Gibsonová se omlouvá, ale nikdy vám s určitostí neřekne, kdy bude nová kapitola. Zavísí to na čase, postavení hvězd a planet, rychlosti větru a počtu pavouků v její skříni. Jestliže nechcete jít chytat pavouky, vytvářet za jejími okny vichřici, vraždit její profesory či sestřelovat hvězdy, zanechte komentář, povězte svůj názor. A ona se k tomu snadněji dokope. (A taky vás bude naprosto milovat.)

Kruvalská princezna - 1. kapitola

14. července 2013 v 19:33 | Elizabeth |  Kruvalská princezna
Úvodní kapitola nové povídky. Skutečně jen takový úvod, který toho možná řekne málo, ale na první kapitolu to myslím stačí. Od toho je to povídka dílové, nemůže být vše vyřčeno hned. :-) Příjemné počtení! :)




Ten den bylo krásné ráno, jak po probuzení zjistila. Slunečné a přeci již s nádechem podzimu, který se blížil. Chvíli se z okna dívala, jak světlo rozjasňuje úzké uličky této zapadlé čtvrti mudlovského města. Neměla to místo ráda. Mohlo jí být domovem, ale nikdy si ho neoblíbila. Mudlové, prach a chudoba. Připadala si tu nesvá. Alespoň tu trávila jen minimum času - dva měsíce za rok, prázdniny, které pro jiné byly to nejlepší dobou. Pro ni ne. Zavřená v domě, se svým otcem - ne že by proti němu něco mělo, ale člověka to po nějaké době začalo unavovat, protože on rozhodně nepatřil mezi společenské tvory, a tak byla odkázána sama na sebe.

Odtrhla svůj pohled od okna a přešla k šatní skříni, cestou ze sebe ještě stáhla noční košili, aby se mohla obléknout do kouzelnického. I když oblečení nevypadalo jako něco, co by nosili čarodějové. Hnědé kalhoty a stejně barevně nevýrazná halena. Většinou si vystačila s tímto, jen na slavnosti přibylo rudé sako a v zimě zas teplý plášť a čepice, neboť tam daleko na severu bývaly zimy dlouhé a velmi chladné, a bez pořádného oblečení by tam člověk nevydržel. Když to na sebe konečně navlékla, připadala si tak trochu jako kluk. Nebývalo zvykem, že by tu školu navštěvovala dívka, popravdě tam byla jediná mezi samými chlapci. Mělo to své výhody, ale i nevýhody - třeba stejné uniformy, na které si ani po těch letech nedokázala zvyknout.

Odložila červené sako na postel a naposled zkontrolovala kufr. Byl velký a ve skutečnosti ještě větší, rozšířený kouzlem, aby do něj zvládla dát skutečně vše, co na těch deset měsíců potřebovala. Knihy, oblečení, pergameny, brky, přísady do lektvarů, kotlík, koště, také krmení pro její sovu - majestátní sovici sněžnou, která aktuálně odpočívala v otevřené kleci a tu a tam otevřela jedno oko, aby zkontrolovala svou majitelku. Když se ujistila, že skutečně na nic nezapomněla, zavazadlo zavřela a pomocí popruhů dokonale zajistila. Vzala ho do ruky - nebylo moc těžké, odlehčené pomocí kouzel - do druhé popadla sako a klec se sovou. Naposledy se rozhlédla po pokoji, který na tak dlouhou dobu opouští. Nepatřil k největším, bylo to malé útulné místo s postelí, stolem a pár skříněmi. Stěny v porovnání se starým a tmavým nábytkem vypadaly naprosto nepřirozeně - byly jasně oranžové, památka na jedno z jejích z prvních kouzel, kdy se jí jako malé holčičce nelíbila ta tmavá a zašedlá tapeta. Věnovala svému prázdninovému domovu ještě jeden pohled, a pak se otočila a vyšla ven.

Procházela úzkou chodbou. Byla prázdná a tmavá, ne jako u jiných kouzelníků, kde na stěnách své místo našly obrazy. Tady se jen táhla tapeta se zašedlým vzorem, že již bylo téměř nemožné zjistit, co na ní vlastně bylo původně. Po několika metrech se konečně ocitla u schodiště vedoucího do přízemí. Kufr táhla za sebou a hlasitě dávala najevo svůj příchod, když dopadal na jednotlivé schody. Když je pak konečně měla za sebou a ocitla se v další chodbě, o něco málo přívětivější než v té předchozí, kde zavazadlo i se sovou odložila ke stěně. Potom vešla do kuchyně, malé nepřívětivé místnosti, které se strašně ráda vyhýbala, jak to jen bylo možné. Její otec měl rád tmavé barvy, a tak se nenamáhal dům zpříjemnit, když tu začal bydlet po svém otci.

"Dobré ráno." Seděl u stolu a četl Denní věštec, před sebou na stole měl kávu. Zvedl oči od novin a zahleděl se na ní svýma černýma očima. Věděla, co si myslí. Vždycky si vyčítal, že ji nedokázal přemluvit na jakoukoliv jinou školu. Samozřejmě, vyjma Bradavic. Ale v Salemu se toho sice učilo mnoho, i když ne to, co chtěla. Z Krásnohůlek vycházely spíše malé princezničky než schopné čarodějky. Škola v Brazílii byla moc daleko a ty ostatní nestály ani za řeč.

"Dobré," pokývl hlavou a znovu vrátil svou pozornost k novinám. Nevadilo jí to, za ty roky si už zvykla. Její otec už takový byl. Nespolečenský, uzavřený, bez výrazného radování se nad jejími úspěchy. Snídani si připravila sama. Černý čaj a miska müsli s mlékem. Snědla to v tichosti, v jaké se ostatně stále utápěla jejich domácnost. A stejně tak i dojedla, zatímco její otec stále četl a popíjel svou ranní kávu. Umyla po sobě nádobí, a pak nadešla ta chvíle, kdy byl čas odejít. Došla si ke kufru, navlékla na sebe sako a pečlivě pozapínala všechny knoflíčky a zapnula pásek. Pláštík jí splýval po levém rameni a zakrýval téměř celou ruku. Pak se otočila. Stál tam jako vždy. Opřený ve dveřích ji pozoroval.

"Uvidíme se o Vánocích," usmála se na něho a on přikývl. Bylo to tak stejné, stejně jako všechny předchozí roky, kdy toto řekla a on jen přikývl. Nevadilo jí to, věděla, co to znamená. Jediným pohledem dokázal vyjádřit vše, na co jiní rodiče potřebovali tisíce slov - buď opatrná.

Popadla kufr a klec se sovou. Došla ke krbu. Nikdy nechápala, proč byl zrovna zde, v chodbě, ale už to tak bylo. Vstoupila do něj, na okamžik si věci přehodila do jedné ruky, aby se mohla natáhnout pro letax.

"Ministerstvo kouzel!" řekla rozhodným hlasem a vše se náhle zatočilo. Svět okolo ní zezelenal, a pak zmizel. Trvalo to jen okamžik, kdy ztratila zem pod nohami a vše okolo ní se změnilo v jednu velkou šmouhu. A pak se ocitla v Atriu Ministerstva kouzel mezi lidmi pospíchající do práce. Přidala se k davu, svá zavazadla pevně v rukách. Připadala si tu trochu nepatřičně, mezi těmi všemi hábity a klasickými anglickými plášti. Obešla majestátní fontánu a pokračovala dál k výtahům. Chvíli si postála ve frontě, zatímco nějaké dítě na ní ukazovalo. Nevnímala ho a byla ráda, když se konečně ocitla za mříží a společně s dalšími čaroději mířila vzhůru, směrem k zemskému povrchu.

Vystoupila v šestém patře, kde sídlil Odbor pro kouzelnickou dopravu. Přemístěním se zkušený kouzelník mohl dostat až na druhou stranu světa, ale na to ještě byla mladá a s letaxem to tak jednoduché nebylo. Vždy jste se mohli pomocí něho dostat pouze do míst v určitém okruhu, který byl pro většinou kouzelníků naprosto dostačující.

Šla dlouhou a prázdnou chodbou než se ocitla v přemisťovacím sále. Byl rozlehlý, ve tvaru kruhu a po celém jeho obvodu se nacházely krby s cedulkami označující, do kterého okruhu se člověk po použití dostane. Nehledala dlouho, krb nesoucí označení Skandinávie - Oslo našla rychle. Přešla k němu, své věci si znovu přehodila do jedné ruky, přičemž musela snést naštvaný výraz své sovy. Potom do krbu vhodila trochu hnědého prášku, který sloužil jako platidlo pro tyto přenosy. Oheň ztmavl a plameny dorostly do její výše. Vstoupila do nich. Vše se znovu točilo a měnilo, měla pocit, že snad letí nad loukami, horami, mořem, že cítí vítr ve vlasech a slunce nad sebou. Trvalo to dlouho, déle než její první přesun. A pak začalo nabývat přesnějších tvarů a rozměrů, až málem z krbu vypadla. Znovu se ocitla na ministerstvu, tentokrát ale bylo jiné, i když tu nebyly žádné velké rozdíly.

Oslo. Okolo z ní zněla norština, i když se tu dvakrát dlouho neohřála. Vylezla z jednoho krbu, přešla napříč Atriem a ocitla se u dalších krbu. Plameny v nich se již zelenaly, a tak stačilo vstoupit a říci místo.

Přehodila si věci zas do obou rukou, narovnala se a vstoupila do plamenů souběžně s tím, jak do nich vykřikla: "Kruval!"

Svět se znovu zatočil, potřetí a naposled během její cesty. A pak se konečně ocitla v prostorné hale z tmavého kamene. Tak brzo tu nebylo mnoho lidí - jen pár profesorů zaznamenávající příchod žáků, několik prváků a jejich rodičů. Nezahlédla žádnou známou tvář nikoho z jejích spolužáků, ale ani se tomu nedivila. Většinou se do hradu dostavila mezi prvními, hned po ránu a přitom někteří ze studentů se dostavovali až po obědě.

Nechala se zapsat u profesora Lahtiho, který vedl hodiny kouzelnických formulí. Mile se na ni usmál a ruštinou s finským přízvukem jí popřál úspěšný rok. Měla ho ráda, protože to byl jeden z mála učitelů, který ji přijal hned při jejím nástupu, u ostatních si své místo musela vybojovat. Přesto toho nelitovala. Ničeho zde. Temných chodeb a kruté zimy, přísné disciplíny ani hodin, v nichž některá látka nejednou hraničila s černou magií. Tohle byl Kruval. Tohle byl její domov.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Elizabeth Elizabeth | Web | 22. srpna 2013 v 17:47 | Reagovat

Vyzerá to celkom zaujímavo... Myslím, že tú poviedku budem čítať aj naďalej - teda beriem ťa do spriatelených... :)

2 Snapeova Snapeova | Web | 23. září 2013 v 18:12 | Reagovat

Úvod se mi moc líbí, tak uvidíme dál :)

3 Jahudka Jahudka | E-mail | Web | 29. září 2013 v 9:50 | Reagovat

Zajímavé!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama