Gibsonová se omlouvá, ale nikdy vám s určitostí neřekne, kdy bude nová kapitola. Zavísí to na čase, postavení hvězd a planet, rychlosti větru a počtu pavouků v její skříni. Jestliže nechcete jít chytat pavouky, vytvářet za jejími okny vichřici, vraždit její profesory či sestřelovat hvězdy, zanechte komentář, povězte svůj názor. A ona se k tomu snadněji dokope. (A taky vás bude naprosto milovat.)

Kruvalská princezna - 5. kapitola

28. července 2013 v 16:32 | Elizabeth |  Kruvalská princezna
Je to tady. Netrvalo to tak dlouho jako minule, ale šlo to od ruky, pozoruhodně snadno. Tentokrát je na řadě cesta do Bradavic a jedna slavnost. Co vše se vlastně stane?



Dívala se na tu loď. Byla nádherná, stará, s plachtami, které se vlnily ve větru. Ale i přesto se bála. Ta cesta jí naháněla husí kůži už teď. Ale na výběr neměla. Jediná možnost, jediná cesta. Měla by něco vydržet. Jenže odvaha, kterou zdědila po své matce, se rázem vytratila a místo ní se objevilo tradiční zmijozelské odhodlání si zachránit svůj vlastní život a neriskovat ho.

"Jsi v pohodě?" zeptal se jí Krum, který se najednou objevil vedle ní. Podobně jako ona měl na sobě teplý plášť a pod ním červené sako, na které ale byla už příliš velká zima. Kromě toho měl narudlé oči i nos. Nachladil se, jak dobře věděla, ale to zde nebylo nic neobvyklého.

"Ne," odpověděla upřímně a dál se dívala na tu loď. Tím, jak byla stará, ještě víc vypadala, jakoby se každou chvílí mohla rozpadnout a měsíční světlo ten pocit jen umocňovalo.

Chytil ji za ruku. Nic neřekl, místo toho s ní pomalu šel k můstku, který byl spuštěný na pevninu. Cítila se nejistě, když na něj došlápla, trochu se pod ní prohnul. Ale držel. Šla dál a dál, krok za krokem, opatrně, Viktorovu ruku pevně sevřenou. Za chvíli se ocitla na palubě. Ke svému překvapení zjistila, že se vůbec nehoupe, jak by očekávala. Uklidnilo ji to a všechny její obavy ji přešly, když sestupovala do podpalubí.

Většina normálních lodí byla plných malých a stísněných prostor, jenže toto bylo dílo kouzelníků, a tak prostory byly kouzly zvětšeny, že si člověk v první chvíli ani nemusel uvědomit, že je na lodi. Svou kajutu našla rychle, malou a útulnou, s okýnkem, kterým se dalo podívat ven, na temné moře i lesy na pevnině.

Potom se loď zhoupla. Vlny se rozvířily a lesy i obloha zmizely. Pevně se chytila stolu, ale nebylo to tak hrozné, jak čekala. Svět se jen zavlnil, okýnkem viděla vodu, jen samou tmavou vodu. Netrvalo to dlouho. Nanejvýš pár minut, než se loď znovu zhoupla a vynořila se. Nestačila se ani kouknout ven, když se ozval roh. Svolávají nás… Karkarov jim pokyny dal již na hradě, zde by je to jen zdržovalo. Poučení o tom, jak se mají chovat, co nedělat a co naopak ano. A také to, co znamená tento zvuk.

Vyšla na chodbu, podobně jako ostatní. Zařadili se za sebe, do dlouhého zástupu a postupně vystupovali ven. Zpočátku téměř nic neviděla. Byl večer a již se setmělo, takže jejím očím chvíli trvalo, než si přivykly na tmu. Ale pak začala poznávat stíny. Bradavice. Majestátně se tyčily nad jezerem, ze kterého se loď právě vynořila. Neviděla je již několik let, ale nezměnily se. Staré a krásné.

Nevěděla jak, ale najednou se ocitla vepředu, přímo za Karkarovem, vedle Viktora. Viděla, jak s údivem pozoruje hrad. Bradavice byly rozhodně větší a krásnější než Kruval. Byly větší, měly více věží. Pravda, co se pozemků týkalo, v tom se nemohly Kruvalu vyrovnat. Všude okolo se jen táhly lesy. Žádné louky a pláně, jen do nekonečna se táhnoucí zelená barva stromů.

"Divím se, že po tomhle hradu jsi se spokojila s Kruvalem," řekl jí Viktor, zatímco stoupali do kopce. Brána byla již na dohled a společně s ní i bradavičtí studenti, oblečení ve svých černých uniformách. Bylo tu mnohem tepleji a Isabel cítila, jak se v tlustém plášti začíná potit.

"Všechno má své kouzlo," odpověděla. Pak jen několik dalších metrů a zastavili se. Viděla, jak se Karkarov zdraví s Brumbálem. Oba ředitelé vypadali jako dva opaky, oheň a led. Zatímco Brumbál byl již na pohled takový hodný dědeček, Karkarov vypadal jako někdo, u koho se má mít každý na pozoru.

Jejich rozhovor trval jen kratičkou chvíli, potom se vydali k hradu. Isabel si všimla udivených pohledů. Všechny byly adresovány Viktorovi, ale tomu se divit nemohla. Vstupní síň byla stejná, jak si ji pamatovala. Její spolužáci byli udiveni, a když vstoupili do Velké síně, údiv se jen prohloubil.

Jejich skupinka se postavila ke dveřím, zatímco Karkarov mířil s Brumbálem k profesorskému stolu a okolo nich procházeli studenti Havraspáru, Zmijozelu, Mrzimoru i Nebelvíru. Pár tváří jí připadalo matně povědomých z dob, kdy ještě byla malé dítko.

"Kam?" zeptal se Mark. Porozuměla mu. Viděla krásnohulské, jak se posadili ke stolu Havraspáru, ale teď byla otázka, kam se mají posadit oni. U nebelvírského stolu spatřila jednu divoce mávající se ruku, ale nehodlala to riskovat. Netušila, jak by tam zvládla vydržet, jen pár metrů od svého bratra. Místo toho zamířila ke stolu Zmijozelu.

Málem nahlas zaklela, když přímo na jeho konci spatřila povědomé tváře. Patrně již neplatilo to, že na konci sedí ty nejmladší. Místo nich tak uviděla studenty čtvrtého a vyššího ročníku. Včetně Draca Malfoye. Nesnášela ho. Byl to rozmazlený bastard, stejný jako jeho otec jak jen to šlo. Ale stejně se nevyhnula zdvořilostním obědům a večeřím. Ach, a teď tohle.

"Můžeme si přisednout?" zeptala se, když konečně došli na konec stolu. Ptala se všeobecně, ale přirozeně to byl Malfoy, kdo jí odpověděl, že ano. Zdvořile poděkovala, i když neměla daleko mu říci něco naprosto jiného a poslat ho do určitých míst.

Posadili se a konečně ze sebe mohli svléknout teplé pláště. Trvalo ještě chvíli, než se síň ztišila a Brumbál povstal, aby pronesl svůj projev.

"Dobrý večer vám všem, dámy a pánové, duchové - a zejména vám, milí hosté. Je mi nesmírným potěším vás uvítat v Bradavicích. Doufám a věřím, že se v následujících měsících, které u nás prožijete, tady budete cítit dobře a příjemně. Turnaj tří škol bude oficiálně zahájen na závěr dnešní slavnosti. Nyní si vás všechny dovoluji pozvat, abyste jedli a pili a cítili se jako doma!"

Před všemi se náhle objevilo jídlo. Vypadalo lákavě, i když Isabel některé z pokrmů neznala, především se jednalo o ty francouzského původu. Její spolužáci vypadali bezradně i nad těmi anglickými, ale i tak se tu a tam někdo odvážil je ochutnat.

V síni panoval čilý ruch. Studenti tu a tam přeběhli od jednoho stolu k druhému a všichni se spolu bavili. Jen ona neměla moc na bavení se náladu. Z jedné strany do ní hučel Malfoy, ani moc nevnímala, co jí vlastně říká. Z té druhé se pak tu a tam někdo na něco zeptal, ať to byla historie školy, jméno nějaké koleje, nebo co je tohle za jídlo. Přeskakovala z angličtiny do ruštiny a zase zpátky, takže jí už za chvíli v hlavě hučelo a dala by cokoliv za klid.

Její přání se jí splnilo, když večeře byla u konce a Brumbál povstal. Znovu začal mluvit, ale vnímala ho jen napůl ucha, i když i tak toho postřehla mnoho - Ludo Pytloun a Bartemius Skrk jako další dva porotci, Ohnivý pohár, informace o přihlášení, které stejně již věděla. Potom nastal čas na odchod. Počkali na Karkarova, který je vedl ze síně, klidným a poklidným tempem, do té doby, než se téměř ve dveřích srazili s bradavickými studenty. Nechali je projít, ale ředitel se zastavil. A Isabel jen vytřeštila oči.

Poznala ho. Tu jizvu neměl jen tak někdo. I když jí větším znamením byly oči a vlasy, hnědé a neposlušné. Harry Potter. Její bratr.
"Jasně že je to Harry Potter," ozvalo se za nimi, a když se otočila, spatřila Alastora Moodyho. Poznala ho podle fotek a ze vzpomínek, vynikající bystrozor, který teď patrně učí obranu proti černé magii. Viděla i jak Karkarov zbledl a chtěl něco říct, ale Moody ho předběhl.


"Pokud nepotřebujete Potterovi něco říct, mohl byste jít dál a neblokovat dveře. Ostatní potřebují projít." Už to vypadalo, že je to vše. Téměř se již dali do pohybu, když pokračoval. "A profesor Snape by rád mluvil se svojí dcerou." Málem zrudla, ale pohnula se k Moodymu. Cítila na sobě mnohé pohledy, překvapené a vykulené. A pak pohlédla na Harryho. Tvářil se šokovaně, ale taky tak nějak nepřátelsky? Netušila. Věděla jen jediné - že takovéhle představení se skutečně nechtěla.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Clarush* Clarush* | Web | 28. července 2013 v 17:42 | Reagovat

Ahoj, ráda spřátelím :) Jdu si tě zapsat :)

2 Zeď Zeď | Web | 28. července 2013 v 17:48 | Reagovat

Zeď ti blahopřeje! Tvůj blog se stal oficiální cihlou!

3 Eliza Eliza | Web | 29. července 2013 v 12:30 | Reagovat

K téhle povídce jsem se dostala před chvilkou, ale musím říct, opravdu krásně a poutavě psáno :) I se mi moc líbí úvodní obrázek :D
A Snapeova dcera...to mě prostě dostává :D I když proč ne? Je to rozhodně něco, co tu nebylo stokrát dokola a za to jsem ráda :) Rozhodně co nejrychleji další kapču ;)

4 LaurelGlee LaurelGlee | Web | 30. července 2013 v 10:54 | Reagovat

Pekná kapitola :D

5 Jahudka Jahudka | E-mail | Web | 29. září 2013 v 11:53 | Reagovat

Pěkné

6 Snapeova Snapeova | Web | 9. listopadu 2013 v 21:12 | Reagovat

Ten Moody je blb :D Jsem zvědavá na rozhovor Seva se svou dcerou a jak se to bude vyvíjet s Harrym.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama