Gibsonová se omlouvá, ale nikdy vám s určitostí neřekne, kdy bude nová kapitola. Zavísí to na čase, postavení hvězd a planet, rychlosti větru a počtu pavouků v její skříni. Jestliže nechcete jít chytat pavouky, vytvářet za jejími okny vichřici, vraždit její profesory či sestřelovat hvězdy, zanechte komentář, povězte svůj názor. A ona se k tomu snadněji dokope. (A taky vás bude naprosto milovat.)

This is war - 1. kapitola

27. června 2013 v 13:40 | Elizabeth |  This is war
První kapitola války. Vše má svůj začátek. I začátek toho, jak se vzepřít tomu, co nám bylo souzeno. Ale válka je krutá, jde to vůbec?



Mohlo se zdát, že je to naprosto obyčejný dům, ale nebylo tomu tak. Stál na strmém útesu a nakláněl se, jakoby se každou chvíli chtěl zřítit do moře. Jenže větry se do něj mohly opírat, kolikrát chtěly, a on se ani o centimetr nepohnul. Držela ho magie, mocná a pevná. Držela ho v základech na tom nehostinném místě. Žádný mudla nežil široko daleko, a pokud sem přeci jenom zavítal, bylo to jen na procházku v slunečný den, aby se mohl pokochat krásou moře. Proto si vybrala toto místo. Mohla žít kdekoliv jinde, ve starém rodinném sídle či mezi mudly v rušném městě… ale ona přímo nesnášela společnost, a tak si svůj domov pomocí kouzel zbudovala zde. Z tmavých cihel a s tmavou střechou. Bílý nátěr ani nebyl vidět, jak byla celá budova porostlá zelenými listy. Chránila ho před mudly kouzly, ale i kdyby ho někdo spatřil, neuviděl by nic víc než něco, co by ho odradilo na první pohled. Nehostinné, osamocené místo, kde nemůže nikdo žít.

Ale žil. A dokonce tam žila sama, nepočítáme-li jednu sovu a černou kočku. Ani ze svého domova neutíkala, většinu času trávila uvnitř, v knihovně či v laboratoři, kde věčně připravovala lektvary. Měla život osamocené čarodějky, ale nevadilo jí to. Co jí drásalo nervy, byla skutečnost, že na příští dva měsíce by její život osamělý neměl být. Už teď to v ní vřelo a to ani dotyčná nedorazila. Nevěděla o ní nic, jen několik pouhých faktů, jakože jí je patnáct let, studuje v Nebelvíru a pochází z mudlovské rodiny. A taky se má stát špehem Fénixova řádu. Už jenom kvůli tomu jí začala opovrhovat. Dobrá, ona taky byla špeh, i když mnohem déle věrná smrtijedka, ale… je rozdíl vstoupit do klidné řeky, která se tváří nevinně, než do bouřlivé a strmé, kde jsou veškerá nebezpečí patrná, a člověk ví, co ho čeká.

Nenáviděla tu dívku již v okamžiku, kdy vyšla z domu a šplhala do strmého kopce, kam ji měl někdo z řádu přemístit. Nenáviděla ji, protože to znamenala, že ona sama ji bude muset zaučit. Naučit ji, jak se stát a být dobrým smrtijedem. Zabíjet, mučit…. Jí osobně nic takové nikdy nevadilo. Už od dětství z ní mělo její okolí strach a dovedla být neuvěřitelně krutá. Ráda ubližovala, i když si nějaká její část, část, která věčně byla v menšině a ozvala se až velmi pozdě, uvědomovala, že to, co dělá, je špatné a zkažené. Druhá věc ale byla učit to někoho. Nevěřila, že by dívka z Nebelvíru, tak mladá a navíc z mudlovské rodiny, měla něco takového v povaze. Všichni nebelvírští pro ni byli vždy ti, co stěží ublížili zvířeti a raději vás zajali, než aby po vás zabili jednou kletbou. Poznala jich tolik a všichni byli stejní. Jaká byla šance, že ta dívka je jiná?

Poprchávalo a foukal prudký vítr, když konečně stanula na vyvýšenině. Vlasy i hábit jí vlál a ona tam stála jako přízrak, temný přízrak, seslaný přímo z pekla, jak o ní mnozí říkávali. Měla tmavě hnědé vlasy, téměř černé, a stejně barevné oči. Oblékala se do černé a dokázala člověka uchvátit pouhým pohledem. A zabít jedním pohybem ruky.

Najednou se ozvalo hlasité prásk. Otočila se. Přemístili se za ní, k zády k ní a připadali jí poněkud zmatení, jak tam stáli a déšť jim smáčel vlasy. Dívka byla menší postavy, s kaštanově hnědými a dlouhými vlasy. Když se otočila, spatřila její obličej - krapet vyděšený, plný obav, ale v jejích očích spatřila i něco, co by mohlo být odhodláním. A ten muž vedle ní… zezadu ho nepoznala, ale teď již ano. Změnil se od té chvíle, kdy ho viděla naposledy, ještě více zestárl a na obličeji měl více vrásek. Jeho hábit byl otrhaný, stejně jako za starých časů, které jí najednou připadaly jako strašně dávná minulost.

"Remusi," pozdravila ho, ale on se na ní stále jen mračil. Věděla, že kdyby mohl, nejradši by ji na místě zabil. Jenže nemohl, řád ji potřeboval, ale i kdyby mu nebránil, moc dobře si uvědomovala, že on by to nedokázal. Byl na to až moc nebelvírský. Možná kdysi, ve vzteku, když měl v náručí svou mrtvou milou… jenže vztek odchází a pouhý smutek a vzpomínky by proti ní nikdy obstát nemohly.
Jen přikývl, ale dál si ji nevšímal. Odvrátil tvář a díval se do dálky na moře. Dívka si je oba zmateně měřila, ale když si konečně uvědomila, že od Lupina nic čekat nemůže, s malým kufrem v ruce se vydala k ženě černém hávu.
Přišla k ní na vzdálenost jednoho kroku, s hlasitě bijícím srdcem. Natáhla ruku a trochu chvějícím se hlasem se představila.

"Jsem Hermiona, Hermiona Grangerová."

"Katherine, Katherina Potterová," sevřela jí ruku a nemohla si nevšimnout překvapeného pohledu. Vždycky tu byl, vždy. Každý se divil, že zrovna ona nosila toto příjmení. Ale ano, měla ho. Patřila do této staré kouzelnické rodiny mnohem dříve, než se její synovec narodil. Ale i tak to stále vzbuzovalo údiv a nevíru, i když jí to až tak moc nevadilo. Každý je vděčný za to, co mu zachránilo život.

Lupin si toho představení se všiml, a tak jen pokynul Hermioně, aby se pak přemístil pryč. Zanechal dívku samotnou s Katherinou. Jakmile byl pryč, obrátila se a začala sestupovat po vlhké trávě zpátky k domu. Hermiona téměř běžela, aby jí stačila, a oddechla si, když starší osoba konečně zvolnila.

"Já… jestli bych se mohla zeptat… vy se nemáte s Remusem rádi?" zeptala se Hermiona opatrně a dala průchod na povrch všemu, co se jí honilo hlavou.

"Budeš teď bydlet u mě a v mém domě platí má pravidla. Třeba neptat se na to, s kým se stýkám a bavím a co jsem si s kým udělala," nevraživost z jejího tónu přímo čišela. Nenáviděla takové dotazy, ale většina ani neměla odvahu jí je položit. Jenže tato osoba byla zjevně úplně jiná a nebála se. Katherine netušila, zda je to dobře či špatně.

"Ale jestli to chceš vědět, dobrá. Jestli si myslíš, že patřím mezi ty dobré, mezi ty, co v životě neublížili mouše, tak se pleteš. Zabila jsem už mnoho lidí, u většiny ani netuším, kdo to byl vůbec zač. Ale u některých si ho pamatuji." Mezitím už obě ženy došly k domku a Katherina otevřela dveře. "Marlene McKinnonová, byla to Lupinova snoubenka. Její mrtvolu jsme mu poslali k narozeninám."

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Katí :D Katí :D | 29. června 2013 v 18:44 | Reagovat

Dobrá práce :D Teď už jenom ty zajímavější části :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama