Gibsonová se omlouvá, ale nikdy vám s určitostí neřekne, kdy bude nová kapitola. Zavísí to na čase, postavení hvězd a planet, rychlosti větru a počtu pavouků v její skříni. Jestliže nechcete jít chytat pavouky, vytvářet za jejími okny vichřici, vraždit její profesory či sestřelovat hvězdy, zanechte komentář, povězte svůj názor. A ona se k tomu snadněji dokope. (A taky vás bude naprosto milovat.)

Byli jsme děti - 9. díl

7. srpna 2013 v 14:49 | Elizabeth |  Byli jsme děti
Konec, který je věnován všem. Všem, kteří četli a prolévali slzy. Zasloužíte si to. Bylo to smutné, kruté a já nevím, co ještě. A vím, že zklamu hodně lidí, že jím tím koncem ublížím, ale… tahle povídka to měla dané od první řádky, od prvního slova. A já prostě nejsem člověk, co by to dokázal změnit.



1943, Východní fronta

Stávají se z nás blázni a nedokážeme tomu zabránit. Jen rozstřílená země okolo nás. Zvuk zbraní a letadla nad hlavou. Jsem tu neuvěřitelně dlouho. Marná snaha počítat dny, týdny a měsíce. Čas plyne tak nějak okolo vás. Nevnímám ho. Nemá to smysl.

Dřív jsem nechtěl do armády, nechtěl jsem zabíjet a nechtěl držet v rukou zbraň. Ale zůstat na jednom místě, v místě, kde se to hemží zprávami o mrtvých Židech… nešlo to. Stačila k tomu jedna žádost. Žádost o přeložení na východní frontu.

Ale stejně nejsem mrtvý. Měl bych být. Kolik lidí prošlo okolo mě a kolik jich skončilo jen tak bezvládně ležet na zmrzlé ruské půdě. Stalinovy varhany tu hrají šílenou píseň. Tanky drtí vše pod sebou. A my jen pochodujeme, střílíme, zabíjíme a umíráme.

Ale ta stará dáma v černém plášti se mi nikdy nezjevila. Jako kdyby mě obcházela a čekala, kdy mě má vzít. Na vhodnější chvíli. Na chvíli, kdy budu víc trpět a kdy konečně zaplatím za své chyby. Vždyť udělal jsem jich tolik a nic to už nezachrání.

Blázním. Směju se. Sníh mi lpí na vlasech a uniformě, která je tak šíleně slabá. Třesu se zimou. A stejně neumírám. Proč umírají lidé, kteří si to nezaslouží? Ti, kteří jít nechtěli, mají doma rodiny, manželky a milenky? A proč přežíváme my, co jsme jen moc slabí na to, přiložit si zbraň ke spánku a zmáčknout spoušť?

Nikdo mi to nikdy nevysvětlil.

Ani po válce, když jsme se vrátili zpět. Prohráli jsme. Ale mně to bylo jedno. Města byla rozbořená, lidé mrtví… i můj otec, třebaže jsem z toho neměl takovou radost, jako bych měl kdysi.

Trvalo to dlouho, než jsem se odhodlal tam jít. Než jsem vkročil do té ulice, stanul před tím domem. A spatřil to, co jsem čekal.

Prázdný dům. Bez života a stále stejnou rozbitou výlohu. V prvním patře se ve větru pohupovala roztržená záclona.
Věděl jsem to. A stejně jsem brečel jako malý kluk, když jsem si to uvědomil.

Louis je mrtvý.


2013, Hannover

Mladý chlapec procházel světlými chodbami pečovatelského domu. Párkrát zatočil, a pak vyšel na terasu. Byla téměř prázdná. Až na vozík u zábradlí, ve kterém někdo seděl a pozoroval přitom slunce, které zacházelo za les v dálce. Třebaže na západě byla obloha zbarvena do oranžova, na opačné straně se temně rýsovaly bouřkové mraky.

Chlapec popošel dopředu a opatrně se přiblížil k vozíku.
"Dobrý den. Paní Baumová říkala, abych vás zavezl dovnitř." Pán se nejprve zmateně rozhlédl, pak ho spatřil. Přikývl.
"Když to říkala. Jak se jmenuješ, chlapče?" zeptal se ho, zatímco jeli z terasy do domu.
"Louis, pane." Starý pán zavřel oči a pevně sevřel opěrky vozíku. Jako kdyby se mu vybavily všechny vzpomínky, tak staré a přitom jasné.
"To je hezké jméno." Hlas se mu chvěl, když projížděli do malého pokojíku a chlapec mu pomáhal na postel.
"Já vím. Rodiče mi ho dali po mém pradědečkovi. Vždycky říkali, že prababička Glorie mu ani nestačila říct o tom, že čeká jejich syna, Harryho. Zatkli ho a on pak zemřel v koncentračním táboře."

Starý pán se roztřásl. Ne, to ne. Ale když se pak na něj znovu podíval, spatřil to sám. Možná měl úplně jiné vlasy a byl o něco vyšší, ale ty oči. Naprosto stejné oči, které se na něj tolikrát usmívaly. Chlapec se ho marně ptal, co je mu. Proč se třese, proč se na něj dívá a proč mu tak pevně svírá ruku, jako kdyby ho už v životě nechtěl pustit.

Až konečně přišla ošetřovatelka a opatrně mu ruku sundala. Jako kdyby se stařík probudil. Probudil ze snu. Očima plných slz se zadíval na chlapce a třesoucím se hlasem promluvil. "Podobáš se mu."
Pak zavřel oči. Slyšel, jak ošetřovatelka odvádí chlapce a zaklaply za nimi dveře.

Nastalo ticho. Ničím nepřerušované. Slunce venku zapadalo a od východu se blížila bouřka, aby déšť skropil zemi. Tichý večer. Starý pán se pro sebe usmál. A pak vydechl naposledy.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Eliza Eliza | Web | 7. srpna 2013 v 15:19 | Reagovat

Celou povídku jsem balíčkem kapesníků k ruce přečetla až k této kapitole a konečně to jdu celé okomentovat.
Musím přiznat, že mě ze začátku odradily od čtení 1D. Já na to nějak moc nejsem a nemám moc ráda, když se do povídek dávají celebrity jako hlavní postavy, ale přeci jen, díky tvým komentářům u mě na blogu a jiným pozitivním ohlasům u této povídky jsem se do toho teda pustila. Přeci jen, zkusit se má všechno.
Vzala sis složité a náročné téma na zpracování, což se ovšem na výsledku téměř neodrazilo. Myslím, že sis musela určitě něco nastudovat ohledně té doby, nebo se o ni minimálně zajímáš, protože historické reálie nikde nebyli do očí jako nepravdivé. Za to klobouk dolů.
Myslím, že si nikdo nedovede doopravdy představit, co museli prožívat ti, co to zažili ve skutečnosti a o to je to horší. Že povídka, až fikce, může kopírovat skutečné osudy skutečných lidí. Dobře se mi to četlo, i když, dobře asi není ten správný výraz. Četlo se to špatně dobrou, čtivou formou.
Ztráta přátel, válka, ulice, kde jsme chodily, ty ulice už nejsou...
Nádherná povídka a skutečná, až z toho chvílemi mrazí.
Dobrá práce.

2 Eliza Eliza | Web | 7. srpna 2013 v 15:21 | Reagovat

[1]: Když si po sobě čtu ten komentář, mám tam šílené gramatické chyby, za to se omlouvám, ale psala jsem v návalu vášně xD
* odradili, nebily, ač

3 E. E. | Web | 7. srpna 2013 v 19:21 | Reagovat

Smutný konec, ale čekala jsem to...
2. světová válka nebyla válka válkou... Zemřelo příliš mnoho nevinných a to, co Hitler a jeho stoupenci páchali na Židech je zcela neodpustitelné...
Jednou jsme na internetu četla článek, o Hitlerovi. Jak to doopravdy bylo. Musím přiznat, že on to ze začátku nemyslel zle. Chtěl prosperující stát. A všechno to svinstvo, které spáchal bylo až po té chvíli, kdy úplně zmagořel. Chtěl vládu nad celý světem a jeho stoupenci, jako Heydrich, Himmler... Mu v tom pomáhali a všechno radili...
Samozřejmě, fakt, že to ze začátku myslel dobře, nikdo nebere na vědomí... On má na svém svědomí miliony mrtvých lidí...

K tvému komentáři: Já vím, že letectvo nebylo tolik rozšířené, ale bylo. Bojovalo a myslím, že i v 1. světové válce bylo důležité. Do francouzských letek vstupovali Francouzi, Američani a Angličani...
Má povídka je z větší části vymyšlená, takže nemá žádné historické podklady :)

4 Milča Milča | Web | 8. srpna 2013 v 6:17 | Reagovat

Smutné.. :(
Ale ten námět byl, je a bude dobrý :D

5 eazi eazi | Web | 8. srpna 2013 v 17:08 | Reagovat

Časem si ji asi přečtu, ale upřímně teď nemám čas na předchozích 8 dílů, tak se mi ani nechce číst konec. :(
Tak snad nevadí. Kousek jsem přečetla už minule a píšeš suprově. :) Těším se na nové články.

6 K K | Web | 18. srpna 2013 v 23:15 | Reagovat

Překrásná povídka a opravdu mě celá zaujala. Konec byl očekávaný a přesto tak smutný. Ne vždy je život o štěstí a radosti.

7 es ef es ef | Web | 19. srpna 2013 v 23:55 | Reagovat

Píšeš parádně.

8 Azrea Azrea | Web | 30. října 2013 v 14:28 | Reagovat

Oh, sakra... To bylo dokonalé. Rozbrečela jsi mě. Zatraceně ten konec... Přestože jsem to tušila mě dostal.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama