutečně?" I přes všechny starosti se Ginny musela usmát. Za ty roky o kouzelnických zvířatech od Lenky slyšela mnoho a stále ji to nepřestávalo bavit. Ne že by jí to přišlo směšné, či dětinské jako ostatním, ale měla to ráda. Také by něco takové chtěl mít. Svůj vlastní únik z reality.
"Netrápí tě něco?" zeptala se Lenka a k rusovlásce ten hlas dolehl jakoby z dálky. A teď se vrátila zpět. Ani nepostřehla moment, kdy znovu spadla do snění.
"Ne, všechno je v pohodě." Nechápala, proč lže, prostě to z ní vypadlo. Lenka by to nepochopila. Nepochopila to, jak moc je těžké se stále usmívat, vídat Harryho a žít s ním, že má jinou. Tak dlouho se ty city snažila potlačit a teď, když bylo pozdě, vrátily se ještě s větší silou.
"Trápí tě Harry, že?" Ginny se na svou kamarádku překvapivě zahleděla. Netušila, jak to může vědět, ale když otevřela ústa, aby něco řekla, Lenka ji zastavila.
"Ne, mlč." Pak ji vzala za ruku a vedla ji chodbou až ke dveřím nepoužívané učebny. Otevřela je, a pak Ginny téměř dostrkala dovnitř, jen aby za nimi kouzlem zamkla.
"Lenko, co to děláš?" Ne že by měla strach, ale znervózňovalo ji to. Celá tato situace byla zvláštní. Cosi viselo ve vzduchu, ale nedokázala rozpoznat, co to je. Strach? Nejistota? Lenka jí neodpověděla, jen k ní přistoupila. Dívala se na ni, do jejích očí, po tváři, jako kdyby se snažila něco najít. Pak ji vzala za ruce, opatrně a takovým stylem, kterým v nebelvírce vyvolala další otázky a nervozitu.

Pak ji políbila. Ginny vytřeštila oči, chtěla se odtáhnout, ale nešlo to. Lenka ji pevně sevřela v náručí, jako kdyby to byl její nejdražší poklad a ona o něj nechtěla přijít. Něžně přitom ochutnávala její rty, jemně a milenecky, jako by se jednalo o nějaké sladké ovoce. Po chvíli se odtrhla. Nic neříkala, jen ji stále držela a dívala se jí do očí. A Ginny neměla sílu cokoliv povědět. Byla šíleně zmatená a všechny souvislé myšlenky si vzaly dovolenou.

"Lepší?" Netušila proč, ale přikývla. Všechny starosti zmizely, vypařily se. Nahradil je zmatek a dosud nepoznaný pocit, který se jí ale líbil. Ginny ji znovu políbila. Tentokrát dravěji a rusovláska jí to začala oplácet. Jako kdyby ji někdo vyslyšel a skutečně jí stvořil její vlastní únik z reality.

Ani si neuvědomila, že ji Lenka položila na lavici. Prostě tam ležela, v polorozepnuté košili s vyhrnutou sukní a rtech druhé dívky na svých. Její spolužačka se jí plně věnovala, stále oblečená v kompletní uniformě. Její ruce šmátraly po místech, kde nikdo jiný ještě nebyl, a přiváděly rusovlásku k šílenství. K úžasnému šílenství. Nezdržovala se svlékáním. Košili stále drželo několik knoflíčků, ale ne tak pevně, aby se dívka nedostala k jejím drobným prsům. S podkolenkami a botami se ani neobtěžovala, kalhotky ji jen stáhla níže. I tak jí to ale stačilo k tomu, aby Ginny políbila na naprosto jiném místě než předtím. Na sladkém zakázaném místě. Rusovláska zavřela oči a jen vzdychala a nechala se unášet kamsi do dálky. Vzrušení jí zatemněvalo mozek a vše se někam vytrácelo. Kamsi do dáli a ona jen vnímala Lenčiny doteky a její jazyk ve svém lůně. Netrvalo to dlouho a ona se s výkřikem prohnula v zádech. Zatmělo se jí před očima, a když je znovu otevřela, přímo před sebou měla Lenčin obličej. Usmívala se. A Ginny také, když si k sobě přitáhla svou drobnou spolužačku.

"Proč?" Prosté slovo po tom všem. Po těch několika okamžicích. Ale stačilo, aby vystihlo vše, co bylo teď potřeba vědět. To ostatní bylo nepodstatné, odsunuté pro jiné chvíle.
Úsměv. Propletené prsty a zklidňující se dech.
"Tvé oči o to prosily."
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Jamie Montek Williams Jamie Montek Williams | 28. srpna 2013 v 21:22 | Reagovat

Pusa do tvaru O. Kdybych byla kluk, mohla bych říct, že se mi postavil.

2 ♥♥Veronika♥♥ ♥♥Veronika♥♥ | Web | 26. září 2013 v 13:10 | Reagovat

wooooooow! wooooooow! wooooow! poklona ti, zírala jsem úplně stejně jako Jamie nademnou, skvělá povídka! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama