Gibsonová se omlouvá, ale nikdy vám s určitostí neřekne, kdy bude nová kapitola. Zavísí to na čase, postavení hvězd a planet, rychlosti větru a počtu pavouků v její skříni. Jestliže nechcete jít chytat pavouky, vytvářet za jejími okny vichřici, vraždit její profesory či sestřelovat hvězdy, zanechte komentář, povězte svůj názor. A ona se k tomu snadněji dokope. (A taky vás bude naprosto milovat.)

This is war - 7. kapitola

5. července 2013 v 16:29 | Elizabeth |  This is war
Úkoly bývají různé, ale co asi čeká Kath? Možná něco, co změní celý chod věci. Příjemné počtení!



Prastará pevnost se tyčila nad útesy, stejně jako tomu bylo vždy. Znalo to místo a jen pouhá přítomnost jí přivodila příliv vzpomínek. Azkaban. Temné místo pro ty nejhorší z čarodějů. Lidé se ho báli a udělali by cokoliv, aby se sem nedostali. Ale smrijedi nebyli takoví. Většině z nich to nevadilo. Mozkomoři patřili mezi jejich přátele, pokud jim to člověk dokázal dát dostatečně najevo.

Začala šplhat nahoru, po příkrých a vlhkých útesech, o které se lámaly vlny. Devět dalších smrtijedů šplhalo za ní. Žádný z nich nepatřil k těm nováčkům, které spatřila na schůzi. Tohle byli starší a ostřílení kouzelníci, které žádný tvor v plášti zlomit nemohl. Ale nemuseli se bát - mozkomoři sami ustupovali a nechávali je projít. A když skupina konečně stanula na vrchu, před těžkou kovovou bránou, otevřeli jim a nechali vstoupit dovnitř.

Věznice páchla solí, tou břečkou, které se říkalo i jídlo, i všudypřítomnou smrtí. Normální člověk by se asi zhrozil, omdlel a prosil Merlina o odpuštění, jen aby tu nemusel zůstat. Ale Kath to nevadilo. Vydala se ke schodišti a začala šplhat nahoru. Ostatní ji následovali, i když jim nemusela nic říkat - stačilo to jednou, ještě v sídle Pána a oni její pokyny plnili bez ptaní. Každý věděl, kterého druha bere pryč, kde má celu, a jak se dostane zpátky. Nestačila přítomnost mozkomorů, Azkaban bylo dokonalé vězení, se spletitými chodbami, které se proplétaly a větvily, aby skončily někde úplně jinde.

Musela vyjít až do nejvyššího patra, kde fičel vítr a člověk slyšel, jak na chatrnou střechu dopadá déšť. Obešla téměř celou jednu polovinu, okolo několika cel, které ale aktuálně zely prázdnotou. Zahnula doleva a úzkou uličkou se dala do středu patra. A tam ji našla. Byla to chatrná cela, malá, taková, která je určena pro ty nejhorší z nejhorších. Kath měla kdysi stejnou, jen o patro níže. Tahle patřila Bellatrix.

Stála tam, jako by čekala, že pro ni přijde. Pohublá, její vlasy ztratily svůj typický lesk. Ale její výraz se za ty roky nezměnil. Stejně šílený, jak ho Kath viděla tolikrát. Pořád to byla ta Bella. Nezlomená, nezničená. Mozkomor jí otevřel celu a ona vyšla, hrdým a ladným krokem. Stanula před Kath a měřila si ji všeříkajícím pohledem. Ale pak se její rty zvlnily do úsměvu, napůl šíleného, napůl přátelského.

"Katherine."

"Bellatrix." Objali se jako staré přítelkyně. Jako kdyby byly někde úplně jinde a ne tady. Neviděly se roky, a i když by to nikdy nepřiznaly, dřív si bývaly blízké, tak jak jen smrtijedi mohou být. Společně se vracely zpátky, teď již nebyl problém najít cestu. Procházely dolů, kolem cel a vchodů do dalších uliček, bedlivě pozorovány vězni, kteří na ně koukali jako na zjevení. Okolo nich se rozprostíral klid a mír, jak se jim mozkomoři vyhýbali. Chvilka bez vzpomínek a utrpení. Ale i to odeznělo a ony šly dál, až se konečně dostaly úplně dolů, kde na ně již čekali ostatní. Ne všichni na tom byli tak dobře jako Bellatrix. Mulciber se sotva držel na nohou a Dolohov vypadal, že se jeho kosti zhroutí jako domeček z karet.

Kath vytáhla přenašedlo, zvětšila ho a položila na zem, aby se k němu každý dostal. Shromáždili se do kruhu okolo něj. Stačilo odpočítat a už se věznice vzdalovala, mizela a stačila další vteřina na to, aby se ocitli v sále sídla. Popadali jeden přes druhého, jak to již tak bývá, když se přemisťuje hodně lidi naráz. Pán tu nebyl, tak jak každý čekal a smrtijedi se začali rozcházet. Kath pokynula Belle a vedla ji ven, dlouhou chodbou, která se utápěla v šeru, a po schodech do patra, kde se táhla podobná. Jen s tím rozdílem, že ji po celé délce lemovaly dveře. Musely jít až téměř na konec, kde se nacházely jejich pokoje.


Katherine otevřela dveře a vstoupila do toho svého, zatímco slyšela, jak se za Bellatrix zavřely dveře. Snažila se nehledat něco víc v tom, že mají pokoje naproti sobě, ale moc jí to nešlo. Četla v tom fakta, možná špatná, ale nějaká její část se té myšlenky držela jako klíště. Proč by jim jinak Pán dával pokoje tak blízko k sobě, kdyby to jen nechtěl mít blíže z jedné postele do druhé?

Vstoupila dovnitř. Byl to pokoj hodně podobný tomu, který měla již dříve. Jednoduchý, s oknem do parku, skříní, stolem a prostornou postelí. Naproti ní byly další dveře, a když je otevřela, zjistila, že vedou do koupelny. Malá, ale příjemná, a ona si už po několika minutách užívala teplé vody na její pokožce. Přes tekoucí proud neslyšela otevření dveří a překvapením málem vyjekla, když spatřila Bellu stojící ve dveřích. Oblečená a vykoupaná vypadala téměř stejně, jak si ji Kath pamatovala.

"Pán?" zeptala se ji a Kath jen zavrtěla hlavou. Netušila, kde je, přirozeně se jí nesvěřoval, kam odchází. Jen rozdal úkoly, a pak se vytratil.

"Docela jsi vyrostla," poznamenala a až teď si Katherine se studem uvědomila, že je vlastně nahá. Začervenala se a rychle zabalila do ručníku. Ale když se otočila zpátky, Bellatrix před ní stála a prohlížela si ji. "Vypadáš roztomile, když se červenáš." A pak ji políbila. Hladově a zuřivě, až Kath pustila ručník a couvla o krok dozadu. Nepomohlo jí to. Ale ani jí to nevadilo a oddala se tomu. Bylo to jiné. Hodně jiné než s Pánem či Snapem, ale mělo to své kouzlo a připomínalo jí to časy, kdy ještě studovala v Bradavicích a Bellatrix ji občas takhle překvapila v prefektské koupelně. Nechala se dotlačit do vlastní postele a poddala se všemu, co následovalo.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama