Gibsonová se omlouvá, ale nikdy vám s určitostí neřekne, kdy bude nová kapitola. Zavísí to na čase, postavení hvězd a planet, rychlosti větru a počtu pavouků v její skříni. Jestliže nechcete jít chytat pavouky, vytvářet za jejími okny vichřici, vraždit její profesory či sestřelovat hvězdy, zanechte komentář, povězte svůj názor. A ona se k tomu snadněji dokope. (A taky vás bude naprosto milovat.)

Byli jsme děti - 6. díl

5. srpna 2013 v 17:36 | Elizabeth |  Byli jsme děti
Nejprve bych chtěla říci jednu věc - Kruvalská princezna si teď dá malou pauzu. Skutečně jen malou, abych si lépe urovnala myšlenky a věděla, kudy přesně pokračovat. Je pravda, že kvůli tomu, že odjíždím v sobotu pryč a vrátím se až osmnáctého to bude trochu delší na čekaní na další kapitolu, ale věřím, že se to dá přežít.

Jedním z důvodů je i to, že už chci děti dopsat. Ostatně, na rozdíl od princezny to bylo plánováno jako krátká povídka. A když se tak dívám dopředu, moc dlouho to už trvat nebude. A teď tu pro vás mám šestý díl. Příjemné počtení je asi marné přát, spíše to, abyste potřebovali málo kapesníčků. Ano, tahle povídka je zatraceně smutná.



1935, Berlín

Dospělost. Hodně lidí po ní touží, jako kdyby to bylo něco neuvěřitelného a zázračného. Jako kdyby vám to do rukou předalo veškerou moc nad vaším životem, a už jste se nemuseli řídit něčím či někým jiným. Není to tak. Je to jen marný pocit svobody, protože stále tu bude někdo, kdo bude tahat za provázky. Vždy, ať je vám kolik chcete.

Skutečně už mi bylo osmnáct? Stále jsem si připadal jako malé dítě. Malé dítě marně toužící po svobodě i po hračce, kterou mu dospělí nechtějí dopřát. Po Louisovi. Ty dva roky byly strašné a stejně to neskončilo. Zhoršilo se to ještě před rokem, kdy Hindenburg zemřel a začal vládnout Führer. Měly být volby. Ale žádné nebyly. Většině to nevadilo. A ten, kdo protestoval, byl rychle umlčen.

Děly se zvláštní věci. Když na konci června roku třicet čtyři jste najednou museli svou masku změnit, přidat na ni další vrstvu, protože to, kvůli čemu bylo potřeba se přetvařovat, najednou zmizelo a ocitlo se někde úplně jinde. SA… stačila jedna noc a vše bylo jinak.

Hodně z věcí, které se staly, mě ani tak nezasáhly. Když vznikl wehrmacht, dalo se to čekat. Dříve nebo později by došlo k porušení toho, co nám kdysi bylo nařízeno. Bylo tolik věcí, nad kterými se nikdo nemusel pozastavovat, prostě jen byly. Pro dobro říše, pro dobro národa.

V tom roce jsem jako dospělý končil školu. Přemýšlel jsem, co budu dělat dál. Napadalo mě tolik věcí, které bych mohl dělat po zbytek svého života. S Louisem. Někde daleko. Jak krásné by bylo žít někde úplně jinde. Ale nešlo to. On nechtěl odejít a já ho marně přemlouval. A pak najednou už bylo příliš pozdě. Otec mi našel práci. I když já oni ani nestál.

Prinz-Albrecht-Straße. Číslo osm. Hrozivá a obrovská budova, která se tyčila nad svým okolím. I když jsem zpočátku doufal, ať to není pravda, bylo to jako vždy marné. Stal jsem se poslíčkem Gestapa. Netuším, jak se to mému otci podařilo, ani si nejsem jist, zda to vědět chci. Kupodivu to dotáhl vysoko, a když máte ty správné přátele… tak jde vše.

Je pravda, že moc možností bych ani jinak neměl. Dotáhnout to na univerzitu by s mými výsledky nešlo a to ostatní… Kdybych nenosil svou masku a cítil to vše doopravdy, asi bych za to byl vděčný. Takto ne. Možná by se to i stalo, tehdy. Kdybych nepotkal Louise, svého anděla. Možná bych proti tomu nic neměl a choval se jako všichni ostatní. Ale takhle ne. Přetvařoval jsem se stále. Celý den, kdy jsem pobíhal s papíry z jedné části budovy do druhé. Bylo to docela jednoduché. Stačilo dodržovat pár pravidel, které si člověk rychle zapamatoval. Zdravit předepsaným způsobem, nezdržovat a hlavně mlčet. Během toho všeho pobíhání člověk zaslechl i pár zajímavých věcí, ale běda mu, když to prozradil. Na to doplatil můj předchůdce, ani si nechci představovat, co vše se s ním stalo. Naučil jsem se být hluchý ke všemu, co nebylo vyřčeno mým směrem.

Za tu dobu, co jsem tam byl, jsem poznal mnoho různých lidí. Každý z nich byl jiný. Neuvěřitelní sadisté i ti, kteří zavírali oči před čímkoliv, co se v té budově mohlo dít. Ale stejně jsem si mezi nimi připadal zvláštní. Možná to bylo tím, že jsem skrýval tajemství. Nechtěl jsem si ani představit, co vše by se mohlo stát, kdyby se to někdo dozvěděl. Byl jsem opatrný, strašně opatrný. A stejně jsem čekal na den, kdy mě někdo obviní ze všech možných zločinů. Kvůli jediné věci.

Kvůli tomu, že jsem ho miloval. Nikdy jsem to s nikým necítil jako s ním. Ten nádherný pocit, to porozumění. Byla to sladká láska. A zakázaná. Ale nedokázal jsem se toho vzdát. A on mě neodháněl. Vždy mě u sebe přijal. Nikdy mi neřekl, ať odejdu. Sladké porozumění kdy nebylo třeba slov. A přesto - on měl i Glorii. Nevím, zda spolu chodili, ale i tak jsem je občas spatřil, jak jdou vedle sebe na ulici. Ale neptal jsem se. Ani jedinkrát. Byla to jeho věc a já nevím, já ji svým způsobem respektoval. Marně bych doufal, že bych ho mohl mít jen pro sebe.

A pak nastalo září. Sychravé a plné barevných listů a dětí pospíchajících do škol. Kruté září, kdy vešly v platnost Norimberské zákony.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ayre Ayre | E-mail | Web | 5. srpna 2013 v 18:50 | Reagovat

Další skvělý díl, tohle mě začíná víc a víc bavit! :-)

2 K K | Web | 5. srpna 2013 v 21:02 | Reagovat

Chudák Harry, je mi ho líto. Jsem zvědavá co se bude dít dál!

3 Milča Milča | Web | 6. srpna 2013 v 8:37 | Reagovat

Mě je to též líto :(
Těším se na pokračování :D

4 E. E. | Web | 6. srpna 2013 v 23:48 | Reagovat

Strašně smutné :(
Norimberské zákony :p Velmi špatná chvíle v dějinách :p

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama