Gibsonová se omlouvá, ale nikdy vám s určitostí neřekne, kdy bude nová kapitola. Zavísí to na čase, postavení hvězd a planet, rychlosti větru a počtu pavouků v její skříni. Jestliže nechcete jít chytat pavouky, vytvářet za jejími okny vichřici, vraždit její profesory či sestřelovat hvězdy, zanechte komentář, povězte svůj názor. A ona se k tomu snadněji dokope. (A taky vás bude naprosto milovat.)

Byli jsme děti - 1. díl

31. července 2013 v 13:40 | Elizabeth |  Byli jsme děti
Včera jsem se již nedostala k tomu, abych sem vložila i první den, tak to dnes napravuji. Druhý díl se píše, s trochou štěstí tu bude možná už zítra. ;) Příjemné počtení! :)



1927, Berlín

Tehdy mi bylo deset let. Bydleli jsme v malém bytě a vše se zdálo krásné, i když můj nevlastní otec chodíval domů naštvaný. Nadával na republiku, na všechny možné i nemožné osoby ze svého okolí. A na židy, samozřejmě. Nechápal jsem, co je na nich špatného, ale když jsem se na to odvážil zeptat, odpovědí mi byl křik. Ne že by křičel na mě, ale on vždy křičel, když mluvil o něčem, co nesnášel. Bohužel, ten můj zájem, dáli se to tak nazvat, si vyložil po svém. Ukazoval mě svým přátelům jako příklad poslušného německého chlapce. Stejně jsem to nechápal. Až později jsem se naučil opakovat naučené fráze a přikyvovat, hrát znechucení. Uměl jsem to dokonale. I když jsem se za to nesnášel.

Jednoho dne jsem šel ven, jak jsem chodíval rád, do parku s kluky v okolí. Člověk si ani v těch chvílích neuvědomoval, že bydlí v hlavním městě, připadal si jak kdysi na vesnici, když odmyslel okolní domy a páry procházející se po upravených cestičkách.

Tehdy jsem si to neuvědomil, ale ten den změnil celý můj život. Kopal jsem si s ostatními s míčem, v jakési napodobenině fotbalu, když přišel. V té době se věkový rozdíl mezi námi zdál až moc velký, i když na svých třináct let byl poněkud malý. Oblečen podobně jako my v obnošené košili a krátkých kalhotách se k nám připojil. Nevím, jak dlouho trvalo, než jsme se srazili. Míč se odkutálel a já se ocitl na zemi. Nebolelo to, ale na okamžik se mi zatmělo před očima. A když jsem znovu uviděl, spatřil jsem jeho. Nakláněl se nade mnou, jako nějaký strážný anděl a měřil si mě pohledem, jakým starší sourozenci koukají na mladší a který někdy mají matky při pohledu na své děti.

"Jsi v pořádku?" zeptal se mě. Přikývl jsem a chytil se jeho nabízené ruky, pomocí níž mě vytáhl nahoru. Od té doby jsme se přátelili. I přes to že byl starší, což se v našem věku zdálo podivné, a i přes to, že bydlel na druhé straně města.

Čas ubíhal a z nás, obyčejných přátel, kterých má každý mnoho, se stali nejlepší přátelé. Stárli jsme a ten věk už nám nevadil, ani vzdálenost mezi námi.

Jediné, co vadilo, byl můj otec.

Netuším, jak se to dozvěděl, sám jsem to nevěděl. Ale Louis, můj skvělý starší kamarád, byl žid. I když ne úplně, snad jen z jedné strany příbuzenstva. Přesto to mého otce rozčílilo, až to vypadalo, že se ve svém křiku každým okamžikem zastaví a bezmocně padne na podlahu. Strašně moc jsem si to přál.

Dostal jsem domácí vězení, musel jsem pomáhat doma a nesměl tak často chodit ven. Přesto jsme se kamarádit nepřestali. Později byly možná chvíle, kdy jsem toho zalitoval. Kdy jsem přemýšlel, proč jsem ho nenechal jít a neposlechl otce. Ale i byly i chvíle, kdy jsem za to byl rád a těch bylo nesčetněkrát více.

Tohle je začátek jednoho příběhu. Začal v jednom berlínském parku roku 1927. Skončil o mnoho let později na úplně jiném místě. Je to příběh psaný perem osudu, který si s člověkem zahrává a dělá, co se mu zrovna chce. Museli jsme snášet ty jeho vrtochy, i když pochybuji, že se nám to vždy úplně podařilo. Tohle je příběh o nás dvou. O mně a o něm, Louisovi. Nemám nikoho, komu bych ho mohl vyprávět. Ale papír a pero člověka vždy vyslyší, spolkne jeho slzy, vyslechne a svým mlčením podpoří. Je to podle mě jedna z posledních věcí, které učiním - ruce se mi klepou a písmo je roztřepené, dělám kaňky a na papír skoro nevidím - ale doufám, že bude lepší než jiné věci, které jsem v životě vykonal. A které jsme vykonali.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ayre Ayre | E-mail | Web | 2. srpna 2013 v 20:54 | Reagovat

Moc hezké, tak pravdivé a tak smutné ... Jen tak dál :-)

2 K K | Web | 3. srpna 2013 v 22:04 | Reagovat

Krásné! Hned si musím přečíst následující díl. :)

3 E. E. | Web | 6. srpna 2013 v 23:18 | Reagovat

Krásné :) Miluji příběhy z dob války...
Jdu na další díl :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama