Gibsonová se omlouvá, ale nikdy vám s určitostí neřekne, kdy bude nová kapitola. Zavísí to na čase, postavení hvězd a planet, rychlosti větru a počtu pavouků v její skříni. Jestliže nechcete jít chytat pavouky, vytvářet za jejími okny vichřici, vraždit její profesory či sestřelovat hvězdy, zanechte komentář, povězte svůj názor. A ona se k tomu snadněji dokope. (A taky vás bude naprosto milovat.)

Byli jsme děti - 4. díl

3. srpna 2013 v 17:22 | Elizabeth |  Byli jsme děti
Já vím, asi bych měla spíš psát princeznu, ale nějak jsem si nemohla pomoc a prostě se do toho pustila. Asi se tomu někomu nebude líbit, ale tahle povídka už má svou budocnout pevně danou.



Únor 1933, Berlín

Hoří. Reichstag hoří.

Zpočátku mi to přišlo v porovnání se vším ostatním naprosto banální, jen další starost do mlýna, který se již tak točil moc rychle. Není nic zvláštního na tom, že někdo něco zapálí. Ale když je to budova Říšského sněmu? Zdálo se to divné. Ale všechny pochybnosti byly hned další den zatlačeny do hluboké propasti vaší mysli. Protože když vám všichni říkají, jak to bylo, nemůžete přijít a říci, že to tak být nemohlo.

Udělali to komunisti.

A říkali to všichni okolo mě. Až později jsem se dozvěděl, že ty pochybnosti jsem neměl sám. Ale tehdy jsem to nechal plavat, třebaže jsem nedokázal pochopit, proč by něco takového dělali.

Ale netrvalo dlouho a přišlo mi, že plameny nepohltily jen tu budovu, ale vše, co dřív bylo tak jisté a samozřejmé. Ne, bylo tu až moc popela a ne všechen pocházel z Reichstagu. Změnilo se to tehdy úplně? Netuším. Ale nebyla to jen záležitost společnosti. Bylo to i o nás dvou.

"Uteč," zašeptal jsem tehdy poprvé. Měl jsem strach, hrozný strach, o něj, o tom, co nás asi čeká, co se blíží jako tryskající hřebec a vám zbývá několik posledních sekund na to, abyste uskočili a neskončili pod jeho kopyty.
Bál jsem se a přitom tehdy téměř nic nevěděl. Stačily mi řeči otce, všechno to, co jsem slýchával každý víkend a musel to opakovat. Znal jsem ta slova nazpaměť a strašně se bál toho, co by mohla znamenat.

A tak jsem to stále šeptal, zatímco mě líbal a přiváděl do šílenství. Na vteřinu jsem dokázal zapomenout, ale stačil mi jediný pohled, aby se vše vrátilo. Pohled na něho, do jeho očí, v kterých jsem se tak často topil. Chtěl jsem ho mít u sebe, objímat ho a vychutnávat si hebkost jeho kůže. A přitom jsem chtěl, aby byl pryč, někde strašně daleko od těch všech řečí. V bezpečí.

"Nemohu." Vždy mi řekl toto. Nechápal jsem to, ale nějaká má sobecká část se z toho radovala. Klidně bych ale odjel s ním. Jenže jeho zde drželo něco mnohem silnějšího. Rodina. Mohl jsem se bát, jak jsem chtěla, ale to pro jeho otce nebyl žádný dostatečný důkaz. Neviděl, měl stále zavřené oči. A byl rozhodnutý zde zůstat, takže všechny mé prosby na Louise se staly zbytečnými.

A pak se ten hřebec přibližoval stále rychleji, s pěnou u huby a potem ve slabinách…

Únor odešel a přišel březen. A od začátku byl hrozivý. Nejprve přišly volby. Nic nečekané, za posledních dvanáct měsíců jich bylo až neuvěřitelně mnoho. Ale jejich výsledek se přeci jen lišil. Dost lišil. Už dříve nacionální socialisté uspěli ve volbách, ale teď to bylo jiné. Vážnější. Předtím to byla pouhá hra. Teď to byla skutečnost.

Prosil jsem ho nastotisíckrát, marně. Vždycky mě umlčel. Polibkem, kterému jsem nedokázal vzdorovat. Nechtěl jsem. Nechtěl jsem se bránit jeho rukám putujícím po mém těle, vzrušení a vášni. Věděl, jak na mě a já byl tak příšerně slabý, že jsem se tomu nedokázal bránit. Zkoušel jsem to znovu a znovu. Bez úspěchu.

Nedokázal jsem ho přesvědčit. Stále si to vyčítám. Měl jsem, musel jsem… nedokázal jsem nic. Zůstal a odpověď na mé prosby se nezměnila. Proklínal jsem ho. A miloval. Věřím, že on mě také, třebaže mi to nikdy neřekl. Slova nebyla potřeba. Ale doteky a tiché porozumění ho nepřemluvily k tomu, aby odjel. Pryč. Daleko.

A pak to přišlo. Proč mě neposlechl? Ani když to vše začalo. Když to již musel vidět každý, kdo měl oči. A on to viděl, stejně jako já. Výmarská republika zanikla. Vznikla Třetí říše.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ayre Ayre | E-mail | Web | 3. srpna 2013 v 18:31 | Reagovat

Byli jsme děti mě hodně baví! :-) Skvělý nápad a těším se na další díly, protože tohle je fakt něco super!

2 Milča Milča | Web | 4. srpna 2013 v 8:56 | Reagovat

[1]: Naprosto souhlasím ;)

3 Eliza Eliza | Web | 4. srpna 2013 v 13:47 | Reagovat

Prsk prsk prsk xD Chci další kapču princezny xD
Byli jsme děti jsem ještě nečetla, se přiznám, protože dle tvého popisu povídky jsem se toho trochu lekla. Vážnější témata jsou na tu správnou náladu. Ale když jsem už otevřela kapču, tak jsem si kus přečetla a musím říct, že jestli si jí nepřečtu od začátku a nebude tu 5. kapitola, jak skončím se čtením, tak asi zemřu xD

4 E. E. | Web | 6. srpna 2013 v 23:35 | Reagovat

Naprosto pohlcující :)
Pecka :) Jdu na další část :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama