Gibsonová se omlouvá, ale nikdy vám s určitostí neřekne, kdy bude nová kapitola. Zavísí to na čase, postavení hvězd a planet, rychlosti větru a počtu pavouků v její skříni. Jestliže nechcete jít chytat pavouky, vytvářet za jejími okny vichřici, vraždit její profesory či sestřelovat hvězdy, zanechte komentář, povězte svůj názor. A ona se k tomu snadněji dokope. (A taky vás bude naprosto milovat.)

This is war - 5. kapitola

2. července 2013 v 18:11 | Elizabeth |  This is war
Katherine a Severus. Jak to vlastně je?



Připadalo jí to jako sen. Celý den čekala, kdy se probudí, ale ta chvíle nenastala, až začala věřit tomu, že tohle je přeci jenom skutečné. Že už v tom není sama. Že je Severus s ní. Stále se jí vybavoval jeho výraz, když ho před obědem povalila na stůl, a pak na něj nasedla. Připomínalo jí to staré časy. Dobu, kdy pro ni řád představoval pouze protivníky a ona jejich členy bez milosti mučila a zabíjela. Byla to její úloha, kterou přijala. Tehdy to pro ni bylo krásné, ale až později si uvědomila, že se zmýlila. Vzalo jí to všechno. A mohlo vzít ještě víc. Považovala za zázrak, že je naživu. Když Pán padl, bystrozorové ji zatkli i s dalšími. Srkem, bratry Lestrangeovými a Bellatrix. Bellatrix… vždycky byla Kath blízká, již od dob, kdy společně studovaly v Bradavicích. Bella chodila o dva ročníky výš, ale to ničemu nevadilo. Zaučila ji ve všem. V kletbách a zaklínadlech, pokročilé magii, o které se většina normálních knih ani nezmiňovala. Ale také v tom, co se z knih naučit nedalo. Slasti a bolesti, umění milovat. Téměř ji zkrotila, ale ne úplně. Kath se jí stále vzpírala, když Bella zašla až moc daleko. Neuměla se poddat. Jí ne. Jediný člověk, u kterého to zvládla, ležel vedle ní a ve spánku ji objímal.

Byly to krásné časy, to ano. Tehdy většinu nocí trávila se Severusem. Byli jako oheň a led. Doplňovali se ve všem, i v boji. Kouzlili bok po boku a společně si na ně nikdo netroufl. Přesto ji opustil. Tehdy netušila proč. Že miluje i jinou a ona pro něj byla vždy ta druhá. Když jí to Brumbál pověděl, měla sto chutí ho zabít. Litovala, že ji nenechali v Azkabunu, že ji Starostolec z neznámých důvodů propustil. A to i přesto, že důkazy proti ní byly nepopiratelné a na svoji obhajobu neřekla ani slovo. Smířila se s tím. Smířila se s přítomností mozkomorů - jak naivní tam bylo posílat je, smrijedy. Na ni a pár dalších to nemělo žádný efekt. Necítili úzkost ani strach, jak se s černou magií sžili. Ti tvorové v černých pláštích pro ně byli téměř přátelé. Smířila se s Azkabanem i vědomím, že její bratr je mrtvý. Nikdy s ním neměla dobrý vztah. Ale když odešel, přeci jenom smutnila. Jenže smířit se s vědomím, že je druhá, jí trvalo neuvěřitelně dlouho. Cestovala po odlehlých krajinách, ale ani samota jí nepřinášela úlevu. Chtěla jeho a marně po něm tolik let toužila. Odpustila mu. Nedokázala mu to mít za zlé. A tak tu teď vedle ní ležel a objímal ji a ona byla šťastná.

Zůstal s ní i další dny. Společně učili Hermionu, která vstávala časně a spát chodila naprosto vysílená. Kath se jí nedivila. Chtěli toho po ní hodně, měli málo času a ona se musela naučit to, co se jiní učí celý život. Ale pokud si ho vůbec chtěla udržet, musela to zvládnout. Střídavě na ni házeli kletby neuvěřitelnou rychlostí. Občas ji nějaká zasáhla, ale zlepšovala se. Měla odhodlání a zlepšovala se každým okamžikem, až se tomu Kath nechtělo věřit. Jenže ne všechno jí šlo. Nitrobranu zvládala, ale jen když nedělala nic jiného. Musela stát a upřeně se dívat nitrozpytci do očí, aby si mysl uchránila. Ale před Pánem jí to bylo téměř k ničemu.

Dohodla se na tom se Severusem, Hermiona nic netušila. Nitrozpyt na ni zkoušeli oba dva, tomu se již ubránit uměla. Pak Kath ale ten svůj zrušila. Místo toho vytáhla hůlku a vyslovila tiché: "Imperio."
Ovládat někoho byl pro ni úžasný pocit. Hermiona vytřeštila oči, ale jinak nemohla udělat nic, stala se pouhou loutkou. Nechala ji být, na pouhý okamžik, a pak začala. Zprvu to byly primitivní úkony, jako pohnout nohou či rukou. Cítila i, jak se tomu snažila vzepřít, ale kletba byla moc silná na to, aby se jí to podařilo. Pokračovala dál. Ohnout hlavu, otočit se. Ale obrana jí držela dál. A tak šla dál, teď už to byly složitější věci, které měly odvést její pozornost. Trvalo dlouho, než se její nitrobrana zhroutila. Kath zrušila kletbu a Hermiona se svezla na zem.


Ale na Kath toho už bylo hodně. Ruka se jí třásla a mysl neposlouchala. Netušila, co se to s ní děje, ale najednou musela pryč. Vyběhla z místnosti, přes chodbu ven. A pak běžela. Foukalo, ale na červenec bylo docela teplo. Tráva pod jejíma nohama se zelenala, ale všechno pro ni byly pouze nepotřebné dojmy. Nevěděla, jak dlouhá doba uběhla, když se zhroutila do trávy. Potřebovala být sama, potlačit vztek i všechno, co to v ní vyvolalo. Vzpomínky, chuť po mučení.

Nedokázala to zastavit. Její tělo pracovalo jako stroj a ona měla co dělat, aby se po Hermioně v ten moment nevrhla.
Seděla tam dlouho, prsty zatínala do země, ale ničemu to nepomáhalo. Měla zlost. Na sebe, na všechny, na svoje reflexy. Proklínala samu sebe, ale nemělo to žádný účinek.

"Kath?" Zvedla hlavu. Stál tam, několik metrů od ní, jakoby se bál přiblížit se k ní. Neodpověděla mu, a tak těch několik kroků po chvíli stání překonal. Klekl si k ní a vzal do náruče. Nebylo tu potřeba slov, věděl vše až moc dobře.

"Miluji tě," zašeptal, ale v ní se něco zlomilo. Odtáhla se a postavila se na nohy. Překvapeně vzhlédl, ale ona jen zavrtěla hlavou.

"Vždycky jsi ji miloval víc." Ta slova ji nebolela, teď už ne. Obrátila se a šla se dál procházet. Teď již normálním krokem s hlavou vztyčenou. Vítr jí cuchal vlasy a ona pozorovala vlny, jak se tříští o útesy. Užívala si klidu, ale vše jednou končí. A její znamení se znovu ozvalo.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama