Gibsonová se omlouvá, ale nikdy vám s určitostí neřekne, kdy bude nová kapitola. Zavísí to na čase, postavení hvězd a planet, rychlosti větru a počtu pavouků v její skříni. Jestliže nechcete jít chytat pavouky, vytvářet za jejími okny vichřici, vraždit její profesory či sestřelovat hvězdy, zanechte komentář, povězte svůj názor. A ona se k tomu snadněji dokope. (A taky vás bude naprosto milovat.)

Kruvalská princezna - 6. kapitola

31. července 2013 v 14:10 | Elizabeth |  Kruvalská princezna
Taková mezi kapitola řekla bych, v té další by se už to mělo posunout dál, i když to neznamená, že v této se nic neděje. Možná spíše naopak. Příjemné počtení! ;)



Šla za Moodym, který ji vedl sklepením. Znala to tu a i po těch letech věděla, kam vede jaká chodba, a kdy má člověk zabočit, aby se dostal ke kabinetu a přilehlým komnatám jejího otce. Přesto by bylo marné něco bystrozorovi říkat, stačilo, že naznačila, že by to zvládla sama, aby jí řekl, že to dostal za úkol a má ji tam odvést. Začala chápat, proč se asi stal profesorem.

Kupodivu ale šel rychlým, svižným tempem, a to i přesto, že kulhal. Bez problémů s ním držela krok, i když i tak jí byla jeho přítomnost nemilá. Netušila proč, ale necítila se s ním bezpečně. Jak kulhal, i oko, které se otáčelo a zkoumalo. Připadala si v jeho blízkosti jako nahá. A tušila, že není až tak daleko od pravdy.

Ta cesta jí připadala neuvěřitelně dlouhá, ale pak se před nimi přeci jen objevily tmavé dveře s cedulkou označující, kdo zde má kabinet. Její otec. Moody zaklepal. A pak bez otálení vešel. Trochu se zarazila. Byla si až moc dobře vědoma, že tohle nemusí vůbec dopadnout dobře. Ale pak přeci jen vešla za bystrozorem.

Místnost byla přesně taková, jak si ji pamatovala. Stísněný tmavý prostor se stolem a židlí a skříněmi plné různorodých přísad, které stály všude podél stěny. Jediným oknem sem pronikalo nazelenalé světlo, jinak zde svítilo pouze několik svící, které vrhaly strašidelné stíny.

Vešla přesně v okamžiku, kdy se její otec chtěl obořit na Moodyho. Pak si všiml ji. Úsečně druhému profesorovi poděkoval. Až poté, co se za ním zabouchly dveře, se otočil na Isabellu.
"Posaď se," poukázal na židli před jeho stolem. Udělala to a čekala, co bude dál. Netušila, co by jí tak mohl chtít říct, proč si ji sem zavolal.
"Tebe chce tedy Karkarov do turnaje?" Přikývla. Zamyšleně se zadíval na stěnu za ní. Nevěděla, co to znamená, a když ticho trvalo podle ní až příliš dlouho, zeptala se sama.
"Vadí ti to?" Podíval se na ní pohledem, který téměř naznačoval, že snad spadla z višně, že jí jen něco takového napadá. A ona byla čím dám tím víc zmatená.
"Ne, nevadí," odpověděl. "Jen mi tu nehraje několik věcí."
"Jaké věci?" Že by to, o čem se nepřímo zmínil v dopise? Nebo je tu něco dalšího?
"Smrtijedi na mistrovství, Moody jako profesor obrany, Karkarov do něj nominuje jedinou dívkou na své škole, i když v minulosti byly nominace dívek za Kruval jejich řediteli zakázané." To poslední nevěděla. Pravda, při pročítání starých spisů nenarazila na žádnou tuvalskou šampionku. Ale že to bylo přímo zakázané? "A podle všeho, Pán zla nějakým způsobem znovu nabývá svých sil."
"Vrátil se?" zatrnulo jí. Tak dlouho se toho bála, zakazovala si tyto myšlenky… ale jestli je to pravda. Ne, Merline, to ne. Ale k její úlevě zavrtěl hlavou.
"Ne, to ne. Ale musíš se mít na pozoru. Všude. Před Karkarovem, v turnaji." Skutečně se zatvářil ustaraně, nebo jí to jen přišlo? Přikývla a pousmála se. Ne že by to brala na lehkou váhu, ale na pozoru se měla stále, její škola jí k tomu vychovala.
"Věříš, že mě pohár vybere?"
"Koho dalšího Karkarov nominoval? Kruma? Netušil jsem, že umí i něco jiného než létat na koštěti." I když to nebyla pravda, musela se pousmát. Jestliže její otec stále oplývá sarkasmem, je to v pořádku.


Další den přišel ani netušila jak. Den jejích narozenin. Probudila se ve své malé kajutě. Okýnkem dovnitř prosvítaly první sluneční paprsky. Byl krásný, čistý den, jak zjistila, když společně s ostatními vyšla ven. Jezero bylo klidné a Bradavice teď po ránu vypadaly ohromně. Pár jejích spolužáků jí popřálo, zatímco se přibližovali k hradu. Bylo jí sedmnáct. Byla dospělá. Sice se cítila stejně jako včera, ale i tak to bylo zvláštní. Stejně jako to, že to už uplynulo třináct let od smrti její matky. Stále si to pamatovalo, i když jen matně. Byly jí čtyři roky a ze všech sil se na to snažila zapomenout, ale zelené světlo ze své mysli nikdy nedostala.

Nejprve posnídali společně s ostatními. Síň byla plná života. Studenti spolu mluvili, dovnitř přilétaly sovy nesoucí ranní poštu. U profesorského stolu spolu vyučující diskutovali. A i když se s ní dnes zase snažil mluvit Malfoy, na rozdíl od včerejška mu s klidem řekla, ať si dá odchod.

Když dojedli, vytáhla kus pergamenu podobně jako Viktor a Mark, kteří zase přinesli brk a inkoust. Každý si pak utrhl kousek ze svitku a napsal na něj své jméno i školu. Zmijozelští jen přihlíželi, když je zbytek jejich výpravy doprovodil do vstupní síně, kdy byl umístěn Ohnivý pohár.

Jako první k němu přistoupil Mark. Bez problému překročil věkovou hranici, kterou byl artefakt obehnán, a pak svůj lístek hodil do pramenů. Ty vzápětí vystřelily vzhůru. Pak přišel na řadu Viktor. Když jeho pergamen pohltily plameny, ozval se mnohem větší potlesk než předtím u Marka. Na rozdíl od něj to byla slavná osobnost, a tak se k nadšení připojili i studenti Bradavic.

Pak šla ona. Nervózně překročila věkovou hranici, ale nestalo se nic, co by jí říkalo, že je až moc mladá. Několik kroků a ocitla se u starého poháru. Z tak blízké vzdálenosti spatřila obratně vyřezávané dřevo, na kterém se ale již podepsal čas. Téměř nedýchala, když lístek vhodila do pergamenů a ty vystřelily vzhůru. Její nominace byla přijata. Ozval se potlesk a ona se vrátila zpátky ke svým.

Cítila se skvěle, nehledě na to, jaký je zrovna den. Byl to úlevný pocit. Teď je to jen na poháru, kdo bude reprezentovat Kruval. A pro ni snad už žádná dřina.
"Isabel?" ozvalo se za ní. Když se otočila, spatřila svého otce. V ruce svíral cosi zabalené do balícího papíru.
"Všechno nejlepší," s tím jí podal balíček. Uchopila ho a hned poznala, že se jedná o knihy.

"Děkuji," usmála se na něho.
"Rozbal to." Opatrně roztrhla papír a vytáhla z něj knihy. Bylo jich přesně sedm, každá tenká a ohmataná, známka toho, že je někdo často četl a otevíral. Stačil jí ale další pohled, abyc poznala, co to přesně je.
"Tvá matka si přála, ať je dostaneš na sedmnácté narozeniny." Deníky. Její matky. Musela si skousnout rty a do očí se jí vrhly slzy. Nedokázala tomu uvěřit. A byla neskutečně šťastná.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 LaurelGlee LaurelGlee | E-mail | Web | 31. července 2013 v 15:04 | Reagovat

Pekné.Čo najskôr pridaj ďalšiu.

2 Jahudka Jahudka | E-mail | Web | 29. září 2013 v 11:59 | Reagovat

Jsem zvědava!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama