Gibsonová se omlouvá, ale nikdy vám s určitostí neřekne, kdy bude nová kapitola. Zavísí to na čase, postavení hvězd a planet, rychlosti větru a počtu pavouků v její skříni. Jestliže nechcete jít chytat pavouky, vytvářet za jejími okny vichřici, vraždit její profesory či sestřelovat hvězdy, zanechte komentář, povězte svůj názor. A ona se k tomu snadněji dokope. (A taky vás bude naprosto milovat.)

Byli jsme děti - 5. díl

4. srpna 2013 v 19:50 | Elizabeth |  Byli jsme děti
A je to tu zase. Další dávka smutku.



1933, Berlín

Někdy nastanou chvíle, kdy lidí odhazují masky. Kdy mohou dělat to, před čím dříve utíkali, co nemohli dělat, ať k tomu měli různé důvody. Hodně lidí to tehdy udělalo. U mě nastal opak. Najednou jsem masku nosil čím dál tím víc a odkládal ji jen v několika mála chvílích, které mi připadaly neuvěřitelné krátké.

Měnilo se vše a nám se krátil čas. Zůstalo jen pár hodin týdně. Vždy se ale našlo místo, kde nás nikdo neviděl a neslyšel a já mohl odložit svou masku. Stejně jako své i jeho oblečení. Na chvíli jsem tehdy zapomínal, ale stejně se to vracelo. Zlý sen, který se stane vaším životem. Noční můra a kruté hrátky osudu. Jako kdyby někdo tahal za provázky a přitom ještě házel klacky pod nohy, ať se tím vším nějak proklopýtáte.

Čas se nám krátil a my byli vděčni za každou další chvíli. Postupem času jsem za ním nemohl chodit tak často, jak bych chtěl. Ten pocit, že mě někdo sleduje na každém kroků, nebyl jen pocit. A když se pak dozvíte, že na vás vlastní otec nasadil gestapo jen několik týdnů poté, co vůbec vzniklo.

Dozvěděl jsem se to vlastně úplně normálně. Jako kdyby to byla ta nejpřirozenější věc na světě. V neděli odpoledne jsem se vracel z dalšího víkendu v táboře. Unavený s celým bolavým tělem od další napodobeniny vojenského výcviku jsem nechtěl přijít za Louisem a na sex jsem vůbec neměl náladu. A tak jsem šel přímo domů, nejkratší cestou přes park. Nevnímal jsem své okolí jako jindy, možná bych si tehdy všiml muže v plášti a s kloboukem, který kličkoval mezi stromy. To jsem zjistil až na konci své cesty, když jsem konečně došel k našemu domu. Pozdravil a řekl mi, že jde za mým otcem, což nebylo nic neobvyklého, a tak jsem ho pustil dál, zatímco jsem se sám šel převléknout.

Chvíli jsem odpočíval, když jsem uslyšel zvýšené hlasy z kuchyně. Rodiče. Neznámý muž byl už pryč, ale oni se o něčem dohadovali. Vstoupil jsem dovnitř, ale i když si mě všimli, v klidu pokračovali dál.
Pamatuji si to dodneška. Ta slova. Udivovalo mě to, i když vlastně proč? Dalo se to čekat. Měl jsem čekat, že mému otci nebude stačit jen pouhé Hitlerjugend. A že ze mě bude chtít mít příkladného představitele nového státu. Zachránila mě matka, která byla proti tomu, abych nastoupil na akademii. Byl jsem jí neuvěřitelně vděčný, třebaže pro to měla jiné důvody.

Svým způsobem mě to zasáhlo. Ne že by to otřáslo mým vztahem s otcem, který už pěkně dlouhou dobu byl na dobu mrazu, ale… bál jsem se víc a už nedokázal všechny volné chvíle trávit s Louisem. Byl jsem strašný slaboch a nedokázal se tomu vzepřít. Co kdyby zase někdy…? A on by kvůli mně měl další potíže, jakoby mu nestačily ty jeho.

Čas ubíhal a plynul. V odloučení a samotě. Chyběly mi ty schůzky. Nezmizely úplně, ale bylo jich žalostně málo. Pro nás oba. A byla to jediná cesta, jak uniknout, jak zapomenout. Nic jiného to nezabíralo. Byla to naše droga. A my dva feťáci, kterým se snižovaly dávky. Ty polibky, vzájemné doteky… litoval jsem, že jsem si toho dřív neužil víc. A že se tomu nedokážu vzepřít. Že dělám jen to, co mi kdo řekne. Proč jsem se nevzepřel už tehdy, na samém začátku? Snad by to skutečně bylo jednoduší než později. Ale já to nedokázal nikdy. Ani na samém začátku toho všeho, v roce 1933. Když vzniklo Gestapo, přestaly existovat všechny strany kromě národních socialistů. Když prezident byl jen pouhou loutkou.

Nedokázal jsem nic. Byl jsem neuvěřitelný slaboch. A zůstal jím. Po ty další roky. Po všechny ty další věci. Proč vlastně? Stačilo jen stisknout spoušť pistole. Spadnout na ostnatý drát. Dezertovat. Popadnout Louise a utéct s ním, když byl ještě čas.

Nic z toho se nestalo. A začaly nejhorší roky mého života.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Milča Milča | Web | 4. srpna 2013 v 21:35 | Reagovat

A teď se to začne zhoršovat...nebo to tak alespoň vypadá :(

2 K K | Web | 4. srpna 2013 v 22:51 | Reagovat

Čím dál tím víc smutnější. A přesto je ta povídka tak krásná. Dojemný příběh. :(

3 E. E. | Web | 6. srpna 2013 v 23:41 | Reagovat

Strašně smutné :( Přesto musím číst dál, protože je to dokonalé!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama