Gibsonová se omlouvá, ale nikdy vám s určitostí neřekne, kdy bude nová kapitola. Zavísí to na čase, postavení hvězd a planet, rychlosti větru a počtu pavouků v její skříni. Jestliže nechcete jít chytat pavouky, vytvářet za jejími okny vichřici, vraždit její profesory či sestřelovat hvězdy, zanechte komentář, povězte svůj názor. A ona se k tomu snadněji dokope. (A taky vás bude naprosto milovat.)

Byli jsme děti - 3. díl

2. srpna 2013 v 19:50 | Elizabeth |  Byli jsme děti
Předem varuji - už to bude jen a jen horší. Sama jsem se málem při psaní rozbrečela, protože... jo, tohle je smutná povídka. Zvlášť když si do uší pustíte soundtrack z filmu Deník Anny Frankové a víte, co všechno ještě budete muset napsat...



1931, Berlín

Většina dětí si přeje, aby dostaly od rodičů dárek, na který se nezapomíná. Já ho ke svým čtrnáctinám dostal. Ani jsem o něj nemusel prosit, prostě přišel sám a nezván. Nevím ani proč, určitě ne pro radost, jen můj otec chtěl znovu dokázat, že jeho syn je vzorný příklad německé mládeže.

A tak jsem se ve čtrnácti letech stal členem Hitlerjugend.

Nebyla v tom ani špetka dobrovolnosti. Každou sobotu znovu nasazovat masku společně s uniformou, jakýmsi mixem skautského kroje a té, kterou nosil můj otec. Čas, který bych mohl trávit naprosto jiným způsobem, venku, s Louisem. Ne, místo toho jsem se učil přikyvovat na všechny ty řeči, věci, které jsem nikdy neměl zájem se učit. Jenže mému otci tamní režim vyhovoval. Tuším, že už v té době by mě nejraději viděl v armádě, bojujícího za velký německý národ.

Všechno to šlo z kopce a čas utíkal neuvěřitelně rychle. Rostli jsme, stárli jsme. Ale jako bychom byli stále pouhé děti, které se chtěly vymanit ze všeho. Jenže nešlo to. Tedy šlo, ale kdo z nás to byl dost silný, aby dokázal vzdorovat? Nikdo.

Horšilo se to stále a nějak vnitřně jsme to cítili. Když víte, že každé další setkání může být vaším poslední, slýcháte podivné řeči. A bojíte se. Bojíte se o sebe, o ty, kteří vám jsou milí. Bojíte se toho, co bude. Protože nevíte, čím se stanete a zda vás to taky nesmete a nebude dělat věci, které nechcete.

Nechápal jsem, jak to Louis dokázal, jak zvládl být tak silný, že uklidňoval i mě, i když to správně mělo být naopak. Muset být oporou pro svou rodinu, pro své sestry. I když tehdy to nic nebylo, jen pouhý klid před bouří. Pouhý deštíček než začnou padat kroupy, než zahřmí a na obloze se objeví blesky.

Celé dva roky. Které mi připadaly jako pouhý okamžik. Noční můra. Ze které jsem se ale už nikdy nepobudil.

Byla to rutina, možná proto to bylo tak neuvěřitelně děsivé. Víkendy v táborech s maskou pevně nasazenou. A když mi zbyl i nějaký další čas, trávil jsem ho tajně s Louisem. Myslím, že i můj otec tehdy věřil, že mě to podivné a špatné přátelství přešlo. Nepřešlo. Ještě se to prohloubilo a zhoršilo, v jistém směru.

Je to šílený pocit, když zjistíte, že možná chcete víc. A že je to přitom nemožné, šílené. Doufáte, že to není pravda. Ale ona je. Tvrdá a skutečná. Nedokážete to popřít. Nedokážete tomu zabránit. Nemůžete dělat nic, jen marně doufat, že to přeci není vzájemné.

Bylo. Do šestnáctých narozenin mi toho moc nezbývalo. Skončili jsme s Louisem po malé koulovačce promrzlí a na jedné posteli. Pamatuji si to dodnes. Ty naše nesmělé doteky, jemné polibky. Tu nervozitu, kdy jsme netušili, zda to vlastně máme udělat. Připadalo nám to špatné, ale zakázané ovoce vždy chutnalo nejlépe. Sladce. Ale Louis chutnal mnohem líp.

Když jsme se pak uviděli znovu, byli jsme plni rozpaků a nejistoty. Jenže i to rychle zmizelo. V těch chvílích, které jsme mohly trávit spolu, tak důvěrně, jsme zapomínali na vše. Na to, že by mě můj otec zabil za to, kdyby jen tušil, co dělám. Že Louis má Glorii, která mu stále byla věrná. Že to bylo tak zatraceně nebezpečné, podobně jako milion dalších věcí v té době. Byly to jediné nádherné chvíle z těch let. Jeho úsměv a jeho pohledy. Jeho vzdechy a šeptání. Nic nebylo sladší než tohle.

Stávala se z toho posedlost. Domů jsem se pozdě vracel pod nejrůznějšími výmluvami, vždy se něco našlo. Ostatně podle mého otce se ze mě stával dospělý muž a do šestnáctin mi toho skutečně moc nechybělo. Posledních pár dní, i když jsem se toho děsil, co dostanu za dárek k narozeninám tentokrát?

Dostal jsem ho. S časovým předstihem a byl mnohem horší než před dvěma lety. Psal se leden roku 1933 a Adolf Hitler se stal říšským kancléřem…

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Milča Milča | Web | 2. srpna 2013 v 20:06 | Reagovat

Páni, to je dobré :D
Těším se na pokračování ;D
A mimochodem, do Affs tě beru :)
P.s. mám takový pocit, že to co se stane v pokračování, nebude pěkné...

2 Salma Blanco Salma Blanco | E-mail | Web | 3. srpna 2013 v 16:52 | Reagovat

Úžasné! Zvolila jsi dost neobvyklé prostředí a dobu. Ale o to zajímavější.
Píšeš moc hezky, musím si přečíst i tvoje ostatní věci. Už se těším na pokračování :-)

3 E. E. | Web | 6. srpna 2013 v 23:30 | Reagovat

Je to dost zajímavý a nečekaný děj...
nutí mě to číst dál, jsem šíleně zvědavá :)
nádherná práce :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama