Gibsonová se omlouvá, ale nikdy vám s určitostí neřekne, kdy bude nová kapitola. Zavísí to na čase, postavení hvězd a planet, rychlosti větru a počtu pavouků v její skříni. Jestliže nechcete jít chytat pavouky, vytvářet za jejími okny vichřici, vraždit její profesory či sestřelovat hvězdy, zanechte komentář, povězte svůj názor. A ona se k tomu snadněji dokope. (A taky vás bude naprosto milovat.)

Útěk

4. července 2013 v 15:53 | Elizabeth |  Harry Potter
Krátká jednorázovka, psaná do soutěže na www.hogwarts.cz. Také vás zajímalo, jak vlastně Sirius utekl z Azkabanu? Tady je má představa. :)

Obrázek by Nits


Byla noc. Nebo den? Netušil. Tma ho oklopovala stále a orientaci v čase ztratil už někdy velmi, velmi dávno. Sžíralo ho to, ale méně než předtím. Možná byl stále stejně zesláblý, jen kost a kůže, ale v jeho mysli hořela nová myšlenka. Odháněla od sebe ty zlé, které sebou přinášeli mozkomoři. Ty, na které by nejraději zapomněl, nejhorší chvíle jeho prabídného života.

Hořela dál, jako vysoká svíce. Byla to naděje, a i když v ní moc nevěřil, uklidňovala ho. Mohl se k ní upínat, a dokud tu byla, pořád měl šanci. Jenže se ji bál. Jeho nebelvírská odvaha zmizela, zmizela pod nánosem tmy a on se nedokázal odhodlat, i když ho něco k tomu nesmírně tlačilo.

Vědomí, že je Harry v nebezpečí.

Z toho listu novin byl teď jen otrhaný cár, který se ztratil někde v prachu. Musel se na něco dívat stále a doufat, že je to jenom nějaký zlý sen, další ze zbraní těch černých strážců. Jenže tomu tak nebylo. A to, že Pettigrew je tak blízko jeho kmotřenci… nestačilo, že kvůli němu seděl zde, ale on žil a mohl Harrymu kdykoliv ublížit a to i přesto, že to byl malý neschopný trouba, který v životě nic nedokázal, nepočítáme-li zradu přátel. Možná o to víc byl nebezpečnější.

Ale když se probudil jednoho dne - nebo to bylo uprostřed noci? - věděl, že musí konat. Již několik dnů spal jako pes a potvrdilo se mu tak vše, co si byl schopen zapamatovat z těžkých knih a výkladu profesorky McGonagallové. Měl naději. Mohl utéct. Ale musel se o to alespoň pokusit.

Ono, když se to tak vzalo, nic by se mu nestalo, kdyby ho chytili. Jemu ne. Jenže Pettigrew… ne, nesmí se nechat chytit. Musí utéct a zabít toho malého šmejda. Ostatně, kvůli tomu tady je.

Postavil se na nohy. I jako pes byl nesmírně vychrtlý. Taky vypelichaný, připadal si jako smeták. Ale ze všeho ho jeho vzhled trápil nejméně. Nebylo to nic podstatného, to, co se chystal učinit, ano. Přiblížil se k mříži jeho cely. Mohl být hubený, jak chtěl, ale mezi úzkými železy by se snad neprotáhla ani myš. Musel čekat. Čekat, než černý plášť přijde a otevře, aby mu dal každodenní dávku té hnusné brečky, které se tady říkalo jídlo. Nemusel tam sedět dlouho, až se tomu podivil. Viděl, jak se černý plášť blíží k jeho cele. Ohavný a s kápí, která mu zakrývala obličej, s dlouhýma vychrtlýma rukama mrtvoly. Ale necítil ho. Byl pes a ti necítí jako lidé, na ty tato černá magie nepůsobí. Počkal, než se mozkomor přiblížil dostatečně blízko a otevřel celu. Byla to jen malá štěrbinka, ale to stačilo. Zatímco, co se strážce naklonil dopředu, pes mu proklouzl pod nohami.

Sirius běžel, i když netušil kam. Azkaban byl tvořen spletitými chodbami. Větvily se, spojovaly, měly slepé uličky, že by i samotné chodby zvládly zastavit každého, kdo by se o útěk pokusil. Jenže pes běžel dál a dál. Ani spletitost a občasný pocit ztracenosti ho nedokázal zastavit. Svoboda byla tak lákavá, že běžel dál, bez ohledu na to, jak moc ztracené se to zdálo. Jenže jakoby ho opustilo vše, co ho předtím drželo v cele. Bezmoc, smutek, výčitky. Teď byl volný. I když okolo něj stále poletovali mozkomoři, kteří ho ale neviděli, a tak kolem nich proběhl bez povšimnutí.
Zvládl seběhnout několik pater, když ho do nosu uhodila ta vůně. Nebyla silná, člověk by si ji ani nevšiml, ale pes byl vnímavější a dokázal ji rozlišit. Necítil ji tak dlouho. Příjemná vůně moře. Rozeběhl se za ní. Teď už nebloudil. Stačilo jít po čichu a nohy ho tam už donesly. Ocitl se v nejnižším patře. Nebyly tu žádné cely, jen prázdný prostor, který si velmi dobře pamatoval. Každý vězeň tu stál. Díval se nahoru, kde se rýsovala tmavá obloha a složité schodiště. Pohled bezmoci a zatracení. Neboť odtud nebylo úniku. Jenže on to zvládl. Stál zde, zpátky dole. Smál by se, kdyby mohl. Smál by se šíleným smíchem.

Ale pořád tu byl jeden problém. Možná sestoupil dolů, ale nebyl venku. Železná vrata byla zavřená na závoru a ta se otevírala pouze, když přiváděli nového vězně. Jenže to s ním byli bystrozoři a ti by se černého psa všimli. Začal propadat zoufalství, když jeho pohled padl do rohu. Něco se tam zatřpytilo. Popošel blíž a skutečně - třpytila se tam voda, která protekla dírou ve zdi a nevrátila se zpátky do moře. Otvor byl malý, dospělý muž by se jím neprotáhl. Ale pes ano.


Protáhl se pod drolícím černým kamenem. Stál v ledové vodě, malém jezírku. Nevadilo mu to. Pohled na otevřené moře, vlny rozbíjející se o tmavé skály ho probudil k životu. Byl volný. Chtěl křičet, smát se. Zvládl to. Rozeběhl se k moři a skočil do něj. Voda ho píchala jako tisíc malých jehliček, ale to mu bylo ukradené. Začal plavat. A plaval dál a dál. Plaval hodiny, možná i dny, to nevěděl. Ale když se z posledních sil doplavil i na pobřeží, na kus pevniny, byl šťastný jak nikdy předtím. Proměnil se zpátky do člověka a smál se. Smál se šíleně. Ale on to dokázal.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 nimues nimues | Web | 5. srpna 2013 v 19:20 | Reagovat

Keď som tú knihu čítala, predstavovala som si to podobne, aj keď ty si to vystihla oveľa oveľa lepšie :) Fakt pekné (y) :)

2 ♥♥Veronika♥♥ ♥♥Veronika♥♥ | Web | 26. září 2013 v 12:51 | Reagovat

já si to taky představovala podobně, ale takhle napsané je to úžasné, moc se ti to povedlo :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama