Gibsonová se omlouvá, ale nikdy vám s určitostí neřekne, kdy bude nová kapitola. Zavísí to na čase, postavení hvězd a planet, rychlosti větru a počtu pavouků v její skříni. Jestliže nechcete jít chytat pavouky, vytvářet za jejími okny vichřici, vraždit její profesory či sestřelovat hvězdy, zanechte komentář, povězte svůj názor. A ona se k tomu snadněji dokope. (A taky vás bude naprosto milovat.)

Z pekla do nebe

24. června 2013 v 14:22 | Elizabeth |  One Direction
Má první 1D povídka. A to i přes to, že mezi directineorky nepatřím. Ale nápad přišel, múza se ozvala a bylo to. Původně byla zveřejněna zde. A tak doufám, že líbit se bude i tady. Příjemné počtení! :)


Obrázek by Nits

Voda. Byla tak blízko, že mohl natáhnout ruku a ucítil by ji. Jenže jak se snažil jakkoliv, nedokázal to. Neměl sílu, zanechal ji kdesi v dálce, v minulosti, která mu najednou připadala tak vzdálená, jako kdyby se to stalo před mnoha a mnoha lety. A přitom se neobrátil ani jeden celý den, i když se slunce pomalu klanilo k západu a oranžové odlesky si hrály na honěnou po rozvířených vlnkách.
Musím vydržet, říkal si sám pro sebe, ale nemělo to smysl. Ten se ztratil před několika hodinami, někde strašně daleko…


Existovalo jediné slovo, které toto místo dokonale vystihlo: peklo. Možná tu nehořely vysoké ohně, spíše naopak, každý tu moc dobře poznal, jak chutná zima, jak se plazí po kůži a neopouští člověka ani na okamžik. Dokonce se povídalo, že lidé tu trpí jinak než v kotlích s vařící vodou…


Louis se zachvěl. I přesto, že se sem dostal teprve před několika dny, zažil víc, než se mu kdy zdálo v té nejhorší noční můře. Netušil, proč je tu. Čím se tak strašně provinil, že ho Bůh poslal sem? A jeho sestry… Ještě teď mu do očí vstupovaly slzy, když si uvědomil, že je nikdy víckrát nespatří. Odvedly je všechny, jen co se vyhrnuly z vlaku a odvedly je jinam, než jeho. Prý to bylo jeho štěstí, alespoň pro tuto chvíli, říkali mu. Že ony jsou už mrtvé, stejně jako ostatní, ale on má pořád má šanci.

Ale žádná šance nebyla a on to moc dobře věděl. Jen stálé prodlužování jeho útrap. Hned druhého dne ho vybrali do jakéhosi komanda. O to víc to tu nesnášel. Dělat to všechno… poprvé se pozvracel, ale nebylo mu to nic platné. Musel. A téměř další dvě stovky ostatních, kteří s ním přijeli. Řekli jim, že ti předchozí plánovali vzpouru. Jejich těla se ještě teď mihotala ve větru, jako kdyby to byly pouhé loutky. Ve skutečnosti to byla čísla. Pouhá čísla, která teď zasypával čerstvý sníh.


Slunce již zapadalo. Jako malý miloval západy slunce, vždycky si myslel, že zrovna v tu dobu vylézají ze svých děr víly a skřítci. Jenže teď si ho skoro ani nevšiml, jen se ploužil spolu s ostatními dál. Stačilo tak málo a dostal se na pokraj svých sil. Možná ho nohy i ruce poslouchaly a stále by zvládl cokoliv nosit, ale jeho mozek vypovídal službu. Psychika se hroutila jako domeček z karet a to pak člověku nepomohla ani ta největší fyzická síla.
Na okamžik vzhlédl. Stále k nebi stoupal hustý, tmavý dým, který po celém táboře přinášel hnusný a zesládlý pach smrti. Tolik lidí… přestal je počítat po pěti minutách, ty šíleně vyhublé mrtvoly…


Ani si to neuvědomil a ležel na zemi. Zřejmě zakopl. Ale nevstával. Jaký to mělo smysl? Možná zůstat ležet znamenalo jistou smrt, ale ta by si pro něj stejně přišla. Proč to prodlužovat? Všechno na čem mu kdy záleželo, se rozsypalo jako korálky jeho sester. Zvukem zazněl ostrý výkřik. Rozuměl mu moc dobře - bylo až zvláštní, jak se tu člověk naučil těch pár německý slov - ale nepohnul se. Jedna střela, jedna kulka a bude po všem… V tom ho čísi ruka vytáhla na nohy. Nestačil se ani rozhlédnout a už ho dotyčný strkal dál a dál, směrem k jejich bloku. Prošel to celé jako ve snu, nevnímal své okolí, sníh, který ho studil na nohách, ani ledový vítr. Jediné, co ho zajímalo, bylo, kdo je on. Neodvážil se otočit, ale cítil ho. Kráčel za ním, ruku něžně přitisknutou na jeho kříži.

Teprve když za nimi zaklaply dřevěné dveře a každý se vydal k něčemu, co mělo sloužit jako postele, se ho zeptal. "Proč jsi to udělal?" Otočil se až poté, co vyřkl otázku. Spatřil chlapce, jen o něco málo staršího než byl on sám. Zdálo se mu to, nebo nebyl až tak pohublý jako všichni ostatní? A ty oči… něco na nich bylo zvláštní. Hluboké a černé, že by se v nich člověk utopil.
"Nemám rád, když přede mnou musejí někoho zbytečně střílet," pokrčil rameny jako by se ho to vůbec netýkalo. Pak ale zvedl hlavu a natáhnul k němu ruku. "Harry."
"Louis," oplatil mu. Najednou se všechno zdálo absurdní, seznamovat se tady a teď, jako kdyby okolo nich nebylo nic jiného než smrt a tisíc dalších podobně hrozných věcí. Ale stejně tak si uvědomoval, že v tomto bylo něco mnohem víc. Něco uklidňujícího, co mu říkalo, že existuje i jiná realita, než do které spadl. A že to možná není až tak beznadějné, jak se zdá.


Ubíhal den za dnem, okamžik za okamžikem. Ne že by se stal zázrak a vše najednou bylo jinak, to ne. Ale něco ho drželo nad vodou, nad hladinou zoufalství a strachu. Tedy spíše někdo. Harry. Cítil jeho přítomnost více než jindy, jako kdyby pozoroval každý jeho krok a držel se na blízku. Netušil, proč to dělá, ale nevadilo mu to. Najednou získal důvod to přetrpět, důvod, proč to nevzdat. Ale taky něco, kvůli čemu ho nevyhnutelný konec bolel o to víc.

Bylo to jednoho večera, všichni okolo něj již spali, jenom jemu se to nedařilo, ať se snažil sebevíc. Naslouchal větru, který si našel cestu skrz střechu i zdi, a pozoroval zvětšující se hromádku u dveří, když uslyšela Harryho otázku, která mu naprosto vzala dech.
"Co kdybychom utekli?" Vytřeštil na něho oči. Myslel si, že si z něj střílí, dělá hodně blbou srandu, ale pohled na Harryho ho přesvědčil o tom, že to skutečně myslí vážně.
"To nejde," řekl, když se konečně vzpamatoval, "žádnému člověku se to ještě nepodařilo."
"Pak je tedy dobře, že nejsem člověk," usmál se na něho tím svým zvláštním způsobem a Louisovi zatrnulo.
"Co-" vykoktal, ale odpovědi se nedočkal. Harry jen mávl rukou a pokrčil rameny, jako kdyby se právě nepřiznal, že patří k jinému živočišnému druhu.
"Půjdeš, nebo ne?" Bylo to tak prosté. Možná nevěřil, že by to šlo, ale něco ho přesvědčilo, i přes všechny ty nejasnosti a pochybnosti.
Přikývl.


Sníh se pomalu snášel k zemi. Na místní poměry to byl krásný den. Mohlo mrznout, jak chtělo, ale on to nevnímal. Stmívalo se a po dlouhé době byla obloha čistá, bez mraku kouře a popela. Uprostřed tábora teď stál vysoký smrk, připomínka toho, že přišel vánoční čas. Ale i když většina z těch, co tu byla, nikdy Vánoce neslavila, teď to téměř vítali.
I Louis se na moment zastavil a pozoroval urostlý strom, zatímco vzpomínal, jak mu kdysi jeho přátelé vysvětlovali, o čem tento svátek je a divili se, jak on sám může místo něho slavit Chanuku. Leknutím málem naskočil, když mu na rameno dopadla ruka. Poplašeně se otočil, ale setkal se pouze s Harryho očima.
"Buď potichu a pojď," zatáhl ho za ruku a Louis šel, i když netušil kam. Vedl ho skrz uličky tábora, okolo jednotlivých bloků. Louis nechápal, jak je možné, že nikoho po celou cestu nepotkali, ale neodvážil se zeptat. Vše mu najednou připadalo strašidelné, měl co dělat, aby se neleknul hloupého stínu.
Harry se zastavil za rohem budovy. Louis netušil, kolik toho ušli, ta vzdálenost mu připadala nekonečná. Teprve teď se k němu Harry obrátil.
"Skoč mi na záda," řekl mu a přikrčil se. Louis se tam nějakým způsobem dostal, rukama pevně sevřenýma okolo Harryho krku. "Drž se." Bylo to poslední, co od něho slyšel. A pak letěl.
Neodvažoval se zavřít oči, i když se svět pod ním proměnil v táhlé pásy barev. Slyšel za sebou křik a štěkot psů, ale vše se rychle vzdalovalo. Prostředí okolo něj se měnilo, z pochmurné šedi na světle bílou barvu sněhu, který ležel na lukách a polích. Vše se okolo něj změnilo v jednu barevnou šmouhu.

Nedokázal odhadnout, jak byli daleko, když vběhli do lesa. Harry jen zrychloval, jenže pak se to stalo. Louis si v první chvíli myslel, že Harry jen zakopl, a proto on sám letí vzduchem. Přistál několik metrů od něj. Vstal na nohy, ale z pohledu, který se mu naskytl, mu zamrazilo.

Harry ležel na zemi a lapal po dechu jako ryba na suchu. Oči náhle získaly barvu rubínů a leskly se do noci. Když ale k němu konečně Louis dorazil, tak rychle jak jen to na vratkých nohách šlo, spatřil ještě něco, mnohem horšího než vše ostatní. Z hrudi trčel kus dřeva, možná dub či něco podobného. Natáhl k němu ruku, že ho vytáhne, ale Harry ho zastavil.
"Ne," zasýpal a Louisovi ten hlas náhle připadal úplně cizí, jako z jiného světa. "Běž, běž." Zopakoval to ještě několikrát, zatímco jeho tělo se otřásalo ve smrtelných křečích. Teprve po chvíli ho Louis konečně poslechl, i když si vůbec nebyl jistý, proč to udělal, co ho od něho odehnalo. Věděl v ten moment jediné - že musí běžet dál, dál studenou nocí. Nezastavoval se. Až po několika hodinách běhu upadl na kamenitém břehu řeky, jen pár centimetrů od studené vody…

Znovu se pokusil přiblížit se k ní, zašplouchat prsty v ní a ucítit její chladivou chuť na jazyku. Ale stejně netušil proč. Natáhl se znovu, naposled. A proud ho sebral a unášel někam dál, vstříc jeho staré známé v černém plášti…



Poznámka: Někdo z vás to jistě poznal - celá povídka se odehrávala v koncentračním táboře za druhé světové války. Zde je více možností, ale já při psaní myslela na Osvětim. Ostatně jsem také vycházela z jisté pravdivé události, která se právě v Osvětimi stala. 200 členů Sonderkommanda totiž plánovala vzpouru a následný útěk. Nu, zrádci se najdou všude, tudíž jim na to přišli. Všechny popravili a na jejich místa museli nastoupit ty, kteří právě přijeli…
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Tajemná Temnota Tajemná Temnota | E-mail | Web | 22. září 2013 v 3:26 | Reagovat

Pane Bože holka nemůžu brečet u povídky když mi je 20. A nebo jo, můůůžu :'(((((((((((.
Všechno, co jsem kdy přečetla v porovnání s tímhle bledne.

2 Tajemná Temnota Tajemná Temnota | E-mail | Web | 22. září 2013 v 23:39 | Reagovat

Ještě jsem se chtěla zeptat, jestli bych tu povídku mohla u sebe doporučit? A i tu, kterou jsem četla včera ráno, prosím.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama