Gibsonová se omlouvá, ale nikdy vám s určitostí neřekne, kdy bude nová kapitola. Zavísí to na čase, postavení hvězd a planet, rychlosti větru a počtu pavouků v její skříni. Jestliže nechcete jít chytat pavouky, vytvářet za jejími okny vichřici, vraždit její profesory či sestřelovat hvězdy, zanechte komentář, povězte svůj názor. A ona se k tomu snadněji dokope. (A taky vás bude naprosto milovat.)

Byli jsme děti - 8. díl

7. srpna 2013 v 12:33 | Elizabeth |  Byli jsme děti
Má slova jsou zbytečná, netuším, co bych k tomu napsala... snad jen málo slz.



Listopad 1938, Berlín

Dva roky. Dva roky, kdy se schylovalo k bouřce. Kdy se nám mraky roztahovaly nad hlavou, až zastiňovaly celou Evropu. A ta to cítila. Stejně jako my všichni. Jenže většina z toho měla radost. Já ne. Nechtěl jsem vědět, co se stane, co bude dál.

Na konci září byla podepsána Mnichovská dohoda. Za příslib, že nebude válka. Nevěřil jsem tomu. Jak bych mohl. Že by se někdo spokojil jen s takovým územím, které oproti všem ostatním bylo neuvěřitelně malé? Ne, to ne, třebaže státy se s tím spokojily. Tak naivní, že stále nezjistily, co jsme vlastně zač…

Je těžké být s někým, když víte, že kdykoliv může přijít konec. Definitivní. Že se někam dostane, beze stopy a beze slova. Bez jediné zmínky. Stane se číslem v zápisech. Že ho už v životě nespatříte, nebudete tušit, co se s ním stalo. Lidé mizeli, třebaže méně než později. Ale bylo to tak. A děsilo mě to.

Užíval jsem si každou s ním, jako kdyby to bylo to poslední na světě. Proklínal jsem ho za to, že už dávno neodjel. Ale on zůstal. Byl tam, když nastal listopad. Sychravý a nepříznivý. Kdy opadalo listí ze stromů a svět se nořil do šedi.

Devátý listopad. Normální den, skoro výjimečný, když jsem za ním zašel. Do toho malého pokojíku s oknem, kudy se dalo kouknout ven na ulici. Stáhl si mě do náruče. Venku už byla tma a on nerozsvítil. Stáhl si mě do náruče a naše rty se spojily. Jak dlouho jsme se líbaly? V ničím nerušené tichosti? Netuším. Ale připadalo mi to neuvěřitelně krátké, i když
mezitím mohlo uběhnout i desítky minut. Ty nejkrásnější chvíle vždy bývají nejkratší.

Pak se ozval ten zvuk. Zvuk tříštícího se skla. Pokřiky z venku.

Odtrhli jsme se od sebe, i když jsme nechtěli. Louis vykoukl z okna. Když se podíval zpátky na mě, ve tváři se mu zračilo zděšení.

Ptal jsem se ho, co se děje. Ale on neodpovídal. Tlačil mě ke dveřím. A pak z domu. Po schodech a celou tou dlouhou chodbou. Za zvuku tříštícího se skla.

Ptal jsem se, ale marně. A pak jsem byl ve dveřích, jeho rty na těch mých. Po tváři mu stékaly slzy. "Běž," řekl mi. A já šel, když mě odstrčil. A on stál ve dveřích, s mokrými tvářemi a šíleně smutným pohledem.

Šel jsem, ani netuším proč. Měl jsem tam s ním zůstat. Měl. Ale neudělal jsem to. Běžel jsem nocí zpátky domů. Otec nebyl doma, a tak jsem jen doběhl do pokoje a svěřil dece své slzy. Zatímco se venku stále tříštilo sklo. Nebo to bylo jen v mé hlavě?


Netušil jsem, co se to vlastně stalo, když jsem vstal. Ale otec mi to s potěšením oznámil. Konečně prý zatočili s těmi Židy, že ještě uvidí, když zabíjí slušné Němce. Když začal mluvit o tom, že byli i mrtví, sevřelo se mi srdce. Co když… nedovolil jsem si na to ani pomyslet. Ale i tak jsem v nejbližší možné chvíli vyběhl z domu. Bylo mi jedno, zda mě někdo uvidí, či ne. Ale potřeboval jsem zprávu. Ujištění, že je naživu a v pořádku.

Po ulici se válelo sklo. Spoustu skla. Z oken, výlohy obchodu. A okolo postávali lidé a cosi si pro sebe šeptali. Chtěl jsem vědět, co se stalo. A pak jsem ji spatřil. Glorie. Postávala stranou od ostatních. Srdce mi hlasitě bušilo, když jsem k ní došel. Ani jsem se nemusel ptát. Řekla mi to sama.

"Zatkli je. Louise a jeho otce." Oči měla oteklé od pláče a já věděl, že je to pravda. I když jsem šíleně moc doufal, že ne. Poděkoval jsem jí, a pak se vrátil domů. Pomalým krokem, těmi šedými ulicemi bez barvy.

Jako kdyby mi někdo vytrhl srdce a já měl v hrudi místo něj hlubokou díru. Nechtěl jsem tomu věřit. Nechtěl. Nemohla to být pravda. Proč to nebyl sen? Ze kterého se probudím a budu ho moci sevřít v náručí. Bude v bezpečí.

Nic z toho se nestalo a bylo to ještě horší. Odsoudili ho. Stejně jako mnoho dalších. Do Sachsenhausenu.

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 E. E. | Web | 7. srpna 2013 v 19:06 | Reagovat

Bože, to je fakt šíleně smutné...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama