Gibsonová se omlouvá, ale nikdy vám s určitostí neřekne, kdy bude nová kapitola. Zavísí to na čase, postavení hvězd a planet, rychlosti větru a počtu pavouků v její skříni. Jestliže nechcete jít chytat pavouky, vytvářet za jejími okny vichřici, vraždit její profesory či sestřelovat hvězdy, zanechte komentář, povězte svůj názor. A ona se k tomu snadněji dokope. (A taky vás bude naprosto milovat.)

Co je mrtvé, nemůže nikdy zemřít

24. června 2013 v 17:30 | Elizabeth |  One Direction
Další 1D povídka... zase o něco jiná, ostatně jsem zjistila, že si člověk lépe hraje s city, když ty tváře vidí na plakátech po celé polovině pokoje, která patří sestře. :) Příjemné počtení!

Povídka zveřejněna také zde.


Obrázek by Nits

Pršelo. Jakoby i obloha plakala s ním. Možná mu už po tvářích netekly slzy, ale jeho srdce plakalo a z nějakého neznámého důvodu stále tlouklo. Stále žil. I když ona byla mrtvá. Ne, tak to nemělo být, nemělo. Měli žít spolu. Šťastně. Se syny a dcerami a vnoučaty v domečku na venkově. Smála by se jeho nešikovnosti a paprsky slunce by jí tančily po tváři…

Jenže nic z toho se nestane. Uběhl víc jak týden od jejího pohřbu, od doby kdy rakev zajela pod zem a ona v ní, bledá a se zavřenýma očima. A ještě delší čas od její smrti. Nečekal to, nemohla… tak mladá, krásná a milovaná… jenže smrt si nevybírá a odnesla ji na svých křídlech do své temné říše. Pryč od něho, pryč od společných snů a budoucnosti. A on se mohl jen ptát, marně se ptát do větru a deště, nikdo mu nemohl odpovědět.

Pršelo dál, stejně jako čas ubíhal. Klečel tam před jejím hrobem, na zemi, která se pomalu měnila v bláto. Díval se na ten tmavý a chladný kámen. Její jméno, data… proč, Bože, proč? Ale nic se nestalo a pršelo dál.

Snesl se soumrak, i když přes dešťové mraky si toho ani nevšiml. Byl promočený na kost, ale zimu necítil. Jen smutek a žal a obrovskou díru v hrudi. Nezemřela sama. Zemřela i nějaká jeho část, ta, která se smála a vtipkovala, činila ho šťastným. Ale teď je pryč. Netušil pro co žít, jaký to teď mělo smysl…. Mohli jste mít vše, ale bez lásky se žít nedalo a s prázdnotou v sobě už vůbec ne.

Neslyšel, jak k němu přišel, mokrá hlína tlumila jeho kroky. Jeho přítomnost si uvědomil až poklekl k němu. Tiše, bez jediného slova. Louis se ho chtěl zeptat co tu dělá, ale nenašel slova. Jen se díval dál a čekal. A pak… netušil, proč to udělal… ho Harry objal. Kolem ramen, tak, jak to dělal tolikrát předtím, ale nikdy ne tady. Přitáhl si ho k sobě… a on se nebránil.

Chvíli tam tak klečeli jako tiché sousoší. Cítil Harryho bijící srdce, které ho zvláštním způsobem uklidňovalo. Cítil chladné kapky vody na své tváři a měkkou půdu pod sebou. Cítil i ji. Jako by se odněkud ze shora dívala.
"Pojď domů," zašeptal Harry. A on šel. Nevěděl, jak se zvládl postavit na nohy a jít. Byl promočený na kost, hladový a unavený. Ale šel. Harry ho podpíral, vedl a zastavoval tam, kde bylo třeba, a tak došel domů. Vzduch tam byl dusný a vydýchaný, celý dům ve stejném stavu, ve kterém ho ráno zanechal. Harry ho téměř dostrkal do koupelny. Pustil vodu, a pak ho začal svlékat z vlhkého oblečení. Louis nic nenamítal, připadal si jako hadrová panenka. Bunda, košile, džíny… vše letělo na hromádku, až se ocitl úplně nahý. Vzduch ho na kůži zašimral, ale to už byl tlačen do vany plné teplé vody. Dotkla se kůže. Pálila až nepříjemně, ale jemu to bylo jedno. Zesláblý se do ní ponořil.

Harry si ho starostlivě měřil. Kdyby té vody napustil víc, Louis by se v ní utopil. Pozbyl veškerou sílu a už se ani trochu nepodobal jeho kamarádovi, kterého tak dlouho znal. Popadl mýdlo a začal ho opatrně mýt, měl pocit, jakoby se mu měl rozpadnout pod rukama. Ale nejvíc ho děsila jeho netečnost. Mohl se ho dotknout kdekoliv, ale Louis nic neudělal. Neškubnul sebou, nevytrhnul se mu, nic. Jen upíral oči do stropu a ležel. Připadalo mu, že přišel pozdě. Měl za ním přijít dřív, mnohem dřív, ale nedokázal to. Nechali ho jeho klidu a takhle to dopadlo…

Louis netušil, jak se dostal do postele. Ale když se ráno probudil, ležel v ní a oblečený v pyžamu. V jeho starém pyžamu, které kdysi od někoho dostal na Vánoce. Bylo modré a na sobě mělo medvídky. Něco takového by si na sebe nevzal. Teprve potom si všiml Harryho. Ležel vedle něho, ve stejné posteli, s rukou nataženou jeho směrem. Louis netušil, co si o tom myslet, ale pak… pak si vzpomněl. Nebylo to nic souvislého. Jen útržky. Harry… najednou si připadal jako strašlivý idiot. Neměl se tolik trápit, neměl to dělat… Vždyť Eleanor by si to nepřála. A ubližoval jen ostatním. Cítil se strašně a chtěl odejít, když v tom uslyšel tiché: "Louisi." Otočil se. Harry se probudil a teď na něj koukal, s ospalýma očima a rozcuchanými vlasy vypadal roztomile, až se Louis cítil ještě víc provinile.
"Nechoď, prosím," zašeptal, ale Louis to slyšel. Zavrtěl hlavou. Neměl v úmyslu odejít, teď už ne.

Vrátil se do postele, zatímco si ho Harry měřil. Díval se tak starostlivě… Louis znovu zalezl pod peřinu. Ale místo toho, aby zůstal na své polovině postele, posunul se k Harrymu. A pak ho políbil.

Nebyl to žádný velký polibek, jen letmý dotek rtů, ale to pro tuto chvíli stačilo, řekl tím vše. Harry na něj nejprve koukal a Louis se už připravoval na všechno… odmítnutí, útěk… ale nic z toho se nestalo. A pak se Harry usmál.
"Promiň za to pyžamo." A Louis se po dlouhé době znovu smál. Protože i pokud vám někdo zemře a něco ve vás s ním, není to konec. Nikdy. Neboť to, co je mrtvé, nemůže nikdy zemřít. Ale vstane znovu, tvrdší a silnější.


Poznámka: Věta: Co je mrtvé, nemůže nikdy zemřít, ale vstane znovu, tvrdší a silnější. - Je vypůjčena ze ságy Píseň ledu a ohně (zfilmovaná jako Hra o trůny) od George R.R. Martina, kde se jí řídí muži ze Železných ostrovů.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 janča (: janča (: | 23. listopadu 2013 v 14:20 | Reagovat

ta je opravdu nádherná (: moc se ti povedla

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama