Gibsonová se omlouvá, ale nikdy vám s určitostí neřekne, kdy bude nová kapitola. Zavísí to na čase, postavení hvězd a planet, rychlosti větru a počtu pavouků v její skříni. Jestliže nechcete jít chytat pavouky, vytvářet za jejími okny vichřici, vraždit její profesory či sestřelovat hvězdy, zanechte komentář, povězte svůj názor. A ona se k tomu snadněji dokope. (A taky vás bude naprosto milovat.)

This is war - 2. kapitola

29. června 2013 v 19:12 | Elizabeth |  This is war
Druhá kapitola, aneb jak to bude dál. Katherina a Hermiona - dvě ženy, které osud dal k sobě. Může ale had vyjít se lvem?



Tušila, že to bude zlé, ale netušila, že až tak. Stačila teprve Hermionu poslat do jejího pokoje, který předtím přestavěla z malé místnůstky, plnou všemožného harampádí. Odnesla všechno, zbavila se pavučin a přičarovala nábytek. Podlahu umyla a pod nánosem prachu se objevilo tmavé a lesklé dřevo. I z oken se již dalo podívat ven, byl odtamtud výhled na zelenou trávu táhnoucí se do dálky. Přesto té své nebelvírské laskavosti aktuálně litovala, zatímco postávala v kuchyni a dohlížela na hrnce, v nichž vařila večeři.

Nebyla zvyklá být s někým. Dříve to uměla, v dobách, kdy ještě navštěvovala Bradavice, většinu času trávila ve společenské místnosti se svými přáteli. Některé z nich potkávala i teď, na poradách s Pánem zla. Další byli mrtví a u zbytku si často ani nedokázala vybavit jméno. Sladké časy dětství byly dávno pryč. Trvalo jí dlouho, než pochopila, jak se to vlastně stalo. Stačilo k tomu málo, pouze přijmout znamení, které jí zdobilo levou paži. Začala se stranit lidem, přátelům i rodině, která ji nikdy nechápala. Nebo tak jí to alespoň připadalo, později, když už ale bylo pozdě, pochopila, že to s ní mysleli dobře.

Uslyšela Hermionu, jak sestupuje po schodech. Neměla by si to vylívat na ní, jenže tomu nedokázala zabránit. Navíc jí přišla šílená a naprosto nemyslící. Nedokázala si představit, že by Brumbál dovolil, aby do toho šla bez toho, aby alespoň tušila, co jí může čekat. A jediným dalším smrtijedem v řádu byl Severus a Katherine moc dobře věděla, že zrovna on by o tom mohl vyprávět hodiny a člověk se slabším žaludkem by se zbavil svého posledního jídla, aniž by lhal.

Hermiona se ostýchavě postavila do dveří, oblečená v obyčejném černém hábitu. Katherině přišla pohledná, i když jí něco chybělo, stále měla jakýsi dětský roztomilý vzhled.

"Nepotřebujete s něčím pomoc?" zeptala se potichu, že to téměř přeslechla. Ale s tím je potřeba něco udělat, uvědomovala si Kath. S tichým a stydlivým hlasem nikdo před Pánem neobstál. A ti nejslabší to schytávali nejvíce, dokud se neobrnili. Nebo nezemřeli.

"Ne, děkuji. A tykej mi. Jestliže někomu vykáš, ještě víc tím vyjadřuješ svou podřízenost. Mohla bych mluvit o čarodějkách, jako jsi teď ty, které byly stejně stydlivé, bály se a každému vykaly. Nedopadlo to s nimi zrovna nejlépe."

"Takže nevykat?"

"Smrtijed vyká pouze Pánovi. Mezi sebou to dělají pouze blázni. Řeknu to jednoduše - pokud chceš přežít, neabsolvovat každý den několik cruciatů a nestát se děvkou polovině smrtijedům, budeš se muset naučit být jiná. Odhodit morální zábrany, zapomenout úctu k starším, naučit se zabíjet a mučit. Jsi mudlorozená a ještě z Nebelvíru, dva důvody, proč se po tobě všichni budou vozit. Ty jim ale musíš dokázat, že jsi lepší," Katherine netušila, proč jí to vlastně řekla, ale udělala to. Vyšlo to z ní vše, všechny myšlenky, které tolik tížily její dobromyslnou část. Mohla být krutá jakkoliv, ale pořád byla Potterová a nerada viděla umírat lidi, které znala.

"Já vím. Taky… nevím, myslela jsem, že jsem kvůli tomu i tady, u vás." Její hlas zněl zezačátku slabě, ale postupně nabýval na intenzitě. Učí se rychle, pomyslela si Katherine.

"To jsi," potvrdila jí, "ale snažit se musíš i sama." Hermiona přikývla. Nastala chvíli ticha, kdy si ji mohla Kath pořádně prohlédnout. Tím dětským dojmem působila pořád a hrbila se, ale to byly pouhé nedostatky, které nebylo problém odstranit. Stačilo by ji navléknout do těsných šatů, upravit vlasy a hned by to bylo lepší. Jenže vše nebylo tak jednoduché a vzhled nedělal kouzelníka smrtijedem.

"Proč se vlastně chceš stát špehem?" zeptala se ji po chvíli. Nad touto otázkou přemýšlela dlouho a nenalézala žádný rozumný, racionální důvod, proč si takto zničit život i celou svou budoucnost.

"Dělám to kvůli Harrymu," řekla, a když si povšimla zmateného pohledu Kath, pokračovala. "Je to můj nejlepší přítel, a jestli mu mám nějak pomoc, tak takhle. Já vím, že riskuji a bude to těžké, ale já to chci zvládnout, kvůli němu." Možná tomu Kath úplně nerozuměla, nikdy nepatřila mezi ten typ lidí, kteří by riskovali pro druhé, ale tohle… ohromilo ji to a netušila, co na to říci. Až po chvíli ticha se ozvala to její část, která se jakoby dostávala do popředí, až ji to mátlo a na okamžik se bála, že by snad mohla vyhrát… jenže něco takového se nestalo a nikdy nestane, to moc dobře věděla. Prošla již horšími věcmi, dělala je i slyšela, a je přeci nemožné, aby ji změnil výlev jedné mladé dívky.

"Proč jsi se k nim přidala ty?" zeptala se najednou, dřív než Katherine stačila promluvit. Ta ji otázka ohromila snad ještě víc. Nikdo se jí na to v životě nezeptal. Nikdy. Všem bylo jedno proč, hlavně, že to udělala a podobně jako několik předků ji život svedl na scestí. A aby podobně jako oni upadla v zapomnění. Smířila se s tím, že už ani netušila, proč to kdysi udělala.

"Došla jsem k tomu tak nějak přirozeně."

"To jde?" podivila se. "Myslela jsem, že Potterovi je nebelvírská rodina." Přirozeně. Nebelvírská slavná rodina, která se může pyšnit těmi nejlepšími vlastnostmi a nikdy neublížila mudlům, spíše se je snažila chránit a pomáhat jim. Ano, v historii by se našli tací, co by toto vše splňovali. Třeba její bratr. Ale ona ne.

"Většina Potterů studovala v Nebelvíru. Jenže každý z nás má dvě stránky. Tu dobrou a tu druhou. U některých převažuje ta druhá."

"Třeba u tebe." Kath přikývla.

"A studovala jsi ve Zmijozelu." Další přikývnutí. Katherina se v duchu pro sebe pousmála. Mohla taky dostat na starost horší osobu, která by vůbec nemyslela. Jenže tahle to zjevně uměla.

"Ještě v dobách, kdy to tam jako ve Zmijozelu vypadalo. Slyšela jsem, že se to změnilo." Ráda na ty časy vzpomínala. Zmijozel byl tehdy skutečně tvrdá kolej, která dokázala převychovat kohokoliv v sebevědomého - a pokud měl dostatek talentu - tak i schopného kouzelníka. Jenže lidé se mění a některé věci, v její době naprosto běžné, byly zakázány kusem papíru.

"Změnilo?" Hermiona se zatvářila zmateně, přirozeně - ona ho znala pouze z této doby, dlouho po tom, co v Bradavicích studovala Kath.

"Brumbál zakázal některé věci, které se u nás děly po staletí. Proto byli zmijozelští označováni jako sebevědomí a schopní kouzelníci. A také potom byli dobrými smrtijedy," dodala tak jako mimochodem. "Nicméně myslím, že dost bylo povídání. Večeře je hotova."

Skutečně. Z hrnce se kouřilo, když do dvou talířů nabírala hustou polévku. Nikdy netvrdila, že je kdovíjaká kuchařka, ale i když tohle nevypadalo na první pohled nějak vábně, i Hermiona musela po ochutnání konstatovat, že je to dobré. Vůně přilákala i mourovatou kočku, která se hned začala lísat u nohou Katheriny, ale k ničemu jí to nepomohlo.
Jedly v tichosti, v poklidu, zatímco venku stále víc pršelo a začínalo se stmívat. Jenže muselo to mít háček, takový poklidný den Kath rozhodně nečekala. To, že je něco špatně, si uvědomila vteřinu předtím. Pak se znamení ozvalo. Nemusela se ani na ruku podívat, aby věděla, že zčernalo. Reflexně se za něj chytla a postavila, možná až příliš prudce.

"Stalo se něco?" udiveně se zeptala Hermiona, když téměř vystřelila z místnosti.

"Pán volá."

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama